Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

O modlitbě a lobbingu

Ne často se podaří ve dvou dnech vidět dva biskupy. Jako pastorační asistent ovšem tuto čest občas mám jakožto i mnozí věřící třeba na národní pouti.

 

Délkou by to vydalo asi nejméně za 3 - 7  článků, nicméně spokojím se s jedním, aby tolik nenarůstala má aktivita blogera. První část by se hodila i jako krásné svědectví o modlitbě růžence, ale vzhledem k povaze věci ji necháme v části o působení pastoračního asistenta.

 

Nejprve se budu věnovat modlitbě za obnovu rodin a kněžská a řeholní povolání, která po výměně děkanátu byla pro mě v Zašové, což je sousední farnost k Zubří.

 

Biskupové mají tuto pouť velice rádi a v jistých letech se ony poutě do Olomouce nebo na Velehrad setkávaly s velkým ohlasem v celé arcidiecézi. 

 

Pamatuji si jednu z prvních, kterou jsem dostal od rodičů k narozeninám ještě jako student na knihkupce. Moc jsem se omlouval P. Miroslavovi, tehdejšímu zábřežskému kaplanovi, když o oné sobotě v den mých narozenin měl u nás v kapli ve Václavově ranní mši svatou právě kvůli té pouti. Omlouval jsem se, že slavím narozeniny a proto zřejmě do Olomouce nepojedu. Narozeniny se stihly oslavit a do Olomouce jsme jeli celá rodina. Byla nás plná katedrála. 

 

Děkanát Valašské Meziříčí, ve kterém teď jsem, je velmi zbožný děkanát a tak mi přišlo divné, sic má pouť samostatně na rozdíl od Zábřežského, který se vždy spojoval se šumperským nebo hranického, který putoval pravidelně se Šternberkem, že jim postačí zašovský kostel a to dokonce tak, že bohatě si všichni sedli. Víte, koronavirus.

 

I tuto menší skupinku však biskup Antonín ocenil, že je o 100% lepší, než jiné, kde byla ona pouť kvůli koronaviru zrušena. Ale dávám si otázku již několik let, kde je sláva té pouti, kde vymizely rodiny a zůstali jen nejvěrnější starší, kteří si uvědomují potřebnost modlitby za rodiny a kněze.

 

Zuberská farnost dostala ke starosti modlit se svatý růženec. Rád jsem se toho úkolu ujmul a neváhal ani chvíli do chvíle, kdy přišly první problémy zodpovědnosti k tomu dané. Ano, i ve všech ostatních poutích většinou se při růženci nějak zpívalo, aby se dala dohromady 3/4 hodina, nicméně měl jsem připravené rozjímání a potřebou varhaníka jsem se moc nezabýval, až když mi bylo důrazně řečeno, že je akutní a že při růženci bude i otec biskup, což nebývalo u těch poutích zcela běžné.

 

Že otec biskup se bude modlit růženec s námi, z toho jsem byl nadšený (velmi potěšený) a o to zodpovědněji jsem prožíval tento úkol vědom si toho, že vlastně ani nevím, kdo přijde, když máme ve farnosti první svaté přijímání a s chýlením času a omluvami některými již den předem se ukázalo, že účast farníků na růženci opravdu závratná nebude, ale byl jsem rád za jednu farnici, která se sama nabídla a stejně tak za varhanici, která se ochotně na poslední chvíli povolána kolegyní ujala svého úkolu. Použil jsem rozjímání radostná od papeže Benedikta a sám jsem cítil, že to bylo velmi krásné a slyšel, že společenství modlících se postupně rozrůstá do plného kostela.

 

Ostatně, říkal jsem si potom, že jsem to k tomu přistupoval s heslem: "Panna Maria se sama postará." ... A postarala se! Bohu díky!

 

Následnou adoraci měli připravenou farníci, tedy hlavně schola a pan farář ze Zašové. Po celou dobu růžence i adorace se klečelo, tak jsem byl rád, že jsem nebyl vyzván ke službě ministrantské a v lavici si mohl ulevit od klečení, které mi už trochu dělá potíže, když trvá moc dlouho.

 

Nejvíce mě otec biskup překvapil, když při mši svaté ke cti Panny Marie kázal o růženci z jeho historie a současnosti, neboť to velice krásně zapadalo, tak jsem to cítil, do první modlitby poutě a vlastně do celého měsíce, který tak máme prožívat. 

