Antiochia obrací a k hlásání Krista je potřeba obrácení

K příležitosti svátku Obrácení sv. Pavla píšu, neboť letos začne 30. léto s Antiochií, však si to od r. 1992 klidně spočítejte.

Na to, co je to Antiochia, se pořádně podívejte na webové stránky, které toho ví mnohem víc, než tento plátek:

https://antiochia.cz/

Já z těch 30 lét jsem prožil jen 22. Na ta první jsem byl moc mladý a na ta poslední už jsem zase moc starý, ale na každou Antiochii vzpomínám velmi rád, protože to pro mě byl vždy čas plný zázraků.

Každá z těch Antiochií se hluboko zapsala do mého srdce. 

Každá z těch 22 Antiochií pro mě byla naprosto jedinečná a na každou z nich vzpomínám v modlitbách.

Byl to vždy čas plný zázraků, ale nikdy to nebylo tak růžové, že by se dalo jednoduše říci, že všechno bylo super! Hlavně já jsem mnohdy nebyl moc super.

Největším zázrakem byla Antiochia hned pro mě první v Maletíně 1996 na turnusu C. Nebudu popisovat průběh, ten se tu najde na mnoha místech blogu, ale vzpomínky mám stále živé. Byl jsem nejmladší kluk a ještě student střední školy. A vnímám, že v Maletíně se dějí zázraky dosud, i když už tam Antiochia není. Jestli nevěříte, tak se tam klidně vypravte a možná potkáte i někoho, kdo vám o Antiochii bude vyprávět. Ta samotná událost přitom bude letošní léto už 25 let za námi, poslední věřící babička i tehdejší pan starosta jsou již na Pravdě Boží - dej jim Pán Bůh věčnou slávu!

Druhá moje Antiochia byla opět v Maletíně a opět turnus C, ale také turnus přípravný. V podstatě šlo o moje poslední prázdniny po maturitě a na turnusu jsem byl nejmladším účastníkem vůbec, což mě překvapilo, když už mi bylo 19. Byla jiná, než první rok, ale ještě dlouhou dobu, v podstatě až do r. 2007 jsem Maletín pravidelně navštěvoval.

Ano, každá Antiochia je jiná a také každé společenství je jiné a Duch svatý nás spojuje do souladu a jednoty!

Třetí moje Antiochia mě posunula hodně dál. Byla opět na turnuse C v Počenicích, byla početná, ale také jsem si tam zažil a od té doby téměř pravidelně taky zažíval nějakou tu krizi ve vztazích v utvořeném společenství. Dnes mohu říci, že to pro mě byl také velký dar, ale zkuste si takovou krizi prožívat, když v tu chvíli cítíte, jako by společenství bylo proti vám, že jste sami proti všem, jen domorodí obyvatelé, ke kterým jste posláni vás berou a nemůžete s tím "otravným společenstvím" nic dělat. Nicméně dělat s tím vždy něco podstatného šlo, bylo třeba si to vyříkat a vždy se to zklidnilo. Ovšem v Počenicích jsem si tím prošel tak, že jsem nad tím ještě hodně dlouho přemnýšlel. Tou dobou jsem byl taky bez zaměstnání a i ta skutečnost se podepíše.

Čtvrtá Antiochia byla v Hradci nad Svitavou, kde v turnusu C jsem se cítil blaženě a také po poznané a prožité Malé Antiochii v Jevišovicích. Krizových momentů tam taky pár bylo, ale z té Antiochie jsem si odnesl mnoho povzbuzení a také přátelství. Z každé Antiochie si vždy vybavuji konkrétní lidi, které jsem tam potkal. A na každého myslím denně v modlitbě.

Pátá Antiochia v jubilejním roce byla na mou žádost pro mě v Cotkytli, zvláště při turnusu C. Nicméně další byla ve Vyšehoří, obě dědiny v mém rodném děkanátě, nedaleko bydliště a tak jsem je průběžně navštěvoval mezi turnusy. Nebyl jsem tolik brán jako misionář, když jsem byl v obou obcích dost známý už i dlouho před tím a myslím, že tak jsem trochu narušoval i průběh.

