První podávání eucharistie

Na začátek objasním motiv tohoto článku, postupem času přijde i jeho náplň, témat rozjedu asi trochu víc a myslím už teď, že žádné nedokončím. Tak to je asi plán na následující rozjímavou půlhodinu.

Dnes, dáno úterý 13.října 2020, tomu bude 18 let ode dne, kdy jsem po prvé přijal pověření od biskupa, které přišlo na žádost kněze, dnes již + P. Pavla Jagoše, tehdejšího správce farností Rychnov na Moravě, Třebařov a Mladějov na Moravě, abych podával eucharistického Krista sobě i jiným jako mimořádný udělovatel svátosti eucharistie. 18 let je doba, která se běžně oslavuje jako vstup do dospělosti.

Nechci tolik nostalgicky vzpomínat na onu mši svatou v poutní kapli Panny Marie v Rychnově na Moravě, která začala tehdy v neděli 13. října 2002 ve 14:30 a kdy jsem po prvé podával svaté přijímání, pamatuji si i tehdy kluka, kterému jsem podával svaté přijímání jako první. Byl to pro mě den sváteční, skoro jako první svaté přijímání a moc jsem se těšil, že tímto způsobem se mi v církvi otvírá další cesta více sloužit. 

Říkal jsem si, že k jáhenství už mě chybí jenom maličký krůček, vlastně na rozdíl od jáhna mi není dopřáno žehnat, jinak mohu všechno. To jsem si mohl říkat tehdy, když jsem byl vzdělán jen kurzem pastoračních pomocníků, ze kterého mám diplom, kde je mj. psáno i to, že kněz může požádat o toto pověření.

Jako takový jsem hlavně navštěvoval nemocné v těchto vymezených třech farnostech, pomáhal při rozdělování eucharistie při mši svaté, _{avšak takto zcela mimořádně, neboť v žádné z těch tří farností běžně nebyly závratné počty návštěvníků mše svaté, aby kněz v krátké době nepodal všem přítomným věřícím eucharistii sám, takže takto se dělo především o velikonočním třídenní, kdy byly všechny tři farnosti pohromadě na jedné bohoslužbě nebo zcela výjimečně, pamatuji si 1x, když kněz nemohl věřícím podat eucharistii ze zdravotních důvodů}, a také při bohoslužbě slova, kterou jsem byl pověřen vést zpravidla místo v tom čase normálně konané mše svaté ve všední den a případně ještě výstav eucharistie na adoraci zpravidla na první pátky.

To bylo zhruba to, co jsem dělal a později ještě více rozšiřoval tuto službu. Když jsem potom později byl v Drahotuších a nebo vedl turnus Antiochie, měl jsem také toto mimořádné pověření, měl jsem příležitost takto sloužit více i méně. 

Mnohem víc jsem si uvědomoval, jak velikou sílu držím v rukou a cítil jsem mnohem větší potřebu být připraven otevřít svatostánek a vzít eucharistii do rukou. Je to velká chvíle a velká čest. Čím déle to dělám, tím více to takto cítím: "Pane, chci být připraven Tebe přinášet druhým!"

A dnes, když jsem v Zubří a mám to samé pověření, občas (já však velmi málo, v Zubří jsme 3) pomáhám s rozdáváním sv. přijímání a pravidelně o prvním pátku společně chodíme navštěvovat nemocné a teď zcela aktuálně v nových podmínkách koronaviru, kdy se nesmí scházet, denně jsem připraven při adoraci na požádání podat věřícím svaté přijímání, cítím v tom zvláštní blízkost Krista.    

Ano, velký význam pro mě mělo mé působení v Rychnově na Moravě po necelých 5 let, co jsem tam fungoval. Z kázání tehdy o. Pavla si toho až tak moc nepamatuji, jeden pán mi v soukromí říkal, že pan farář káže jako otevřená kniha, jak jinak, když byl vyučený knihkupec, pamatuji si mnoho jeho vztahů i myšlenek, mezi něž patří i myšlenka, že všichni bychom si zasloužili peklo, nebýt Krista!

Tak si také pamatuji, čerstvě, když jsem odešel z Rychnova moment, kdy jsem byl na návštěvě a jeden pán z Rychnova slavil 100 let života (zemřel pak o asi 4 roky později, myslím, že v r. 2010), chtěl jsem ho navštívit a pořídil jsem pro něj krásný obraz Božského Srdce Páně. Tehdy o. Pavel si také vzpomněl, že ono mé pověření má ještě platnost, a poslal mě, abych mu podal i svaté přijímání. 

Mimochodem, z návštěv nemocných mám mnoho krásných a povzbudivých vzpomínek, protože nejen Pán Ježíš, ale i nemocní povzbuzují toho, kdo jim přináší eucharistii a tak to cítím dosud.

Mnoho věcí jsem měl nedotažených, nepropracovaných, dnes bych jich asi takto nedokázal ani obhajovat. Když jsem byl ministrant a byl tak blízko oltáře, moc jsem toužil být tím ministrantem, který bude podávat sv. přijímání. A splnilo se mi to a dnes mohu říci, že splnilo se mi to mnohem víc, když už jsem pastoračním asistentem a více si obhajuji víru již však ve stupni bakaláře teologických nauk, čímž se nechci chlubit. Spíš bych chtěl říci asi to, že kdo se dotýká Krista, toho Kristus také formuje. A ač 18 let se v našich podmínkách počítá jako věk dospělosti, v Božích očích jsme všichni Boží děti.

Jinak jsem tehdy tolik nevnímal, a dnes jsem si jen tak vzpomněl na to, jak jsem byl před 3 lety v Lurdech a následně ve Fatimě tou dobou, když se slavilo 100 let od Fatimského slunečního zázraku. To jsem si vlastně uvědomil až dnes a vlastně nijak zvláštně jsem neprožíval fatimský den. Tak mě k tomu napadá, že Panna Maria je vynikající průvodkyní v cestě za Ježíšem. To datum před 18 lety také nebylo náhodou.

Mnoho věcí mám stále nedotažených, jsem nádherně formován na faře, ale také při mši svaté, kdy ke každému z nás by měl promlouvat Ježíš do našeho připraveného čistého srdce. 

Už vím, že onen ministrant, který podává svaté přijímání, a dnes jsem si to také více uvědomil při prožívání mše svaté ve starší formě římského ritu, byl povolán a přijal povolání být blízko oltáře a Krista předávat druhým svou ministrantskou službou.

Sice starší forma římského ritu nezná, aby svaté přijímání podával laik. Ale v této formě je velmi výrazně vidět, jak ministrant spolupracuje s knězem a jak je mu blízko. A také v této podobě je také vidět, že ministrování není něco jen tak, ale je v tom i rozměr povolání. Jak říkal arcibiskup + Karel Otčenášek: "Ministrování byla tak trochu věda."

Já jsem to dneska tak trochu více pocítil, když jsem byl v lavici, už ze skoro každého týdne konané mše svaté v tomto ritu, jsem lépe znalý průběhu a velkou část už znám zpaměti (mše svatá je však vždy tajemstvím Nejsvětější oběti!), a viděl jsem ministrovat našeho Filipa a to, jak opravdu dobře spolupracoval. Často říkám, že ministrant je ozdobou oltáře a je dobře, když to tak funguje a všemu Božímu lidu tak pomáhá být při mši svaté blíže, více prožívat, že mezi nás přichází Pán Ježíš skutečně a opravdově.

Každou mši svatou chci prožívat tak, že Ježíš je mi opravdu blízko, nejblíže, jak v tomto světě znám!