Jak se dá závidět ministrování

Minulý týden jsem byl nucen navštívit lékaře. Už nějakou dobu jsem nemohl "beztrestně" pokleknout, tím méně klečet a poslední dobou už ani chodit do schodů či ze schodů. 

Šlacha v koleni mi vyhrožuje, že se hodlá přetrhnout, jestli ji budu ještě dál namáhat. Tak nějak mě to potvrdil i lékař, když jsem byl u něj na vyšetření: prostě levé koleno mám v tahu a noha potřebuje nutně odpočinout, nejlépe odlehčovat i o berlích.

Vzhledem k svému běžnému zdravotnímu stavu a slabosti svých kloubů a občas i kostí, jsem na podobné omezení tak nějak zvyklý, i když se zdá horší, než karanténa.

Když jsem byl v Drahotuších, bylo mi jasno, že se spoustou svých omezení mohu v pohodě pomáhat u oltáře jako ministrant, jak o tom vzpomínám také v článku: "služba jednou rukou": https://vvrh.signaly.cz/1906/sluzba-jednou-rukou

Tady v Zubří je ministrantů celkem dost, což je velmi dobře, ale může jich být klidně ještě víc, a tak v případě omezení vlastně u oltáře jako ministrant nejsem nutný. Jenže já chci být potřebován, jsem u oltáře rád. 

Ještě minulou středu ve Starém Zubří, ve čtvrtek o rorátech ve Vidči a v pátek na večerní mši svaté v Zubří jsem se oblékal do ministrantského oblečení s tím, že jsem při mši svaté neklečel a v době klečení jsem se stáhl do ústraní od ostatních ministrantů a stál.

V sobotu na roráty mi jeden z mladších ministrantů, vynikající kluk,  vytahoval můj ministrantský oblek, abych se oblékl. Ministrantů na rorátech bylo tolik, co apoštolů a já jsem se zdráhal, že oficiálně bych neměl ani moc chodit, protože nemůžu klečet. Když jsem to tak řekl, pochopil, že asi budu v lavici. Bylo to dobře, protože mohl jsem pomoci malým ministrantům, kteří přišli na poslední chvíli, aby se rychleji oblékli a pak jsem si hledal místo v kostele. 

Když jsem pak viděl ten zástup ministrantů při mši svaté, bylo mi trochu líto, že nemůžu být mezi nimi. Měl jsem upřímnou radost z jejich služby, ale upřímně jsem jim "záviděl", že jsou u oltáře, dokonce jsem to některým po mši svaté tak řekl a dostal jsem i odpověď upřímného čtvrťáka čerstvě po prvním svatém přijímání: "Závidět je hřích!" A já se teď k tomu hříchu přiznávám, nevím však, zda se budu z toho zpovídat, ostatně to není vaše věc.

Protože je dobré počasí, hráli si kluci po mši svaté fotbal, na který jsem se mohl jenom dívat. Noha, kterou jsem po ránu neměl ještě zabandážovanou postupně víc a víc mě upozorňovala na to, že si vyžaduje péči. Nechtěl jsem dát na sobě nic znát, a tak jsem se snažil vydržet seč to šlo, i když to jít nemělo.

Odpoledne jsem však ministrantské oblečení oblékl k udělení svátosti křtu malé novorozené dívence podle staršího římského rituálu, který je pro křest neobyčejně krásný. Střídá se při něm Latina s našim národním jazykem, má mnohem více nejen symbolických, ale i srdečných gest, žehnání křestní vody je speciální krásný obřad.

Vlastní křest začíná před kostelem a první slova novorozeného dítěte jsou odpověďmi na otázky kněze, které jsou stejné i v novém rituálu: "Zříkáš se ducha zla?" A novorozené dítě samo, prostřednictvím kmotra, odpoví. Kolem šlo mnoho lidí, kteří viděli radost rodičů, když nesou své dítě do kostela ke svatému křtu.

Když pak byla mše svatá v neděli, věděl jsem také, že se s velkou pravděpodobností zařadím do lodě kostela a budu se dívat na sbor andělů u oltáře v počtu zastavení křížové cesty. Je to jiný, ale taky nesmírně krásný pohled, na slavení církve o radostné neděli. Kostel je obrazem nebe a v nebi, jak z Bible víme, zpívá Bohu chvály 9 kůrů andělských. Tak jsem byl na čas přemístěn do jiného kůru, abych zase nově oslavoval Pána. 

Když prožívám mši svatou, je to jako v nebi, ať jsem v kostele kdekoliv, ač nejlépe se cítím přímo v blízkosti oltáře jako ministrant. Možná tak by se to dalo vyvrcholit,  ale ještě malou chviličku hodlám pokračovat.

Když se sejdou ministranti v Zubří, je to velká grupa a to nejen u oltáře či při schůzce, ale taky při fotbale. Moc se mě líbí jak krásnou partu místní ministranti tvoří. 

V sobotu po rorátech se sešli jen krátce až tak, že sotva odešli, přišli ještě dva bratři, kteří očekávali, že po rorátech bude schůzka a rád jsem se jim věnoval, sic fotbal hrát nechtěli. Ukázal jsem jim svou sbírku zvonečků a sošek svatých, zahráli jsme si stolní fotbal, který můžu, protože u něj se dá stát na jedné a hraje se jinak rukama, dali jsme si čaj a taky zahráli šachy. 

Na neděli odpoledne svolal tatínek, který zde ministranty vede, fotbálek a na ten jsem se, samozřejmě mohl jen dívat a taky udělat pár fotek, uvařit čaj, podělit se o oplatky a taky zahrát si stolní fotbal, další partii šachu už jsme nestihli, protože byl čas na další společenství.

Když tedy nemůžu jako ministrant se obléci, mohu sloužit jinak a to je dobře! Ministrant totiž není ministrantem jen v oblečení, ale taky v životě a je dobře, když v ministrantském životě je vidět jeho služba u oltáře.

Tady jsou když tak další včerejší fotky: https://www.signaly.cz/fotky/80716