Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Můj patnáctiletý zpovědník

Nebojte, nebude to básnička, 

i když blahopřání si zaslouží. 

 

15 let, jak bylo řečeno v přání P. Radomírovi před 10 lety (on předevčírem oslavil 25 let kněžství), to je prý puberta. 

 

Teď v těchto dnech mnoho kněží oslavuje své kněžské výročí, protože za posledních několik desetiletí zruba 3. čtvrtina měsíce června byl nejčastější termín kněžského svěcení. 

 

Oněch 15 let, tedy jakoby kněžskou pubertu, teď přesně na Slavnost sv. Jana Křtitele, slaví můj současný zpovědník, P. Pavel. 

 

Zda se toto výročí dá přirovnat ke kněžské pubertě, to nevím, nejsem kněz. Paní kostelnice z malé vesničky tehdy to sice tak řekla a v upřímném přání i humorně zdůvodnila, ale o. Radomír mi rozhodně nepřipadal jako puberťák a tak mi nepřipadá ani otec Pavel. 

 

Těch 15 let kněžství už je jakási zkušenost s Bohem a známka velké věrnosti ve službě. Když už vydržel těch 15 let, tedy jakoby do puberty, tak už přečká všecko. Možná prožije nějaké krize, ale už ví, kde hledat pomoc. A jistě prožije i mnoho radosti. Má mnoho osobních zkušeností, že je s ním Bůh.

 

Tak tedy, otec Pavel slaví 15 let kněžství a s tím je také spojena i služba zpovědníka. O této vlastní zkušenosti bych chtěl vlastně vést tento blahopřejný článek.

 

Letos jsem učil náboženství třeťáky a připravoval je také ke svaté zpovědi. I oni se ptali na zpovědníka a už i jim jsem říkal, že na křest si kněze nevyberou, má to být vlastní farář, na biřmování o biskupovi taky rozhodne farář, první svaté přijímání dává zpravidla kněz ve farnosti, oddávat by měl také na prvním místě vlastní farář, na jáhna či kněze světí vlastní nebo pověřený biskup, svátost pomazání nemocných - tam si kněze vybrat můžete, pokud ovšem jste toho zdravotně schopni. 

 

Ba dokonce i na vlastní pohřeb, což pochopitelně není svátost, ale přechodový rituál, si kněze vybrat nemohou, obvykle to bývá farář místa, kde je pohřben, vzácněji nějaký rodinný kněz, ale beztak si ho nebožtík obvykle nevybere. 

 

Ale jedině u svátosti smíření si můžete zcela svobodně vybrat kněze, kterému svěříte své hříchy a od něhož přijmete Boží odpuštění. Ono Boží odpuštění Vám však musí dát řádně zřízený kněz (ne však zřízený alkoholem, na to pozor, abychom omylem zpovědníka nezatížili kanonickým trestem při rozhřešování spoluviníka - viz CIC).

 

Takto jsem to dětem, pochopitelně, neříkal, tak teď znovu a zcela jednoduše: Jedině u svátosti smíření si můžete zcela svobodně vybrat zpovědníka.

 

Od svého prvního svatého přijímání v r. 1988 jsem neměl oficiálně žádného zpovědníka a zpovídal jsem se kterémukoliv knězi, který se nacházel ve zpovědnici. Z tohoto času nebylo zpovědí zřejmě příliš mnoho a ani pořádně nevím, jak často jsem se zpovídal, ministrovat už jsem ministroval. 

 

Jen zhruba si pamatuji, jaké hříchy jsem říkal u první svaté zpovědi, řekl jsem v podstatě 3 slova, proto je velmi praktické pro lepší zpověď dětí, aby si dělali papírky podle zpovědního zrcadla a za pomoci rodičů. 

 

Mše svaté pravidelně byly ve Václavově, 60 m od rodného domu máme kapli, často jsme jezdili na poutě a pokud jsme nebyli ve Václavově, tak v Zábřeze, rodnou svébohovskou farnost jsem moc neznal, do farního kostela jsme nechodili ani pořádně na pouť. 

 

Konec konců první svaté přijímání, na rozdíl od křtu, který byl v rodné farnosti, jsem měl v Zábřeze, kam jsem chodil i do školy.

 

Ještě mám v živé paměti první svaté přijímání i první zkoušku zpovědi, kdy jsem v náboženství rozesmál celou třídu, nutno říci, že nechtěně, povahou jsem však vždy byl "šašek třídy" a velmi často se mi stává, že kolektiv rozesměji, aniž bych věděl, jak jsem to udělal a čemu se vlastně smějí, to mi dochází až později.

 

Pak bylo výrazné období, kdy v Zábřeze po revoluci od r. 1991 byli i kaplani, ani tehdy jsem si zpovědníka příliš nevybíral, ale byl mi mnohem blíž a zpovídal jsem se raději a častěji. I tehdy má zpověď obsahovala pouhý výčet hříchů, jakých však nechám v utajení. 

 

Tehdy jsem si také jednou jedinkrát, po prvé a naposledy napsal hříchy na papír a papír ztratil a ten papír mi nalezla sestra, naštěstí nepřečetla, rychle jsem ji ho vzal, ale od té doby jsem si nikdy a to ani na duchovní obnově hříchy již nepsal a dokonce se je ani neučil zpaměti, protože hřích je vlastně nemocí duše a vyznání je třeba říkat ze srdce a s lítostí.