 

Dětem by se v tom moc nezavděčil, vlastně vůbec by tomu nerozuměli, ono k modlitbě růžence je potřeba dospět. Když mám učit růženec třeťáky, nejsem si jistý, zda to není nadlidský úkon. Myslím si však, že mimo školu, pěkně v kostele nebo doma to lze dětem vysvětlit modlitbou samotnou, krásným svědectvím toho, jak se jejich rodiče modlí. Ale modlí se naši rodiče růženec?

 

Ono krásné kázání otec biskup sice četl, spíše se podobalo výkladu, a dokonce jeho znění jsem snad i slyšel na jiné děkanátní pouti, ale rád jsem si ho vyslechl znovu, skoro bych chtěl i kopii. 

 

Při mši svaté bylo dost ministrantů, takže jsem zůstal na svém místě a tam prožil mši svatou, při stání opřen o lavici, neboť moje nohy byly uklečené z předchozího modlení a hůře se mě stálo tu dobu, co bylo potřeba. Kde jsou ty časy, kdy to pro mě nebyl žádný problém? 

 

Více jsem pochopil, že někteří si ulehčují tuto pouť buď na nutné povinnosti, co slíbili nebo jen na účast na biskupské mši svaté. Stejně však mi připadá, že zbožnost je trochu ochablá. Možná se bojíme dát Bohu více času, protože ho máme málo.

 

Po mši svaté jsem byl ještě pozván na společnou večeři s kněžími, byť nejsem kněz a tak jsem po prvé zažil i tuto příjemnou část pouti, která už není pro ostatní poutníky. Byl jsem také vyzván zcela logicky, abych se představil a tak jsem ve stručnosti naznačil svou "historii pastoračního asistenta."

 

Další den bylo první svaté přijímání, které zmiňoval již tento blog o článek dříve, bylo nádherné.


 

Po prvním svatém přijímání v Zubří a Vidči bylo pozvání otce arcibiskupa do Valašských Klobouk na zasedání pastoračních rad děkanátů Val. Meziříčí, Val. Klobouky a Vsetín.

 

Nadpis je z jednoho výroku otce arcibiskupa, kterých zde bude prezentováno víc, ale tento mě zvláště zaujal. Jinak se jednalo o setkání, o kterém jsem měl oprávněnou představu, že mě nic nového nepřinese, jen zaplní nedělní odpoledne místo odpočinku. (Ale co jiného bych v neděli dělal? Studium přece ne, to by bylo vážné porušení 3. přikázání, ze které bych se musel zpovídat!) 

 

Kdysi se chodilo na odpolední požehnání, tak to bude odpolední duchovní obnova formou informací o tom, co se kde má dít a co se děje nebo co by se dít mohlo a stejně se moc dít nebude.

 

Asi to píšu hrozně pesimisticky. Musím však říci, že jsem si dělal pečlivé poznámky, na rozdíl od studia a možná jsem to taky vzal jako náhradu za vynechané sobotní studium proto, abych nebyl moc přeplněn. 

 

Inu to víte, před tím první pátek a návštěva nemocných (4 samostatně, 5 s o. Pavlem), zorganizování růžence (neb v dovolené jsem to nedělal) dále katecheze pro děti a mše svatá, pak domů do Zábřeha na volby a v sobotu v době, kdy jsem byl jen chvíli doma, si děti nacvičovaly první svaté přijímání, já měl být až do večera na CMTF probírat exegezi NZ a dějiny křesťanského umění, odpoledne ona pouť za obnovu rodin a v neděli dvě první svatá přijímání, sledování voleb a ona slavná schůze a také v Zubří evangelizační buňka, na které jsem být nemohl, přijeli jsme po jejím skončení, ale na zasedání se o ni mluvilo taky - prostě pastorační asistent je "nezaměstnaný" - to v tomto odstavci vidíte. Ještě dětem dlužíme potvrzení o prvním svatém přijímání a záznam do matrik, to budu dělat zítra, dnes jsem se připravoval na náboženství a teď v odpočinku píšu tento článek.

