Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Chvilka na dřívějším místě či setkání na pohřbu

Od té doby, co jsem byl v Drahotuších uplynulo už 3/4 roku. Za tu dobu stále sleduji, co se v těch dřívějších farnostech děje a jak žijí. Denně na každého z nich myslím v modlitbě a v Zubří se věnuji nově spíše svým zájmům, teď bych měl zvláště studiu a také všem příchozím farníkům a lidem kolem kostela. 

 

Na záležitosti "těch vzdálenějších" nebo dokonce i spolukřesťanů jiného vyznání mi nezbývá čas a ani možnosti, protože tady na Valašsku je víra v mnohem větším, jak jsem si to dokázal představit z dob svého studentského mládí ve zbožných Luhačovicích. Ne málo času také poctivě věnuji hledání si práce, abych nebyl jen tak "plonkový" člověk, k čemuž tady v Zubří jsou oprávněně dobré vyhlídky, obzvláště, když na to nejsem sám a mohu mnoho starostí sdílet, i když ne všechny, tak sdílný přece být nemohu.

 

Je teď doba, která je pro mě svým způsobem hodně náročná, jsou věci, které mě drtí a tak naráz taky vím, kde a proč mi bylo dobře. Hledal jsem tak způsob, jak se na své dřívější působiště legálně podívat, abych se pokud možno setkal se všemi a získal náboj na další zítřky pro sebe, své studium, rodinu i farnost, kde nyní jsem.

 

Nechtělo se mě zasahovat přímo do centra v Drahotuších, protože stejně bych se setkal sotva s některými a moc by mi to nepomohlo a z jejich nového zpravodaje vím to důležité, co je potřeba vědět a také od farníků mám nějaké další info. O Partutovicích toho vím celkem málo ze zpravodajství, jen to, co mi řeknou farníci, kteří mi občas zavolají. 

 

Ani o Potštátě nevím toho moc, nicméně Potštát je farností, kde se  při příležitosti jakékoliv bohoslužby setkám naráz se všemi občany a obvykle přes pana kaplana, ale i přes ně nechám pozdravovat i do sousedství. Dlouho jsem přemýšlel, že je potřebuji vidět - ano, já to potřebuji, hledal jsem způsob, aby to bylo užitečné i pro ně a našel jsem ještě mnohem víc, než jsem původně očekával.

 

V pondělí ráno jsem si prohlížel hranický zpravodaj a tam jsem našel, že v kostele Panny Marie je pohřeb a ještě v nezvyklou dobu. Neznal jsem nebožtíka, ale znám všechny farníky, kteří přijdou, tak jsem jenom zvedl telefon a bylo to. Měl jsem čas a setkání bylo naplánováno. Jen paní kostelnice věděla, že přijedu, všichni ostatní měli být překvapeni. Není přece žádná samozřejmost, že bych se ocitl na pohřbu člověka, kterého jsem pravděpodobně neznal.

 

U ministranta však není nic neobvyklého, že jde na pohřební mši svatou křesťanovi, kterého nepoznal. V koronavirové době se mi občas stalo; v Zubří nebylo málo pohřbů, některý týden i 4 a se sousední videčskou farností to tehdy vyšlo na každodenní pohřeb ve všední den, že jsem při příchodu do sakristie nevěděl ani pohlaví nebožtíka, což pochopitelně nemusíte hlásit, neb není v tom čím se chlubit, jen v tom, že skutečně je normální, že křesťané chodí na pohřby a modlí se za zemřelé.

 

A tak na pohřeb, nad kterým byl udiven i o. Pavel, když jsem mu to v noci před tím řekl, jsem přijel dvěma vlaky a autobusem hodinu před začátkem. Cestu vlakem jsem si užíval odpočinkově, však ji znám už zpaměti, kdykoliv jedu domů - zítra tou cestou pojedu také, protože dnes má tatínek narozeniny. 

 

Autobusem nahoru na Potštát přes Partutovice jsem jel tentokráte před víc, než rokem. Je to jediná linka a pouze přes školní rok, která vede takto tím směrem a pro mě to byla velká podívaná především na Partutovice, kde jsem se u nikoho nemohl zastavit. Nejelo nás mnoho, byl jsem jeden ze tří cestujících.

 

Cestou přistoupila pravděpodobně paní katechetka, ale v těch rouškách a na tu dálku jsme se pořádně nepoznali a ona sama nemohla tušit, že pojedu tou cestou. Už dříve jsem slyšel o rychle opravené faře po odchodu předchozího pana faráře a tehdy jsem onomu farníkovi, co se mi na to ptal, jak je to možné, odpověděl, že se to plánovalo ještě za "našeho času". Teď jsem viděl konečně faru opravenou ke vší kráse a byl jsem velmi potěšen jejím vzezřením, je celá oranžová.

