Rýpání se v nose aneb jak mi spadl velký kámen

Tento článek píšu, protože: Co, když propadnu? | Já za to nemohu, to někdo jiný (signaly.cz)

Z tohoto předchozího článku je otázka zodpovězena, že jsem nepropadl. Bylo to však velmi dramatické, prostě testování, jehož výsledek nemám šanci nijak ovlivnit. 

Nemám rád vnitřnosti a byl jsem vychováván k tomu, abych se nerýpal v nose, že je to neslušné. 

Ovšem v této době se z oné neslušnosti stala pro mnohé děti i zábavná norma a v nose si šťourají ze společenského zájmu, aby se zjistilo, jestli mohou do školy vůbec jít. 

Ano, doba se změnila natolik, že z neslušnosti máme naráz povinnost a dokonce i zábavnou povinnost. Když vodička udělá to správné kouzlo, tak to je výsledek na chlubení. 

Dnes jsem se bál toho, co by se stalo, kdyby vodička dělala víc, než musí a místo jedné čárky nějakým nedopatřením vytvořila čárky dvě. Asi už vím, proč nemám rád jako číslo dvojku - nejen protože ve škole by chyběl jen malý kousek k tomu nejlepšímu.

Těšil jsem se do školy a měl jsem po dramatické čtvrt hodině velkou radost, že jsem směl přistoupit a onen kouzelný test jsem dostal pak zdarma k jeho úspěšnému opakování za 14 dní.

Co však mohu udělat proto, aby i za 14 dní (kvůli rotační výuce) měl opět stejně uspokojivý výsledek, to se obávám, že nevím. Neznám chemickou reakci, která se má správně vytvořit a nejsem schopen natolik ukáznit nos, aby měl jen to, co je povoleno.

Asi už to nebude pro mě takový stres, tedy ne z testu samotného, ale z jeho výsledku a důsledkům, jaké by mohl mít, když by jeho výsledek byl neuspokojivý.

Když je to takový stres pro mě jako učitele, jaký stres to může mít pro žáka, který propadne? Zatím, Bohu díky, to je pro většinu žáků spíš zábava. Ale je otázka proč musejí tuto věc zakoušet.