 

Musím však říci a to upřímně a opravdově, že tato naplněnost mě není přítěží a velice mě těší, že od rána do noci mám co dělat a mám veškerý duchovní servis i v podobě denní modlitby církve. Ono zasedání jsem viděl i jako příležitost setkání - být s mnoha lidmi a čerpat ze síly společenství, víc moc jsem od toho neočekával a musím poctivě říci, že kdybych tam měl jet kvůli náplni setkání, že bych tam raději nejel, ale kdo by jel v neděli odpoledne, ještě, když i farníci měli co oslavovat.

 

A také je třeba zdůraznit, že ani kněz, tedy v Zubří o. Pavel, neměl časově na růžích ustláno, jeho program byl velmi podobný od pátku až do neděle. Celý pátek byl věnován návštěvě nemocných jakožto i čtvrtek před tím ve Vidči, kdy já jsem byl ještě doma. Těch návštěv je cca 25 a když nechceme tuto pastoraci odbýt, pak je třeba počítat s tím, že to zabere celý poctivý den času a do toho další povinnosti jako volby, příprava na neděli, na první svaté přijímání, na pohřeb, celou sobotu zpovídání, onen pohřeb a pouť za obnovu rodin a v neděli po dvou prvních svatých přijímáních řídit auto tak, aby bylo na schůzi včas. Tedy v porovnání s časem pastoračního asistenta to má kněz rozhodně ještě mnohem náročnější, že další setkání navíc musí brát s humorem sobě vlastním a čas odpočinutí vyhledat někdy jindy. 

 

Ono zasedání mělo 3 bloky témat, jeden lepší, než druhý. Každý blok trval hodinu, z níž posledních 10 minut byla přestávka a předcházejících deset minut diskuse o tématu, začínalo to video prezentací (na můj vkus většinou nevalné kvality scénáře), po níž následovala svědectví přihlášených. Zpravidla v jednom tematickém celku byly představeny 3 - 4 nabídky, na podobné téma pak vystoupili 3 - 4 další předem domluveni.

 

P. Pavel Hofírek to moderoval výborně, sice někdy to zavánělo hodně vlastním kázáním, nicméně připadlo mi to jako pořad Živě s Noe nebo Kulatý stůl. Občas nějaké příspěvky chytil za jiný konec, než byly zamýšleny tím, kdo o nich mluvil tak, že se mě i zdálo, že byly mírně zneváženy, ale nebylo to špatně - tak to prostě chodí, moderátor přece není odborníkem na všechno.

 

Co do struktury lze, tedy, říci, to bylo velmi dobré, jenže v neděli odpoledne být někde do 19h, když jsou v pondělí pracovní povinnosti - to bylo poněkud na pováženou. 

 

Na setkání byl osobně otec arcibiskup, což mělo velmi velký význam pro toto setkání a moderoval ho otec místoděkan, P. Pavel Hofírek a z předsedajících byl přítomný i biskupský delegát pro pastoraci, P. Petr Bulvas. Dalších účastníků byl plný sál místního Klobučanu naplněný kněžími a laiky příslušných děkanátů. 

 

Záměrně jsem si nesedal ke stolu, ale k oknu, abych měl lepší přehled o sálu a nemusel se doptávat neznámých sedících, zda mají volno. Mohl jsem tak v pohodě a nerušen psát zápisky a tak nějak přemýšlet o věcech, nepozorován nikým dalším, v naprosté svobodě. 

 

O přestávkách jsem hovořil s o. Pavlem, který mě vzal na to setkání, byli jsme vlastně jediní z našich farností a s některými kněžími, které jsem znal. 

 

Když o. Pavel mě motivoval, abych promluvil o Antiochii, požádal jsem o. Jana Blešu, jako služebně staršího antiošáka a navíc kněze, aby promluvil on. Já jsem se na to necítil, i když ve mně je "spiritualita Antiošáka", o které tak trochu mluvil i o. Jan. 

 

Myslím, že o. Pavel chtěl, abych šel s kůží na trh s tím, jak se snažím žít Antiochii na Valašsku ve zcela konkrétních věcech. Nejsem však tak dobrý řečník, abych tím ohromil poslouchající publikum. Zkrátka, kdo prožil Antiochii, vidí příležitosti evangelizace všude, kde je - na to není tolik potřeba nově vynalézat, co máme dělat, když chcem evangelizovat. A možnost žít spiritualitu prvních křesťanů máme stále nejen každé prázdniny na Antiochii. 