 

Když pak autobus zamířil do farnosti potštátské, viděl jsem opět kostelík v Lipné, který už má ještě "za nás" udělanou novou střechu. Vesnička Kyžlířov byla taky úplně stejná, jako by se zastavil čas, stále zářila svou prostou nádherou. Také, když vjel autobus do Potštátu, vzhledově se událo jen několik málo kosmetických změn - třeba jsem viděl novou cyklostezku.

 

Jak jsem vystoupil u školy, mé první kroky zamířili ke školní nástěnce. Potěšilo mě, že si ještě pamatuji tvářičky školáků, které jsem ještě před rokem vídával celkem běžně, ale školáci se samozřejmě poctivě učili ve škole, snad všichni, když potštátská škola se počtem jistě vychází do 75 žáků. 

 

Další a ty nejdůležitější kroky byly do kostela Panny Marie, kde se již vše připravovalo k řádnému katolickému pohřbu. Když přišel pan kostelník, rozzářily se mu oči a s velkým překvapením mě přivítal. Ani on nevěděl, že mám přijít. Před pohřbem přišel pan kaplan a několik minut trávil v modlitbě před rakví nad nebožtíkem, o kterém ještě do nedávna si nebyl jist, zda je vůbec pokřtný, i to se stává v pohraničních farnostech. Ano, tím více potřebuje modlitby. Jeho setrvání u rakve mě docela uchvátilo. Jak jiné to bylo, když jsme někdy v minulosti chvátali na pohřeb i 5 minut po jeho začátku.

 

Pohřeb samotný měl pan kaplan dobře připravený a s velkou naléhavostí kázal přítomným, proč jsme se všichni sešli. Připomněl tři důležitá slova v životě: prosím, děkuji a promiň. O konkrétním životě nebožtíka nic moc nepromluvil, znal ho jen o málo víc, než já, ale důležité bylo, že svůj život zesnulý prožil a teď ho všichni odevzdáváme a doporučujeme Pánu s nadějí na vzkříšení.

 

Po samotném pohřbu se pan kaplan svěřil se starostí děti v partutovském náboženství, ke kterým jsem chtěl směřovat své pozdravení. Měl z nich radost a také z jejich paní učitelky, která mu při jejich vedení výborně pomáhá.

 

Po pohřbu jsem se setkal také s panem varhaníkem, který mě pozval k sobě, než půjde děti vyučovat umění hry na klavír a také po něm jsem vzkázal pozdravení jeho žákům. I on byl překvapen mou přítomností, ale prozradil jsem se mu až při čtení, před tím jsme se neviděli a za varhanami tam není moc dobře vidět do kněžiště, neboť prý nikdo jiný nemůže mít takový hlas. 

 

Také bylo pro mě velkým překvapením, že kostel Panny Marie je nově opatřen mikrofonem a že tak nemusím používat svého hlasitého projevu, jako když byla den před tím májová v Zubří - Porubkách, na kterou přišlo pro Potštát neuvěřitelných 30 farníků rozprostřených do prostoru, který jsem musel svým umem obsáhnout a sousedi se udivovali, kdo jim to řve v jejich osadě a při tom ani hlas se mi neunavil. 

 

Na hřbitově při čtení přímluv jsem také musel pozvednout svůj hlas, aby slyšelo všech asi 70 občanů, kteří přišli doprovodit zesnulého na jeho poslední cestě.

 

Po návštěvě pana varhaníka, jsem chtěl navštívit a taky navštívil rodinu ministrantů a Pán dal, že jsem se viděl vlastně se všemi a vzájemně jsme se povzbudili. Já jsem byl povzbuzen jejich radostí a také jsem sdílel své radosti ze Zubří osobně s nimi, nejen přes telefon.

 

Ten pohřeb pro mě byl příležitostí k načerpání. On se mohl odehrát i beze mne, ale sám jsem vnímal, že potřebuji náboj pro tu práci, která mě teď čeká. 

 

A tak onen nebožtík, kterého jsem neznal, prokázal mi velikou službu. Skrze všechna ta setkání, která se mi takto naskytla, uvědomil jsem si, že opravdu chci znovu a nově začít pokračování směrem, který není pro mě lehký, ale stojí za to.

 

 

Zobrazeno 460×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio