Bohoslovci na pouti

Včera byla Slavnost Seslání Ducha Svatého, což značí, že ve Starém Zubří, které na mapě nenajdete, kde však před 21 lety byla vysvěcena tato kaple, na jejímž svěcení jsem osobně byl, tehdy ještě netuše, že zde o 20 let později budu na nějakou, zatím neznámou, dobu zcela pravidelně, mají slavnou pouť, někdy zvanou patrocinium, protože tato kaple byla pojmenována po Duchu Svatém.

Když se na tu kapli pořádně podíváte, otevře se Vám kniha Zjevení a vyzvánět k modlitbě Vám bude sv. Vojtěch osobně. Základní kámen je požehnaný papežem Janem Pavlem II. při příležitosti svatořečení sv. Jana Sarkandera a sv. Zdislavy v r. 1995 a ostatky těchto světců jsou v oltáři, který má připomínat Kalvarii. Krom tohoto je ještě spousta věcí, které stojí za shlédnutí, ovšem lépe osobně fyzicky za příslušného výkladu, než takto čítaje pouze neodborná písmenka.

Ještě živě si pamatuji, když se tato kaple světila a jak jsem na toto svěcení doprovázel zábřežské ministranty. Po 21 letech jsme se tak sešli 3 dnes již všichni muži z jedné malé svébohovské farnosti - jeden otec rodiny, jeden bohoslovec a já nehodný pastorační asistent, vlastně nehodný už i tohoto titulu, protože vlastně jsem v současné době nezaměstnaný pastorační pomocník.

Bohoslovec Vojta, tedy ne já, aby nedošlo k mýlce - je to jen shoda jmen rodičů a prvorozenců, nicméně oba jsme z různých částí jedné malé farnosti svébohovské, neb Vojta je z dědiny vlastní, já z přifařeného Václavova, vzal na výlet ještě další 3 bohoslovce, které otec Pavel na začátku mše svaté přivítal vyzývaje farníky: "Dobře si je prohlédněte, dnes je výjimečné potkat bohoslovce." 

Ona skupinka těchto vzácných mužů přijela poctivě bez ohlášení, což je vždycky nejlepší a velmi zkrášlila tuto skrovnou pouť bez kolotočů a stánků, tedy kromě jednoho s pivem v úklidové místnosti, který byl zcela nenápadný.

Těch nenápadností a krás této včerejší pouti bylo za celé nedělní odpoledne více, než mnoho a Bohu díky za to. Asi budu muset psát články v jinou denní dobu, neb již tuším, že se mi to začíná roztahovat, takže to bude článek pěkně dlouhý, ale jak víte, píšu rád a poslední dobou hodně.

Začnu tedy od mše svaté ranní, neboť Zubří je město zbožné a jedna nedělní mše svatá zde běžně nestačí ač kostel sv. Kateřiny má docela slušně veliký a ona kaple Ducha Svatého svou povahou budí dojmu spíše kostela, trvalo mi úctyhodného půl roku, než jsem toto posvátné místo začal nazývat kaplí - ony ty pojmy na Valašsku jsou ostatně docela posunuté, protože čemu např. říkáme obrázek či Boží muka, to je tady kaplička a nová zkušenost z týdne mi praví, že nazvat kapličku Božími muky, nedostanete odpověď na otázku, kam máte jít, abyste je našli.

Ranní mše svatá byla jako obvykle a byla s kadidlem. Jelikož se slavil Duch svatý, který se zjevil v podobě ohnivých jazyků na hlavách apoštolských, bylo by jistě vhodné, aby alespoň ten, kdo má kadidelnici si při tom udržování kadidla zapálil své vlasy, ovšem zapalujte je na plešce, že. Že pro tuto vlastnost nejsem pro tuto funkci zcela kompetentní, bylo vidět hned ze začátku, neb jako vedoucí průvodu spolu se svým kolegou u loďky, svým zrychleným krokem cca 2km za hodinu, průvodu málem utekl a ministranti za námi se museli dát do stejně rychlého běhu, až byli uříceni. Tato výtka mi byla sdělena ještě během mše svaté, ano uznal jsem nejen tento nedostatek a ještě během dne se těch nedostatků naskytlo více, Bohu díky za ně.

Během přímého přenosu TV Noe, kde mši svatou celebroval sám nejvyšší pontifik František, jsem si poctivě odpočinul také při modlitbě růžence a chystání májové pobožnosti u kapličky na Lipůvce, abych si večer sám mohl zodpovědně odpovědět vlastní otázku: "Kterou dáme?" Vybral jsem při tom písně 807 a 808, příp. 809 a pak ještě cokoli budou chtít farníci zpívat při májové pobožnosti a proletěl jsem příběh o jednotě křesťanů, vynikající téma na Seslání Ducha Svatého, podle arcibiskupa Stojana. 

Litanie měla skvěle připravené naše skvělá varhanice, ostatně všechny zpěvy od ranní mše svaté byly skvělé, vč. těch, které zazněly na pouti ve Starém Zubří, kde byla přítomna i dechovka, která přede mší svatou i po mši hrála písně veselé a okamžik proměňování zdůraznila slavnostní fanfárou, jak jsem byl zvyklý počínaje Partutovicemi.

Po skvělém obědě, připraveném otcem Pavlem - třeba ván dá recept na vepřovou panenku, opravdu to stálo za to, přijeli pracovníci naší křesťanské TV Noe, která má v Zubří mezi nemocnými, ale i běžnými farníky pravdivou pověst televize dobrých zpráv, které na tuto pouť otec Pavel doprovodil svým osobním automobilem, a natočili několik významných záběrů, které určitě budou ke shlédnutí na obrazovkách. I oni byli ozdobou té pouti a také se jim dostalo přivítání. Shodou okolností toho dne měl narozeniny Jirka, místní akolyta, který to přede mnou poctivě utajil, ale TV Noe jej jmenovala v pořadu Přejeme si.

Při slavnostní poutní mši svaté jsem dostal za úkol spravovat kadidelnici, ovšem ne proto, že bych se ráno nějak v tomto osvědčil, měl to být spíš reparát, který zřejmě nedopadl moc dobře, neb ani zde jsem v průvodu nešel s hořícími vlasy, ale ukázala se tato funkce jako praktická, neb přes otevřené okno se dalo skvěle komunikovat se vzácnými návštěvami a zároveň dávat pozor na mši svatou - to ne, že bych to doporučoval, ostatně komunikace to byli vždy krátké a vždy jen na domluvu po mši svaté.

Neměl bych nikterak zapomenout na pohostinství farníků Starého Zubří, bylo velice vynikající, takže v tomto článku má speciální odstavec, aby bylo povšimnuto. Farníci připravili věci slané i sladké a to ve velkém množství a velmi dobré chuti, nicméně žaludek můj má své kapacity a tak jsem dal přednost výběru ptaje se ochotných farníků: "Není tam kečup?"

Pohostinství bylo tolik, že zbylo i na velkou výslužku, kterou bych já sám, 74 kg vážící podle poslední váhy, neměl šanci spořádat za celý týden a o této výslužce jsem také nic netušil, přece však rád jsem po významné komunikaci, která probíhala výhradně po mši svaté do májové pobožnosti, pozval vzácné hosty, bratry bohoslovce, 3 z nich, neb Vojta měl kafe naplánované jinde, na faru. Po tom, co jsme se sdružovali u kafe také s Tomášem, který se nabídl, že mě svým autem doveze i na májovou, přečetl jsem si sms zprávu, že v ledničce dolní kuchyně se nachází výslužka. Naštěstí bohoslovci byli ještě přítomni a shlédnuv velké množství skvělých pokrmů, které jsem jim mohl nabídnout, ale dobře že ne, v době, kdy jsme měli kafe, napadla mě myšlenka, uctít je alespoň po sléze a rád jsem jim celý obsah dobře připravené výslužky dal nejen proto, aby do Zubří opět přišli.

Čas jejich odchodu je zaznamenán úplně přesně, neboť program bohoslovců je náročný a na určenou hodinu museli být opět v semináři a můj vlastně taky, protože na májové jsem přítomností bohoslovců omluvil své drobné zpoždění, za čež se pochopitelně omlouvám, ale u farníků tento důvod vzbudil pochopení a jelikož koronavirus, to slovo se prý musí použít všude, zabránil tomu, aby po poutní mši svaté byla skvělá vaječina, byl jsem na vaječinu pozván farníky z Pod Lipůvkou a strávili jsme čas do skoro pozdních nočních hodin, proto příběh o tom píšu až ráno.

Nepsal jsem to však proto, aby bylo vidět, jak jsou nezaměstnaní pastorační asistenti vytíženi ani pro zábavné povídání, ale pro zachycení této vpravdě historické události, na kterou se bude vzpomínat nejméně celý rok a na ten příští bude nová, ještě lepší a významnější událost, na kterou se opět bude nějak vzpomínat.