 

Také mě při setkání napadlo, že by o. Pavel mohl promluvit o své zkušenosti s naučnými přednáškami v Dlouhé Loučce, protože to by pro tyto valašské zbožné kraje bylo skutečně nové a přínosné a jistě by se to dalo zkusit s podstatně větší úspěšností, než jsou evangelizační buňky nebo kurzy Alfa.

 

Dostáváme se tak ke konkrétním tématům, které byly na programu. Program byl na stolech, tak jsem se k němu dostal až po druhé přednášce. 

 

Ne všechno však, co bude psáno v následující části, lze pochopit bez souvislostí, ve kterých to bylo řečeno. 

 

Ostatně i nadpis sám je nic neříkající, byl vysloven otcem arcibiskupem v souvislosti s koronavirovou dobou, ale napadly mě souvislosti další, vůbec rozjímat nad těmi dvěma věcmi je velmi užitečné. 

 

Co je to vlastně modlitba a co je to lobbing? Napadlo mě k tomu heslo sv. Benedikta: "Ora et labora". Povšiměte si, že to zní i velmi podobně: "O modlitbě a lobbingu". Modlitba je modlitba a lobbing je práce.

 

A takových bude víc, hlavně ve 3. bloku, to jsem se i nasmál, samozřejmě soukromně a pod rouškou, kterou měli všichni kromě aktuálně mluvících.

 

Na úvod četl otec arcibiskup to, co nechal také rozdat na stoly, aby bylo zřejmé, o co mu jde v těchto setkáních. "Dnes jsem vás pozval, abych vám řekl hodně hlasitě: Musíme se probudit, nebo bude pozdě." 

 

Bez souvislostí však toto může znít, jako pozvání jehovistů, kteří vydávají svůj časopis s názvem "Probuďte se!" Otec arcibiskup je vynikající "strážnou věží"!

 

Když se to tak vezme správně křesťansky s uvědoměním si, že jsme v Božích rukou a v Božích rukou je všechno bezpečné, je toto slovo otce arcibiskupa slovem prorockým, protože Bůh nechce dělat nic bez nás. Když my nebudeme dělat nic, ani Bůh nic nebude dělat, ale na rozdíl od nás to má ve své moci.

 

 

Ony ty souvislosti jsou důležité, protože nám někde nefungují vztahy a pilíře pastorace ve farnostech, vlastně nikde toho nemáme dostatek, abychom neměli co zlepšovat, ale vždy s Boží pomocí.

 


 

 

Farnost, místo evangelizace

 

Kdyby však farnost bylo aktuální osazenstvo KD ve Valaškých Kloboukách, řekl bych v prvním bloku, že farnost je místo nudy. Na Valašsku zdánlivě není potřeba evangelizace, ale spíše bych řekl, že Valašsko potřebuje pravou evangelizaci, nejen žitou tradici, ale na to jsem na Valašku příliš krátce, abych to mohl takto posuzovat.

 

Naštěstí se ve farnosti nelze nudit, můžeme dělat mnoho věcí jako například ve videu evangelizační buňky. Evangelizační buňky znám z vlastní zkušenosti z Drahotuš i ze Zubří a jediné, co jsem se navíc dozvěděl a co mě velmi mile překvapilo z videa, že i v mé rodné farnosti svébohovské je také evangelizační buňka. K evangelizačním buňkám mám osobně velmi kladný vztah, ale přece jen je věc, kterou bych si od nich potřeboval nechat vysvětlit.

 

Kurzy Alfa - to jsem si kladl otázku, proč to tam kladou, když je to obecně známá věc, která není na každou farnost stavěná a navíc si nemyslím jako Antiošák, že k evangelizaci je vhodné zvát na hostinu s přednáškou. Pokud to někoho mělo přesvědčit a hlavně na Valašku, aby dělal tyto kurzy, tak proč ne, ale pro mě a za farnost, kterou mám reprezentovat, mi to přišlo jako škoda času. Navíc si myslím, že ve skutečnosti se na těchto kurzech neděje nic jiného, než to, co už bylo vynalezeno dřívějším praktikováním evangelizace ve farnosti v pravém slova smyslu - vést za Kristem. 

 

Třetím příspěvkem byla misijní klubka, o kterých si však myslím, že v sešlých děkanátech v nějaké formě nechybí vůbec. Navíc na misijní klubka mám školení a tak video mě je představovat nemuselo a přítomným to také jistě nebylo neznámé.

