Není to však žádné velké slavení. V neděli je velká slavnost, pak všední dny nebo památky některých světců a následně pokojně slavíme 1. neděli adventní ovšem časem připomínky pokání, přípravy na velkou slavnost.
Kdysi se rozmohla taková móda "církevních Silvestrů" jako skvělý mládežnický víkend na první neděli adventní.
Na církevního Silvestra však nejsou žádné formuláře, jakožto ostatně ani na normálního Silvestra jako konce občanského roku. Na to je sice formulář mše, ale ten je nazván "Na počátku nového občanského roku" a v rubrikách se píše, že ho nelze použít o Slavnosti Matky Boží, Panny Marie.
U světců se slaví většinou výročí úmrtí nebo přenesení ostatků či datum svatořečení - tedy nikoli jako čas ukončení, ale nového začátku v nebi.
Onen zmíněný církevní Silvestr by vlastně měl být den postu, protože v sobotu po západu slunce už je nový církevní rok, který se připomíná světlem adventní svíce, takže poslední celý den církevního roku je pátek před tím a pátek je den postu.
Když se slaví velikonoce, tak nejslavnější mše církevního roku je o Velikonoční vigilii také začínáme slavností světla a oslavujeme Kristovo vzkříšení, nicméně touto slavností vrcholí velikonoční třídenní, které počíná utrpením a smrtí Krista a to je správná doba, kdy se máme postit, takže neslavíme konec, ale o to větší slavností je Kristovo vítězství.
Vstup do Velikonoc také začíná dobou postu a pokání, která trvá 40 dní. Ovšem v neděli, i v době postní, se slaví vzkříšení, a pátek je den postu a to každý, na který nepřipadne slavnost (protože, když se slaví, nelze se postit).
Taky, když je pohřeb, je to rituál přechodový, nikoli konec a nikoli slavnost. Pohřební hosté se postí, protože zemřelý již s námi není, ale po pohřbu bývá hostina, která také připomíná jeho začátek v novém, jeho přechod a přeje se mu brzký průchod branou nebeskou.
Takže po pohřbu je radost, ale ten den se neslaví, leda že by toho dne se nebe rozmnožilo o nového neznámého světce.
Fialovou barvou slavíme mnohé začátky, třeba i začátek svátosti smíření, ale sama slavnost je vždy v bílém! Vánoce, Velikonoce i Kristus, Král. A po svátosti smíření brzy přijímáme Krista v Eucharistii, to je také nový začátek.
Také den křtu je dnem nového začátku a velké slavnosti. Měli bychom ho slavit více, než vlastní narozeniny, ale v tomto naše slavení trochu pokulhává.
Avšak i vlastní narozeniny jako počátek vlastního života máme rádi. U Pána Ježíše a Panny Marie církev slaví dokonce už i početí či u Jana Křtitele dokonce navštívení v lůně, když se setkaly Panna Maria s Alžbětou.
Třeba biřmování je pro nově biřmovaného velkým a krásným novým začátkem s Duchem Svatým. O tom mohu s radostí svědčit, neboť ze síly biřmování čerpám dosud.
To nemohu psát, jak velkou radost má kněz ze dne svého kněžského svěcení. Biskup si pamatuje převzetí diecéze a také církev pamatuje u každého papeže na den, kdy nastoupil na Petrův stolec.
Také na novomanželech je vidět jejich láska. Když už mají potomky, mají z nich radost, i když jim občas tropí starosti.
Byl jsem moc krát svědkem při návštěvách nemocných, kdy nemocní projevovali radost z příchodu a z přijetí eucharistie a viděl jsem i to, s jak velikou radostí přijímají svátost nemocných. Je pro ně novou posilou od Krista.
Křesťan těžko může slavit den rozvodu z manželkou - to by měla být bolest!
Vždyť milenci, snoubenci a manželé si velmi často pamatují den, kdy se setkali se svým milým (milou) a uvědomili si, že by spolu chtěli prožít celý život a také s velkou radostí slaví den svatby.
Ani konec přátelství se neslaví. Bylo by to jistě velmi divné. Konec přátelství je spíše spojen se dnem smutku, kdy kamarád zklamal. Ale velmi dobré by bylo slavit začátek smíření.
Málo kdo oslavuje konec nějaké práce, i když tyto konce by mohly být významnou připomínkou slepých uliček v době, kdy byly odhaleny jako slepé.
Pokud jsem udělal, co jsem měl udělat, jsem za to rád, pokud utíkám odněkud, kde mi bylo nedobře, mnohem raději vzpomenu všech chvil, kdy mi bylo dobře, protože nedobře vzpomínat je deprimující a pokud mám něco takového v paměti, pak jako poučení, kudy cesta nemá vést.
Možná mnohem víc děti oslavují konec školy a začátek prázdnin, ale i o tom by se dalo pochybovat. Čas koronaviru ukazuje, že v posledku se děti do školy těší a prázdninám dávají jistý čas odpočinku.
Také důchodci, když jdou na odpočinek, neoslavují konec práce, ale začátek odpočinku, jenže který důchodce jde na odpočinek - většinou jdou do nových aktivit, které nemohli dělat, když pracovali.
Také vlastně za měsíc mě čeká konec, který taky určitě slavit nebudu.
Nebudu už pastoračním asistentem, zůstane mi jen kanonická mise a mimořádné pověření k podávání eucharistie.
Ale beru to tak, že mě čeká začátek něčeho nového, nové cesty s Pánem, protože cestovat bez Krista a církve je cesta velmi nebezpečná, takže půjdu do toho s vědomím, že chci sloužit, chci být k dispozici dále, ale jinak, možná blíž, než teď - zase v něčem novém, v nějakém novém začátku.
Také každý konec patří Kristu, vždyť on je začátek i konec, Alfa i Omega, jak nám připomíná Paškál.
Alfu slavíme a na Omegu nabízíme svůj půst, kterým se hlásíme ke Kristu.
Hlavně nám to, ale připomíná, že s Kristem budeme na věky.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.