Blízko rodiště byly i Antiochie v r. 2001, kam jsem byl poslán a naprosto jedinečně jsem byl na turnusu D ve Zborově. To byla taky pro mě první, nikoliv však jediná, Antiochia, která vyplodila Antiošáky a nové aktivní křesťany z místních lidí a byla mi tak blízko domova, že jsem občas přespal doma a přijel jsem na kole nebo i pěšky, vzdálenost byla 5km. Na turnusu D jsem byl v rámci dovolené, když jsem byl zaměstnán na faře v Rychnově na Moravě a před Antiochií jsem měl 3 tábory Malé Antiochie, což bylo nejvíc času prázdnin, který jsem trávil mezi mládeží.

Na Antiochii jezdila mládež třeba ze Zátoru, Jezernice, Potštátu, Kyselovic a jistě i z dalších míst Antiochie a tak podobně možná i v Čechách, ale to ať řeknou čeští misionáři.

Na sedmou Antiochii opět v turnusu C mám celoživotní vzpomínky nejen na to, s jakou těží jsem byl přijat ve společenství, nicméně byl jsem přijat nakonec opravdově a vážně. Hlavní příčina byla, že jsem na turnus přijel dost pozdě. Mám na to doživotní památku na ukazováčku levé ruky. V Polkovicích jsem byl na vlastní žádost, abych nemusel být na Antiochii v Rychnově na Moravě, protože do r. 2004 jsme si na přihlášce vybírali jen mezi Čechami a Moravou a kde konkrétně nám sdělovali bohoslovci. Také jsem čelil názoru, že právě proto, že jsem pracoval na faře v Rychnově (vypomáhal jsem o. Pavlovi Jagošovi necelých 5 let od r. 2000), jsem v Rychnově na Antiochii měl být. Polkovice byly také farností, která byla později zrušena, ostatně první Antiochie v r. 1992 Vysoké Žibřidovice už taky nejsou farností. Tradičně před Antiochií jsem byl na táboře Malé Antiochie (to byla vina toho zpoždění). 

Po zkušenosti z Polkovic, která však byla spíše pozitivní, jen s překvapením studené sprchy na začátku, jsem v r. 2003 nechtěl na Antiochii na Hanou, proto jsem se po prvé a naposledy rozhodl svůj oblíbený turnus C do Čech a poslán jsem byl do Chlumce u Chabařovic, vzal jsem si s sebou svého kmotřence Tomáše. Chlumec se pro mě stal jedinou Antiochií v severních Čechách, kde jsem zjistil, že mi nevyhovuje být "českým antiošákem" a rád jsem se vrátil na Moravu. 

V roce 2004 se Antiochia opět podívala do Ostravsko-opavské diecéze, do Zátoru. Jedině během těch 14 dní jsem mohl pít chutnou minerální Zátorku, prožíval nádherné společenství, které mě bylo slušným povzbuzením po ne moc úspěšném táboře Malé Antiochie. Ano, na té Antiochii jsem potřeboval hodně povzbudit a povzbuzení se mi skutečně dostalo. Tvořili jsme společenství, které se potom sešlo i na Silvestra ve Štítech. Bylo to také po prvé, kdy jsem na Antiochii zažil návštěvu místního biskupa (Františka Václava), kterého si vážím taky pro jeho blízkost. V rámci Antiochie i později jsem se viděl přímo s naším otcem arcibiskupem, ale jen v jeho paláci, sem přišel biskup přímo do terénu. Byla to také poslední Antiochie, kdy jsem se pral s tím, že jsem stále nezaměstnaný, sic jsem byl nezaměstnaný ještě i na Antiochii v Jezernici, ale tam už to bylo jinak. Pokračování Antiochie mělo být ve voluntariátu a s voluntéry jsem měl tu čest, když jsme tam byli s o. Pavlem propagovat Malou Antiochii.

Tak v r. 2004 jsem po prvé vstoupil do Drahotuš na setkání Antiochie, v r. 2005 zemřel papež Jan Pavel II., tento den mám stále zapsaný v srdci, když jsem byl na pouti Antiochie ve Šternberku a víkend byl tématicky zaměřený k učedníkům putujícím do Emauz. 10. Antiochií tedy byla Jezernice, kdy již jsem byl o. Radomírem osloven, že budu tvořit společenství na faře v Drahotuších, zvaném FARKA a tak jsem pomalu a ze začátku potají opouštěl Rychnov na Moravě. Jelikož v turnusu C jsme tvořili největší společenství, kdy po 1. třetině turnusu vyšlo najevo, že je třeba, aby se scházeli zkušení Antiošáci zvlášť a společně plánovali, byl jsem tak pevnější součástí týmu jako zkušený antiošák a také zprav. v neděli jsem pověřen podával sv. přijímání farníkům. 