 

Z oněch třech naťuknutých nabídek mě přijde jako nejúčinnější forma oněch misijních klubek, které propojují celou rodinu také prakticky a v praktické pomoci. S kurzy Alfa nemám osobní zkušenost, ale jak jsem napsal, nevidím jejich potřebnost hlavně v malých farnostech, kde se všichni znají a znají i své nevěřící okolí. Evangelizační buňky se na setkání při svědectví vykreslovali hodně nereálně, možná se některé dělí, ale myslím si a mám to potvrzené zkušeností, že u většiny těchto společenství jim jde spíše o společenství, než evangelizaci.

 

Kdyby první blok nebyl vyvrcholen diskusí, která byla podnětná, asi bych utekl. 

 

Ne, tak hrozné to naštěstí nebylo a diskuse potom byla opravdu plodná a byl jsem povzbuzen. 

 

Od velkého nadpisu tématu po sem, to byly moje pohledy mezi tím vším, co se dělo. 

 

Máme se ptát, co se dá udělat u nás? Nemusí být to a či konkrétně, vytvářet nové a nové společenství, pořád něco zakládat. Důležité je hledání vlastních cest. Někdy lainování může být i překážkou něčeho lepšího.

 

K tomu je dobrý i komentář otce arcibiskupa, který cituji, jak jsem ho slyšel: "Nemyslím si, že ve všech farnostech se musí dělat všechno."

 


 

 

Farnost ve službě rodině a povolání

 

Osobně si myslím, že toto téma bylo zpracováno mnohem lépe a možná mě bylo v mnohém bližší, i když jsem zase slyšel jen věci známé a hlavně v mnohých svědectvích potom mi to přišlo nepodnětné, něco jako ve stylu: "To taky děláme, toho jsme schopni. Proč se chlubí samozřejmostí?"

 

Ve videu byl kurz Manželské večery, na který jsem slyšel samou chválu od jeho účastníků a je to věc pro rodinu velice dobrá a užitečná a taky vyhledávaná, když se někde pořádá. Nicméně pořád není moc známá a také její propagace ve videu byla velmi slušná, bez zbytečných gest kazících film. 

 

Děkanátní centra pro rodinu jsou velice praktickým počinem biskupství, jenže v každém děkanátě mají trochu jinou situaci a reálu mi někdy přijde jejich činnost v něčem nadbytečná a v něčem ne úplně ideální a praktická, alespoň tak, jak jsem to poznal v hranickém děkanátě a začínám poznávat ve Val Mezu. Nicméně otvírají spoustu užitečných kurzů a formují mnohé, ale mám pocit, že hlavně ženy aniž bych na ně žárlil, stačí se podívat na jejich programy. 

 

O kurzu Animáro jsem něco slyšel, ale co o tom vím, rozjíždí se velmi pozvolna, je málo rodin, které jsou ke službám rodinám a snoubencům. Je jasné, že rodina potřebuje pomoc a je užitečné, když zkušení manželé pomáhají. Ale kde v krizi rodiny vzít tolik zkušených manželů? To je věc, která se týká velkou měrou také krize ve společnosti. Věřím tomu, že tato aktivita mohla někoho z přítomných oslovit, ale jak krásné by bylo živé, nejen video, svědectví těch, kteří takto rodinám pomáhají.

 

O ministrantech ví snad každá farnost, ale o kurzu pro vedoucí ministrantů se toho až tak moc neví. P. Jiří Kupka dělá mnoho užitečných aktivit a ve videu velice krásně a pravdivě řekl, jaká je situace. Ministrantům chybí ti, kteří by je doprovázeli dál. Před 20 lety byl MINIFOR jiný, řekl bych, že mnohem praktičtější, než je teď v době mobilů a počítačů. Dnes se dělají projekty, dříve se komunikovalo, formovalo a hrálo. 

 

Jako ministrant o všech těch aktivitách v diecézi vím a jako ten, který se o ministranty může starat, se rád postarám i ve farnosti - a v Zubří je schopných vedoucích doprovázejících ministranty docela dost a krásně to funguje. 

 

Ona svědectví, která potom byla už pro mě byla náročná na poslouchání. Farnost Valašské Klobouky se v podstatě pochlubila tím, co by mělo v každé farnosti fungovat a čím by se chlubili i jiné přítomné farnosti a čas do půlnoci by nám nestačil na opakování věcí, které se ve farnostech nutně dějí. 