 

Když jsem se stal středoškolákem v r. 1993, dostala má svátost smíření nový rozhled, neb jsem studoval až v Luhačovicích a s touto farností jsem se za celé ty roky sžil mnohem více ač rodnou farnost (tehdy už spíše svébohovskou) jsem měl také na zřeteli. Pravidelně jsem se tak zpovídal asi nejčastěji panu faráři, který už je na pravdě Boží, Mons. Antonín Kupka. Byl to vynikající a praktický zpovědník, ale nepohrdl jsem ani kýmkoliv z tamních působících kaplanů vč. dnes pomocného biskupa Josefa, který byl též kaplanem v Luhačovicích. 

 

V tom čase jsem se také dozvěděl, že zpovědníka si mohu skutečně vybrat a po biřmování jsem si hned vybral. Dokonce si můžete vybrat i biskupa a jistě velkým povzbuzením by byl i papež za zpovědní mřížkou, k tomu však v historii mých zpovědí nedošlo.

 

Po biřmování jsem v r. 1996 začal jezdit na Antiochii a mým prvním oficiálně požádaným zpovědníkem byl tehdy novokněz, P. Radomír, který tehdy dostal dar kněžství ke svým 35. narozeninám. Zpovědník to byl velmi praktický a tolerantní, nevadilo mu, když jsem se zpovídal i jiným kněžím, avšak mým duchovním vůdcem byl on a jeho nejčastěji jsem o zpověď žádal a on mě skutečně duchovně vedl a dovedl až na faru do Drahotuš, kde jsme spolu spolupracovali 15 let.

 

Ovšem, když jsem přišel do Drahotuš, připadlo mi nepraktické, aby mi zpovědník byl až tak příliš blízko, vlastně ve společné domácnosti. A tak od r. 2005 do r. 2006 jsem se mu zpovídal již jen v akutních potřebách a když jsem si zvolil svého druhého zpovědníka, tak od té doby jen 1x. Byl a jistě i je natolik výborný zpovědník, že když viděl, že nejdu ke sv. přijímání, nabídl se, že mě zaveze ke kterémukoliv knězi, aby mě vyzpovídal.

 

Otce Pavla jsem si vybral před 15 lety již jako novokněze a požádal jsem ho o tu službu hned velmi brzy po jeho primici. S radostí to přijal. Bonusem bylo i to, že první rok kněžství, po jáhenské praxi v Zábřeze, prožil v Hranicích a pro mě to bylo období života, kdy jsem ke svátosti smíření měl nejblíže a zpovídal jsem se cca 1x za 14 dní.

 

Nebyl to žádný velký rekord, toho jsem dosáhl v druhém, zde popisovaném, období, kdy tehdy na táboře v Kněždubu mě zpovídal o. Jan hned 2x a to v rozmezí asi 18 hodin od zpovědi předchozí. Obě ty zpovědi byly výborné, ale nedoporučuji v této "disciplíně" trhat rekordy, protože svátost smíření je svátost a ne sportovní zápolení. Nelze si říci, jak v Bylo nás pět: "To bude pan farář koukat, jaký mám hřích!"

 

Když pak byl poslán do Vsetína, jezdil jsem za ním pravidelně a tehdy poznal i jak se slaví stará mše. Zajímavou zkušeností bylo, když jsem si pro zpověď, na jeho pozvání a své vlastní poděkování Bohu za 30 krásných let, dojel do Říma, kde studoval v roce sv. Pavla. Bylo to v březnu 2009, těsně před tím, než jsem oslavil 31 (jsem duben 1978).

 

Tehdy, ten rok, jsem se vrátil k praxi zpovídat se kterémukoliv knězi, jak říkal můj první zpovědník, že je velmi zdravé občas se vyzpovídat i někomu jinému.

 

Boží Prozřetelnost vedla otce Pavla pak do Dlouhé Loučky, kde jsem také dojížděl, což bylo asi nejnáročnější dojíždění a v tom čase jsem začal studovat teologii, a když se dostal do Zubří, jezdil jsem pravidelně každý měsíc až do času koronaviru, který ve svém začátku byl nejdelší pauzou od svátosti smíření. 

 

Tehdy se hodně zdůrazňovala hluboká lítost a pro mě to byla velká zkouška tak dlouho vydržet bez tohoto daru. Pohybovat se moc nesmělo a teď zpětně mě docela mrzí, že jsem ze slabosti se prostě nezpovídal vědom si také toho, že nemám-li těžkých hříchů, není zpověď nutná a církevní nařízení je 1x za rok. Hej, ale myjte se 1x za rok - víte, jaká to potom bude dřina?

 

Krátce po uvolnění mě biskup Josef nabídl, že mohu jít dělat pastoračního asistenta do Zubří. Je mi tu hezky a jsem zde se svým zpovědníkem a naráz vidím, jak je praktické, když je mi zpovědník tak blízko. Jen si musím hlídat, abych nepolevil ve svátosti smíření. 

 

Uvažoval jsem také, a vlastně mí známí i můj vlastní zpovědník se mě ptali, že požádám dalšího kněze, zpovědníka pro hříchy, které plynou z blízkosti, kdy třeba zpovědníkovi se mám zpovídat z toho, co jsem mu provedl, ale Bohu díky, zatím jsem zjistil, že to není potřeba, že není na škodu mít zpovědníka tak blízko sebe a pořád mám jistotu, že ke zpovědi mohu jít ke kterémukoliv knězi.

 

Každopádně otci Pavlovi patří veliký dík za jeho kněžskou službu. Moc znamená pro mě i pro kteréhokoliv hříšníka. A tak s radostí vyslovuji velké díky!

 

Děkuji Bohu za svého patnáctiletého zpovědníka! 

 

Díky, Bože, za tu péči,

která rány srdce léčí.

Svátost odpuštění máme,

že jsme hříšní vyznáváme.

V církvi jsi kněze k tomu dal,

aby hříchy usmiřoval.

Díky za všechny svátosti,

z nich mnoho plyne milostí. 

Zobrazeno 152×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio