Tělo sice chátrá, ale duše se zmlazuje...

Inu, tak každý první pátek v měsíci pokud kovid neřádí víc, než  naše totálně neschopná, nemožná a ostudná (to snad na oprávněnou kritiku stačí) vláda poručí, máme návštěvy nemocných.

Pro mě osobně jsou tyto návštěvy vždy velkým povzbuzením a doufám, že i já jsem povzbuzením pro nemocné, resp. ne já, ale Kristus v eucharistii, kterého milovaným nemocným donáším s laskavým pověřením našeho milého, drahého a Duchem svatým osvíceného arcipastýře, který si, na rozdíl od naši vlády, úctu zaslouží a to nejen z pozice svého úřadu.

Milovaný otec Pavel, vynikající farář svoji farnosti, do které ho biskup povolal, aby sloužil věřícím církevní obce v Zubří, vždy pečlivě a starostlivě připraví plán těchto návštěv a rozdělí služby kdo z nás a ke komu půjde s živým Pánem Ježíšem.

Tento první pátek jsem měl ještě konkrétní starosti se zkouškou z církevních dějin a mohu zde dosvědčit, že Pán se celý den staral, abych měl stále větší víru v Něho, abych, když už Pána Ježíše nosím, byl také co nejlepším obrazem Božím, jak jsme k tomu povoláni od založení světa.

Již od brzkého rána mi připadala na mysl jedna myšlenka: "Tělo nám sice chátrá, ale duch se zmlazuje." Přicházela mi na mysl tak moc, že jsem ji musel říkat u každého navštíveného nemocného a skutečně nikde jsem ji poctivě nevynechal. 

Plán byl následující: Jelikož se potřebuji připravovat na zkoušku, udělám návštěvy stručnější a pojedu na kole, abych byl co nejdříve hotov a mohl se věnovat opakování.

Jenže jisté okolnosti Boží Prozřetelnosti, a skutečně jako Boží Prozřetelnost to vidím se vším všudy a to od rána, jak celý den běžel, však rozhodly o tom, že to bude podstatně jinak a mnohem dobrodružnější, že to bude dobrodružný den od začátku do konce.

Tak ona věta nabyla jisté podoby zvláště, když u zuberské pily - to je na úplně jiném konci, než fara, jak jsem později zjistil, že ta vzdálenost se dá spočítat na 10 desátcích posvátného růžence - jsem najel na kamínek a zadní kolo naráz začalo brzdit aniž bych zmáčknul brzdu, (ano, tělo nám sice chátrá, ale duše se zmlazuje), ovšem v tomto případě se z duše ozvalo veliké BUM, rána jako z děla a bylo hotovo. 

Už k prvním manželům jsem musel dojít pěšky, sic to byl jen malý kousek. Kolo jsem uzamknul, poděkoval Pánu Bohu, že i se svým bolavým kotníkem musím jít celé město pěšky a s tímto povzbuzením se vydal k manželům, na kterých byla jejich manželská láska opravdově znát z celoživotní zkušenosti. Jim prvně jsem řekl onu větu bez komentáře, odkud že je. Pobyl jsem u nich asi hodinu (z předpokládaných max. čtvrt hodin) a po skvělém kafi se vydal na cestu s růžencem. 

Cestou jsem měl navštívit paní  Cecilku, ale vždy, když jsem tam byl, byl jsem s někým a vždy nějakým povozem. Normálně jsem byl přesvědčen, že trefím ten správný most přes potok, abych se tam dostal. Když jsem však šel pěšky, krajina kolem mě měla jinou perspektivu a když už jsem byl v u Lipůvky, což je má oblíbená hospoda, bylo mi jasné, že jsem to přešel, že už je celkem pozdě a že se již nechci vracet, ale stejně se budeme muset tou cestou vrátit pro kolo, tak ji navštívím až pak. 

Blízko města jsem potkal paní Martu a řekl ji o svém zážitku a také o tom, že jsem kvůli defektu na kole minul paní Cecilku. U žen se informace šíří velmi rychle, tak záhy drahá paní Cecilka věděla, že se služebníka eucharistie tak brzy nedočká, ale že nebyla opomenuta a myslí se na ni. Později bylo domluveno, že paní Cecilku navštívím o slavnosti Nejsvětějšího Srdce a už teď se moc těším.

Dále jsem pokračoval s modlitbou růžence na rtech k dalším manželům. U nich jsem byl sice jen po druhé, ale vzhledem k poloze, kde bydlí, bych tam trefil i po slepu, ale raději bych to nezkoušel, po slepu se chodit bojím a tma ve mně budí nejistotu. I těmto manželům jsem řekl ono povzbuzení, tentokrát však s tím, že nevím, který filosof to řekl, ale velmi se mi to líbí. Oprávněně se tomu smáli, však já jsem se později nasmál ještě více. Také u nich jsem strávil čas delší, než jsem ráčil plánovat původně. Vůbec mi to nevadilo, ale vzhledem k rozlehlosti Zubří se velká ručička hodinek posunula někam za jedenáctku. 