 

Je škoda, že nebylo předem prověřeno, o čem předjednaní řečníci budou mluvit. Některá svědectví se dala jednoduše vypustit. 

 

Společenství neokatechumenátu za Valašské Meziříčí je něco, co je opravdu dobré na tom místě, kde to je, ale potřebuje nutně kněze a má jen jistý počet členů, který se vejde do domácnosti. S Písmem svatým pracuje tak, jak by se dalo pracovat i ve farnosti, jak třeba máme biblické hodiny. 

 

Vsetínští zase přišli s osvědčenou věcí, která se dělá už roky v mnohých děkanátech a není třeba o tom zbytečně mluvit. Cestování po děkanátu je normální pro mnohá děkanátní společenství. Dělalo se to v Zábřeze, dělají to v Hranicích, dělají to skoro všude, ale pro Valachy je to novinka. Tím však nezastírám, že modlitba je potřeba a promodlit děkanát tím víc. Adorace jsou také všude a jsou velmi dobrým trendem. 

 

V rámci diskuse o povolání promluvil o. Jan o Antiochii velmi podnětně a dobře. Komentoval to, že jsme nepropadli. Připomněl také o. Radomíra Šidleje, který se tomuto dílu věnoval celých 25 let a v olomoucké arcidiecézi byl držitelem této myšlenky. Ano, z Antiochie vzniklo také mnoho kněží a mnozí z nich byli přítomni také na té schůzi.

 

Padl také dotaz na zákaz zpěvu a další opatření namířená proti činnosti církve. K tomu otec arcibiskup s lítostí konstatoval, že i mezi farníky se najdou tací, kteří žalují. Dále povzbudil, že koronavirovou krizi můžeme vidět i jako výzvu: "Když nám zavřou jedny dveře, vstoupíme do jiných."

 

K tomu také pronesl onu větu z nadpisu, nad kterou se dá i jinak zamyslet: "Je to o modlitbě a taky trochu lobbingu," protože vyjednávání s vládou není jednoduché.  Jak to známe ze zkušenosti, že mnoho slíbí a nesplní skoro nic.

 

Nejvíce mě však oslovila věta, která už ani nevím kdy a jak padla: "Bůh každému dal povolání."

 


 

 

Farnost - místo života a služby

 

Tato část už opravdu bude krátká, ale nebude dnes, neboť se připozdívá a den se nachýlil.

 

Ač jsem slíbil, že to bude krátké, rozhodně témata, o kterých se hovořilo, vydají na celý dlouhý křesťanský život a mohla by přeplnit knihovny moudrostmi pro naše následovníky. Jsme přece zodpovědni za to, aby ti, co přijdou po nás, mohli spravovat svět krásný tak, jak byl Bohem krásně stvořen a člověku dán ke správě.

 

Představení známého centra pro mládež bylo celkem dobré, ovšem připravené svědectví, jak funguje společenství mládeže 15 - 30+ ve Valaškých Kloboukách bylo v podstatě to, jak to funguje i ve farnostech jiných, neviděl jsem v tom nic nového. 

 

Začlenit se ve farnosti do společenství je věc velmi praktická, některá farnost má více společenství, jiná méně, někde se v tom spoléhá na činnost děkanátu, ale je třeba myslet i na přístup individuální, protože ne všichni se rádi začleňují.

 

Ve video prezentaci také byla představena organizace Orel, která už tak moc známá není, ale je velmi užitečná. Velmi záleží na tom, jak je vedena, aby nešlo jen o sport v orlovně, která taky není všude, ale o to zaměření v zapojení se činnosti ve farnosti. 

 

V této souvislosti pak byl v diskusi i připomenut Skaut, který je rozhodně rozlezlejší a jehož bohulibá činnost je v mnohých farnostech víc, než patrná. 

 

V neposlední řadě je také charitní služba. Každá farnost v dnešní době musí spolupracovat s Charitou a to nejméně 3x ročně (Tříkrálová sbírka, Postní almužna a sbírka na Charitu), ale forma spolupráce je mnohem širší a bohatší k nemocným a potřebným. Pobočky charit jsou v každém děkanátě a vítanou službou je také služba nemocničních kaplanů.