Taky jsem věděl, že vstupuji na půdu, na které ještě dlouho budu, neboť Jezernice byla z těch farností, která měla být z Drahotuš spravována. Na Farce v Drahotuších jsem sice začínal jako nezaměstnaný, ale po dalším setkání Antiochie, které bylo v Potštátě a po uzdravení zraněného ramene, jsem věděl, že budu ve službě pastoračního asistenta, ve které jsem nakonec zůstal něco málo přes 15 let.

Na následné Antiochii v Podhoří jsem byl poslán již na turnus B jako jeho vedoucí. Po prvé jsem měl Antiochii na starost, svým způsobem jsem tam byl služebně, byl jsem tam rád, ale v podstatě sbíral zkušenosti, abych mohl dobře vést tým, nikoli dětí na táboře, ale spolubojovníků na poli Antiochie. Kromě mě byli všichni členové mého turnusu na Antiochii po prvé a všechny byly slečny. Pak na dovolenou jsem si vzal druhou půli turnusu C a začátek turnusu D na Potštátě. Tak jsme teprve v polovině mého Antiošáckého působení. Na spoustu věcí jsem ještě byl nezralý, ale Boží milost se mnou pracovala a pracuje.

Na obě Antiochie, v Potštátě i Podhoří, přijel o. Pavel a přijížděl pak pravidelně alespoň na nějaký ten turnus nejméně do r. 2008. Snažil jsem se mu ukázat, že je vítán, i když po pravdě jsem z toho nebyl příliš nadšen, ale přesto jsem se snažil i pro Antiošáky o Malé Antiochii vydávat dobré svědectví, nebylo mi to "ukradené". Vždyť v rámci Malé Antiochie jsem procestoval skoro všechna místa Antiochie a jinak jsme spolu vycházeli během těch 5 let celkem dobře. Ony jisté kruhy (které mě potom vyštípaly) sice na plná ústa mluvili o žabomyší válce, protože když jsme byli společně, zdálo se mi, že to nedělalo moc dobrotu, často jsme vzájemně do sebe naráželi. Ale je mnoho věcí, za které jsem vděčný o. Pavlovi a Malé Antiochii a to nehodlám popírat. Toho roku lze mluvit o aktivní spolupráci Antiochie a Malé Antiochie, vždyť i vedoucí Malé Antiochie byli na Antiochii. Moc více krát se to však neopakovalo.

Po Podhoří následovaly Kyselovice, kde nás vedl vynikající bohoslovec, který však jako jediný byl na Antiochii vůbec po prvé. Očekával od nás Antiošáků, že ho nepotopíme a budeme mu týmově nápomocni. V těch letech bylo tvrzeno dogma, že vedoucí turnusu Antiochie musí být bohoslovec, i když na Antiochii nikdy před tím nebyl. Tato Antiochie pro mě byla krásná i tím, že jsem byl na jediném celostátním setkání mládeže v Táboře a už se počítala pro mě mezi poslední Antiochie, kdy jsem se mohl cítit jako mládežník. 

Nestaral jsem se ani tohoto roku o žádný dětský farní tábor ač za farnost Drahotuše jsme měli jediný tábor ve spolupráci s Malou Antiochií, protože s tímto sdružením začal spolupracovat o. Petr, zatímco já jsem už pomalu byl jistými kruhy Malé Antiochie vystrkován a pro mě to byl impulz pomalu Malé Antiochii říci "s Bohem", když nebyli schopni mi to říci sami a na můj návrh raději jednomyslně hlasovali, že se nic neděje. Neříkám však, že Malá Antiochia je špatná myšlenka, ba přímo naopak, jde o myšlenku úžasnou a ušlechtilou, skvělý vynález, ale neshodovali jsme se v lepší realizaci oné myšlenky.

Velmi moc jsem si užil Antiochie v Ryžovišti v r. 2008 jako téměř vždy na céčku. Ještě dlouho jsem komunikoval s těmi, které jsme oslovili a rád jsem se tam vracel, mohu říci, že neustále mě těší profily některých na sociálních sítích a radost z toho, že se jim daří. Myslím, že tam jsem nejvíce komunikoval s mládeží a velmi mě to naplňovalo, ale byla to poslední Antiochia, kde jsem jako mládež byl schopen fyzicky i fungovat, třeba na diskotéce nebo při fotbale, potom už mé fyzické schopnosti šly trochu dolů. Také mohu ještě dodat, že od Antiochie v Ryžovišti se mi začlali více množit přátelé na sociálních sítích, zvláště Facebooku, ale také na Signálech. Na Antiochii jsem dojel ze soloňáckých misií z Jeníkova a po Antiochii jsme měli farní tábor v Potštátě na faře. 

S Malou Antiochií po četných konfliktech (i co se týkalo třeba jejich webu), přes domluvu těch, kteří mě chtěli udržet, jsem se rozešel a to tak, že definitivně, nepřestal jsem však se zájmem sledovat jejich dění a to, jak směřují ke kvalitě, i když trochu jinak, než kudy šly mé představy. Ano, byl jsem sice podepsaný pod zakládající listinou sdružení, měl jsem průkaz člena č. 14, ale dávalo mi smysl na podzim toto sdružení opustit i nesmířen, když se nenašla možnost smíru, o kterou jsem sám také usiloval. Nelituji členství ani jeho opuštění, bylo to tak potřeba. Přes vše dobré, co jsem na Malé Antiochii zažil, stále ve mně je trochu hořkosti, přesto v modlitbách myslím na všechny děti, se kterými jsem se na Malé Antiochii setkal.

Velmi originální byla pro mě Antiochie ve Václavově u Bruntálu, protože zde jsem se cítil jako doma a taky domácími jsem byl tak brán. Když jsem na otázku, kde bydlím, odpovídal, na rozdíl od ostatních se mě ptali: "ve kterém domě", protože jsem taky z Václavova, ale jiného. Někteří Antiošáci mě nazvali "Dědou antiošákem", ano byla to pravda. Sice jsem sem přijel na kole z předchozí návštěvy Ryžoviště a kolo jsem si vezl vlakem, ale mé tělo už mě naznačovalo, že nejsem nejmladší. Na konci Antiochie už jsem nebyl schopen pořádně držet řídítka a potřeboval jsem službu zdravotníka, který je teď úspěšným lékařem a otcem rodiny. Tentokrát jsem byl na turnusu B, jelikož v C turnusu byl náš farní tábor.

Potřetí za sebou byla Antiochia v Ostravsko-opavské diecézi v Rudné pod Pradědem. Na turnus C jsem dojel s mírným zpožděním a po vyléčeném zablokovaném krku z první charismatické konference (z té jsem si však odnesl především duchovní zážitky, ne jen zranění). V této farnosti vyšla najevo velká bolest, kterou si křesťané odnesli z komunistického režimu, že neměli ani kde být pohřbeni a po hřbitově se lítalo, protože to bylo fotbalové hřiště. Ano, je třeba natvrdo říci, že komunistický režim byl režim, který potlačoval všechna lidská práva a veškerou lidskou důstojnost. S dětmi a mládeží jsme komunikovali velice dobře a také pan farář po Antiochii velmi úspěšně pokračoval. Myslím, že se také upravil můj vztah k vedoucímu turnusu, se kterým jsem myslel, že bude mé vycházení těžké, protože jsem věděl, že jsme každý z jiného těsta. Bůh dal a on pak byl ustanoven za kaplana do Hranic a stal se z něj velmi dobrý vedoucí. Ovšem ještě v Rudné říkal, že někde se to musí naučit.

Potom se Antiochia opět vrátila do končin naší diecéze a ještě lépe blízko farní komunity Antiochie. Byl jsem sice přihlášen na turnus C do Loučky u Lipníka jako týmák, ale také jsem byl pro tuto farnost pastoračním asistentem a vedoucí mě požádal, abych dělal pravidelné bohoslužby slova, jelikož jsem měl na to platné pověření, ovšem stejně jako on. Byl jsem tedy prakticky v postavení vedoucího, nikoli však hlavní. Když jsme předávali turnus, ptal se mě následující vedoucí, co mají pro farnost udělat. Řekl jsem jen jednoduše: "Buďte dobrým společenstvím." Už na začátku turnusu mi však luplo v koleni, Antriochii jsem vydržel taky díky tomu, že jsem se většinou pohyboval na kole, ale po Antiochii jsem celý měsíc na levé noze nosil vysokou kolenní ortézu, tu jsem měl už při návštěvě turnusu D. Farní tábor byl, myslím, před Antiochií. 

Vedoucí Vláďa byl se mnou na Antiochii od Rudné pod Pradědem a tak mě pověřil na Antiochii následující, kterou se rozhodl pořádat tentokrát po dlouhé době v brněnské diecézi, ve farnosti blízko Vranova nad Dyjí, v Olbramkostele. Až do roku 2015 jsem měl svůj turnus, za který jsem byl zodpovědný. Náš turnus C byl nakonec největší a nejúspěšnější, ale není třeba se tím chlubit, když jsme na poslední akci v předposlední den měli asi 70 lidí. Byl vlastně posledním ze tří turnusů a počet členů týmu dal dohromady součet týmu A a B. Nicméně následné první svaté přijímání nebylo dáno úspěchem turnusu. Nutno říci, že Antiochia spíše připravuje půdu, než obrací. Začátky byly krušné, ale pomohlo mnoho zkušených Antiošáků, kteří se přihlásili na poslední chvíli. Díky Antiochii jsem byl jen na polovině farního tábora, který jsme měli ve Spálově.

Po krátkém pobytu v brněnské diecézi se Moravská Antiochia opět vrátila do své nejčastější diecéze, tentokrát do děkanátu Přerov, do obce zvané Prosenice, kde původně měla být již v r. 2005, ale stěhováním P. Kamila z Oseka nad Bečvou a o. Radomíra do Drahotuš se stala ona změna na Jezernici, takže na tuto obec se dostalo až v r. 2013. S propagací mého turnusu C mě hodně pomohly Signály a následující vedoucí, o. Ondřej Talaš pak několik roků a snad i dosud psal Antiochii na akce Signálů. Tým byl vynikající, naši předchůdci si sice hodně stěžovaly, ale ani my jsme to neměli jednoduché. Potřebovali jsme někoho, kdo by s námi více komunikoval a nakonec jsme si ho i vymodlili, takže mnoho věcí se podařilo rozjet. Po Antiochii jsem měl farní tábor v Potštátě.

Když jsme byli na farním táboře ve Velkých Losinách (2009), vyhlédl si o. Radomír zrušenou farnost šumperského děkanátu Rejchartice, které se staly dalším děním opět mého turnusu C, avšak tentokrát jsem měl trochu problém se sestavením týmu, za který jsem se cítil zodpovědný. Turnus C měl být opět posledním turnusem a jelikož šlo o zrušenou farnost, tak jsem dělal i nedělní bohoslužby slova pro ty, kteří se jinak nedostali na mši svatou. Komunikace s mládeží, zvláště s divadelním spolkem byla excelentní, podařilo se zázračné divadlo Marnotratný syn z Rejchartic, nicméně pochopil jsem, že jako vedoucí laik jsem z jiného těsta, než vedoucí bohoslovec a tak s předávkou turnusu nezastírám, že jsem měl obtíže. V jedné chvíli se mi můj předchůdce dokonce ptal, aby naladil mou pozornost: "Posloucháš mě vůbec?" Asi po těch letech mám o Antiochii svou představu, která zahrnuje, jak léta 90., tak i současnost a něco mezi tím.

Jubilejní 20. Antiochii jsem vnímal jako nejméně jednu z posledních, které jsem schopen se účastnit, přece jen mé schopnosti vedoucího se blížily neschopnostem a také jsem vysloveně požadoval, že chci, klidně nezkušeného, ale bohoslovce. V mé žádosti bylo vyhověno a tak na turnus C v Horním Újezdě jsem dostal posilu. Jenže bohoslovecká posila se vymlátila v autě, takže na nás pamatovala v modlitbách jako "vedoucí v modlitbě" a bylo to skutečně cítit i fyzicky, bez toho bych tu zátěž opravdu nevydržel. Zároveň na tak velký tým, tuším 16 lidí, jsem byl po 4 dnech hotov s fyzickými silami a došlo na to, že bylo třeba zvolit spoluvedoucího a tím se stala jedna ze 3 Veronik, ta, které jako jediné kromě mě bylo přes 18 a také na Antiochii již byla. Volbu společenství pochopitelně nechalo na mě a byla logická (tedy nikoli demokracie). Horní Újezd je kousek od Hranic, proto jsem cestoval na kole. V důsledku vyčerpávající práce a velkého horka mě často přepadaly křeče v kloubech na nohou, pak i na rukou, snažil jsem se nikomu nedat znát svou slabost, ale společenství to stejně vnímalo. Při odjezdu z turnusu jsem na kole dojel jen do Hranic a o. Radomír, vida mou sešlost, mě odvezl na faru autem a mé jízdní kolo k dopravě svěřil o. Petrovi.

Poslední Antiochií pro mě (oko bere) měla být Dlouhá Loučka. Vedoucí mě dal status toho, který se nemusí hlásit a může kamkoli přijet (pomoci). Také on sám vnímal, že bych již neměl vést žádný turnus, protože už na to nemám sil. A tak z turnusu A jsem byl na pohřbu P. Gustava Riedla, turnus B jsem navštívil z potřeby v 2. polovině, protože bylo Celostátní setkání mládeže a končil ho v podstatě jen jeho vedoucí a na turnuse C jsem byl též v druhé polovině, v týmu nás se mnou bylo 5. Chtěl jsem opravdu být pomocí, nikoli kontrolou fungování týmu. Od začátku prázdnin až v podstatě do jeho konce jsem měl celkem vážné problémy se svou pravačkou.

A tak po tom dlouhém článku se dostáváme k poslední Antiochii, kterou už jsem sám nepředpokládal, ale se statusem pastoračního asistenta a jen člena týmu, nikoli vedoucího jsem byl na turnusu C v Potštátě. Již několik roků jsem jezdil také na ministrantský putovní tábor. Měli jsme i farní tábor ve Velkém Újezdě, po kterém jsem si šel k lékaři zkontrolovat nohu, kterou jsem si zvrtnul při ministrantském putovním táboře a z výsledku vyšlo najevo, že jsem měl jít k lékaři hned, ale pak bych do konce prázdnin nemohl nikde být. Jenže na C tým nebyl přihlášen téměř nikdo a bylo potřeba s tím něco dělat. S vedoucím jsme začali jen my 2 (v Rejcharticích jsem nakonec končil sám a přijeli na pomoc z B týmu), počet nás se nakonec rozšířil na 5 mužů, z nich 2 bohoslovci. Byl to první čistě mužský kolektiv. Od první Antiochie v Potštátě byly stálé plody a čerpali jsme až do druhé, která měla být dalším povzbuzením farnosti. Antiochia se stala opravdu další dávkou kafe pro farnost a její plody jsou dodnes patrné, i když už v Potštátě půl roku nijak nepůsobím.

Měl jsem nutkání ještě čerstvě po získání akademického titulu, se na Antiochii alespoň podívat, vážil jsem spíše Čechy, ze kterých jsem až tak moc neokusil, i když zárodky České Malé Antiochie, jelikož s o. Pavlem jsme do severních Čech, do Jítravy často jezdily a vzniknul, zřejmě se nedotáhl projekt celoročních misií, ale nakonec to pro mě byl rok docela náročný, takže jsem byl jen na farním táboře a ministrantském putovním a ani v následujících letech jsem se na Antiochii nepodíval, což je škoda. Takže se zpovídám z toho, že jsem na Antiochii již 3 roky nebyl a taky se z toho kaju. Vyznávám to a tento hřích je řečen veřejně, nejen ve zpovědi. 

Všechno to, co jsem tu napsal, vlastně už v blogu je a to velmi podrobně. Toto je stručná vzpomínková verze.

A tak už, tedy, končím toto dlouhé povídání možná vlastním citátem (šmouly Koumáka), který mě připomněla Jana z Potštátu, jinak bych o něm sám ani nevěděl a ptala se mě, zda se může objevit, a on se objevil, v časopisu Milujte se!:

"Lidé musejí nejdříve poznat, 

že jsme normální, 

hodně veselí

a křesťané!"

http://www.milujte.se/storage/dalsi/milujte-se-2011-17.pdf

Mimochodem, tento článek přitáhl mnoho mladých na Antiochii v r. 2011 a při jeho opětovném přečtení jsem zjistil, že ten můj citát zněl původně jinak. Jak, to si přečtěte.