K další dvojici nemocných jsem se opět doprovázel modlitbou růžence, ale stihnul jsem sotva 3 desátky. Tehdy mi volal otec Pavel, který díky svému autu již stihl navštívit za tu dobu trojnásobek nemocných. 

Nahlásil jsem mu svou polohu a řekl, co se mi stalo. Jelikož se blížil čas oběda, navrhl mi otec Pavel, že pro mě přijede a po návštěvě pojedem na oběd. Souhlasil jsem rád vědom si toho, že jsem tak návštěvě nemocných nastavil docela úzký limit. Přesto jsem se tím nenechal odradit a jako vždycky konverzoval jako bych měl spoustu času. Auto otce Pavla už jsem sice viděl z okna, což mě přimělo k tomu, abych zahájil modlitbu a svaté přijímání. 

Po chvíli mi došla sms, že už na parkovišti čeká 20 minut, z čehož plyne, že jsem s nemocnými byl nejméně 30 minut. Ještě by si chvíli zasloužili, ale zvonění zvonu bylo nelítostné a můj ctěný žaludek stejně hladový na oběd, ovšem jak se sluší v pátek, oběd střídmý a postní na znamení kajícnosti.

Po obědě byla kratičká chvíle na opakování a další záležitosti jako úklid fary, na který přišly vynikající ochotné farnice či návštěva pošty do toho vedra, které mi také připomínalo onu větu, že tělo chátrá a duch se zmlazuje. Mezi tím jsem si také domluvil odpolední návštěvu nemocných a shlédl jsem i studijní povinnosti. Byl jsem také spraven o tom, jak se vyřeší mé kolo s prasklou duší, tak jsem rodinu moc nepotěšil, že můj čas na ně bude kvůli kolu stručnější, než obvykle.

Přesně v čas, kdy jsem hodlal vyrazit do nádherného farního kostela sv. Kateřiny v Zubří, abych vyzvedl eucharistii, zazvonil na faru vynikající klučina, kterého připravuji na první svaté přijímání. Vždy rád se s ním protáhnu od běžných povinností a zabavím a tentokrát, když jsem měl povinnosti vůči nemocným, navrhl jsem mu, že může jít se mnou, aby viděl, jak se podává svaté přijímání nemocným a aby také on je mohl svou přítomností potěšit. 

Vzpomněl jsem si totiž na svého pana faráře, dnes již v Pánu zesnulého P. Františka Janhubu, který nás jako malé kluky, čerstvé ministranty, vzal na návštěvu k nemocné babičce, naší sousedce. Dosud ten okamžik  mám ve své paměti jakožto i chvíle, kdy moji babičku a dědečka navštěvoval kněz, nejčastěji si pamatuji + ThDr Vojtěcha Martinů, který vždy, když staříčky vyzpovídal, pozval celou rodinu na okamžik svatého přijímání.

Když tedy můj skvělý žák přišel, chtěl jsem mu také vštípit tuto krásnou zkušenost a z hodin náboženství jsem věděl, že tomu bude určitě velmi rád. Ne úplnou náhodou mi volal jeho tatínek, tak jsem mu svůj úmysl sdělil, protože jako rodič by to měl vědět a on s tímto záměrem souhlasil. Nemá se přece nic dělat bez souhlasu rodičů dětí.

S velkým těšením jsme se hned vydali za nemocným. Můj milý žák musel na mě často čekat, protože měl kolo a já ještě ne, ale nebylo to daleko. Uvítání bylo znamenité a jelikož čas byl omezen i ze strany nemocného, protože ne každý nemocný vydrží dlouho, započali jsme modlitbou. V aplikaci  Misál jsem nalistoval nedělní druhé čtení a když jsem ho četl, musel jsem se smát. Asi víte, co tam stálo: 2 Kor 4,13 - 5,1

S ostatními členy rodiny, kteří nás skvěle hostili, jsme mohli ještě chvíli pobýt, ale fakt už jen chviličku. Pak zazvonil telefon a už čekala dodávka, do které jsem nastoupil a ochotný farník, vynikající pracant mě nabral, abychom vyzvedli kolo a pořídil do kola novou duši - a tak se duše zmlazuje.

Den samozřejmě pokračoval dál, krátce jsem se na svém uzdraveném kole projel, pak byla mše svatá, večeře a jelikož už jsem se nechtěl více trápit učení, trávil jsem čas s Četníky z Luhačovic, ale nezapomněl jsem na to, že Pán je se mnou i ve zkoušce, kterou jsem na druhý den napočal.