 

V této souvislosti promluvil také o. Pavel o svém projektu, který měl v Dlouhé Loučce: "Farnost ke službě obci." Připomněl i myšlenku papeže Benedikta XVI.: "Vytvořte nádvoří pohanů!"

 

Na závěr otec Arcibiskup v krátkém projevu zopakoval některé perličky při setkání, které ovšem nedávají moc smyslu bez přítomnosti na místě samém: 

 

"Musíme se probudit." ... "Nechci, aby se množily aktivity." ... "K čemu nás Duch svatý vede - myslet na celou církev!"

 

A k tomu mě napadlo to, oč byl otec arcibiskup požádán a co nám s velkou radostí udělil:

 

Přišli jsme si pro požehnání!

 

 


 

Dáno v úterý 6.10. 2020 o nezávazné památce sv. Bruna, kněze, v den, kdy kněží prožívají svůj kněžský den.

 

Dovolím si k tomu připojit ještě skrovný závěr, který už bude opravdu krátký, když jsem viděl závratnou délku tohoto článku, tak chápu, že mnozí přeskakovali mnohé nebo si to po nocích čtou, však já jsem to také několik hodin psal, rozhodně to nebyla minutka.

 

Aktuálně a ještě, když jsem to sepisoval ze svých poznámek a z oficiálního papíru, uvědomil jsem si několik věcí - užitečností pro tato setkání.

 

Nebylo to první setkání toho druhu, za aktivních 15 let, co jsem zaměstnancem arcibiskupství olomouckého, jsem těch setkání zažil už docela hodně. 

 

Některá byla nádherná, na některých jsem se trochu nudil, na žádném jsem nespal. S postupem času a také jistým časovým odstupem ono popisované setkání vidím jako to z těch lepších stupňů, byť jsem očekával skoro přesně, co to bude.

 

Uvědomil jsem si, že s nástupem moderní techniky, tato setkání docela spíše ztratila na atraktivnosti, protože jim chyběl náboj setkání před tím, aby se společně vytvořilo něco překvapivého, aby to mělo i trochu více kulturní charakter, než jen obyčejné schůze nad řešením nějakých aktuálních problémů.

 

Když bývalo setkávání Antiochie na podzim, kdy jednotlivé turnusy ve skupinkách prezentovali svou činnost na místě, kde konali misie, ještě nebyl dataprojektor a fotografie se pořizovaly papírové, vždycky se skupinka musela nějak sejít a prezentovat se jako společenství, ve kterém každý měl své místo. Nebyl jen jeden řečník za všechny, který mluví a za ním se objevují slajdy či pohyblivé obrázky, představilo se celé společenství a ukázalo svůj um. Ve chvíli prezentací tak všichni očekávali sdílení celého společenství i to, že je to pobaví.

 

Podobně to bylo i při prvním setkání pastoračních rad v Hranicích v roce 2006, kdy také jsme měli v rámci děkanátu představit činnost farnosti. 

 

Sice už se dělaly pawerpointové prezentace, ale bylo to teprve v začátcích a tak za farnost Drahotuše jsem k jednotlivým jasným obrázkům přidal humorný komentář, delegovali jsme nehumorného komentátora a také jsem navrhl některá gesta, která by to doplnila. 

 

Celé to setkání se tím velice oživilo, v sále byl ruch jako při nějaké komedii, nicméně potom i mnohé farnosti měli takový oživující projev, aby v sále nebyla po celou dobu jen vážná atmosféra.

 

Z té prezentace si pamatuji, že jsme vzpomenuli misijní koláč, na fotografii spoustu nádherně upečených koláčů, už nevím přesně ten komentář k misijnímu koláči, ale byla tam i instrukce, neboť jsem věděli, že se budou rozdávat koláčky, že pan farář předá koláček arcibiskupovi, načež otec arcibiskup povstal a prohlásil: "Uchovali jste ho až do této chvíle!", tedy onu biblickou větu z Káně Galilejské, kterou připomíná i ve svém biskupském znaku, kde má psána slova Panny Marie:

 

"Udělejte všechno, co vám řekne!"

 

 A jak otce arcibiskupa znám od jeho biskupského svěcení, musím konstatovat, já nehodný, že to otec arcibiskup opravdu tak dělá a tak dobře nás vede jako Panna Maria apoštoly.

Zobrazeno 219×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio