Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Potkal jsi v životě světce?

Nad touto otázkou jsem přemýšlel asi tak, jak přemýšlím už skoro měsíc, když rozjímám při poskytování individuální duchovní péče. Není to však rozhodně po prvé, co mě napadla tato myšlenka.

 

Jako ministrant často asistuji při pohřbu, konec konců jako bakalář teologie jsem o pohřebních obřadech psal práci.

 

Kteří z těch bratří a sester jsou už svatí?

 

V neposlední řadě je mi motorem myšlenka, kterou vyřkl otec arcibiskup Jan na jednom setkání mládeže, při kterém jsem jako mládežník ještě byl, jen už nevím, na kterém to bylo: "Kdo se nestane svatým, ten svůj život zbabral." Vůbec bych se nedivil, kdyby tato myšlenka už na tomto blogu a na mnoha jiných místech byla prezentována.

 

Smyslem našeho života je stát se svatým, nachystat se do nebe.

 

A na to rozhodně nemůžeme být sami.

 

Když tak tedy jsem na těch pohřbech, protože ke svatořečení nemůže dojít dříve, než po pohřbu, na zemi máme takový nácvik svatosti, ale rozhodně nejsme světci.

 

Potkal jsem někoho, kdo zemřel s pověstí svatosti?

 

Já klidně mohu říci, že jsem byl na mši svaté nynějšího světce, ale to taky jako mnozí, kteří byli na papeži sv. Janu Pavlu II. Ode mne byl celkem daleko, ale od o. Pavla, u kterého jsem nyní, je dělil jen pohled očí a denně to mám na fotografii (o. Pavla s mikrofonem, který nastavuje papeži Janu Pavlu II.).

 

Jistě a rád věřím tomu, že i jeho nástupce, papež Benedikt se stane svatým, protože žije v pověsti svatosti a věřím, že i tak zemře. To by pro mě byl po svatořečení světec, kterému jsem zatím byl nejblíže a v pokojíku, který teď obývám je o. Pavel opět vyfocen, jak od papeže Benedikta přijímá svaté přijímání.

 

Taky kolem mě je docela dost lidí, u kterých věřím, že jsou připraveni, ale hodinu, za kterou se modlíme ve Zdrávas, Maria mohou mít také hodně dlouho před sebou.

 

Jinak si také troufám říci, že v srdci mám mnoho lidí, na jejichž pohřbu jsem byl a o kterých jsem si skoro jistý, že by mohli být už klidně i svatořečeni, ale byli malí, neznámí.

 

Jeden z takových příkladů jistoty je křest mladé holky těsně před smrtí. Jsem přesvědčen, že v této farnosti na hřbitově leží opravdová světice, o které jsem slyšel, ale nikdy ji neviděl. 

 

Směřuji-li k nebi, tak rád bych tam byl se všemi, které jsem kdy v životě potkal.

 

Věřím tomu, že každé setkání v životě má smysl a jistě může mít i smysl setkání se zlým člověkem, kterého též mohu potkat v nebi, smiluje-li se nad ním Pán. 

 

I kdyby, a to snad nikoho takového neznáme, kdo by podlehl Boží spravedlnosti, že třeba při setkání s námi mohl mít kousek světla. 

 

Písmo ani církev nad nikým neláme hůl, aby konkrétního člověka posílal do pekel nebo, jak někteří zjevní heretici tvrdí, že mají moc někoho posmrtně exkomunikovat. Z církevní praxe přece každý ví, že všechny církevní tresty padají v hodině smrti, kde je ten největší boj o duši, který si nedovedu představit, až v něm budu, jakože každého to čeká. 

 

Když zítra budeme slavit, vlastně už můžeme slavit všechny svaté, i ty neznámé, tak věřím, že s mnohými jsem se potkal i hodně nablízko, ani o tom nevím a věřím, že už se přimlouvají. 

 

Dokonce, a nevím, jestli to není heretické, myslím si i o některých nevěřících, kteří neměli ani křesťanský pohřeb, že už mohou být v radosti, že neodmítli Boží lásku alespoň v té poslední hodině.

 

Je dobrý předpoklad na pohřbu, když zemřelý byl knězem, řeholníkem, řeholnicí, otcem či matkou dobré křesťanské rodiny, mladým či dítětem nebo dobrým člověkem, že už teď je světcem. Má-li se za zemřelého kdo modlit, i to je dobrý předpoklad. 

 

A nikde není jistota, že ten, kdo málo se věnoval víře a jehož rodina neumí při pohřbu ani modlit se, že si zemřelý pobyde dlouho v očistci. Když má někdo pohřeb, přece ho církev doporučuje Božímu milosrdenství do nebe, žádná modlitba nezní "Přijmi našeho zemřelého alespoň do očistce..." 

 

A hlavně to poslední slovo má Pán, vždyť svatým se stal i lotr na kříži, když už to někteří chtějí z Písma.

 

Když církev slaví svatořečení světce, na jednom jsem byl v Olomouci, je to veliká radost pro celou pozemskou i nebeskou církev. Když nás však osloví Pán Ježíš: "Pojďte, požehnaní..." je to obrovská slavnost na nebi, kterou teď prožívá celá církev, když slaví všechny i ty neznámé svaté.

 

Koho bychom mohli my prohlásit za svatého? Můžeme popřemýšlet nad lidmi, kteří nás provázeli životem. A dojdeme-li do nebe, jakože tam chceme dojít, budeme jistě překvapeni ze setkání mnohem většího,... 

 

...že určitě v nebi najdeme i toho, koho bychom tam třeba nečekali.

 

Seznamem svatých nás církev potěšuje a povzbuzuje, ukazuje nám, kdo všechno v nebi už je a že je tam dost místa i pro nás i naše bližní.

 

Účelem tohoto pojednání však není kázání o svatých, jen ona myšlenka: 

 

"Jak bych se mohl stát svatým." 

 

A možná i tak trochu starostlivá otázka: 

 

"Jsou ti, které jsme znali, za něž se modlíme už svatí?"

 

A s tím související ještě všetečná otázka, která má taky odpověď:

 

Má vůbec smysl modlit se za konkrétní duše v očistci, když už třeba jsou opravdu svatí?

 

Ano, má, má to velikou cenu. Každou naši modlitbu si Pán použije ke své slávě přesně tak, jak potřebuje. A proto můžeme mít starost o své zemřelé, i když už jsou svatí a přimlouvají se za nás.

 

K tomu teda bonusově jeden vtip, který asi nenapíšu úplně přesně, ale je z Nezbedy a o. Kája ho rád ministrantům čte v autobuse na ministrantském putovním táboře:

 

Domluví se dva fotbalisté, že ten, kdo dřív zemře dá druhému zprávu, zda se v nebi hraje fotbal. A tak jeden zemře, ukáže se tomu druhému a říká mu: "Mám pro tebe dvě zprávy. V nebi se hraje úžasný fotbal. A ta druhá je: jsi na soupisce."

Zobrazeno 227×

Komentáře

ChrisDos

Ze svého života, takové upozaděné vzácné duše. Vzácné ve svojí vytrvalosti, stálosti, svěží, radostné, nezahořklé. Zvyklé na práci, modlitbu i službu. Pokorné, vděčné, ač v důchodovém věku, stále takové dětsky čisté. Vypadalo to, že kráčely přímou cestou. Ale také bojující, jdoucí oklikou...ty, kterým muselo být mnoho odpuštěno. Bůh nás volá ke svatosti...a teď hned, nehledě na to, co vidí okolí lidským okem a myslí.

Lenochod

tebe? :D

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Masruško, tos neviděla, anis nemohla vidět můj zpovědní papírek. Zpověď mi trvá strašně dlouho, než to dám do pořádku a někdy i za hodinu je to to samý.

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio