Na Sv. Ignáce Antiošského v koronavirové době

Sice už je předvečer neděle, ale stále pořád je sv. Ignác z Antiochie. Je to nádherný světec, jeden ze vzývaných patronů Antiochie, který byl rozdrcen zuby šelem.

Generace sv. Ignáce byla pronásledována zvířaty (i "zvířaty"), 

která si dala k obědu (a k zábavě) křesťany.

Naše generace je nyní provrtávána virem, koronavirem, který nerozlišuje mezi křesťany a nekřesťany a šíří se závratnou rychlostí, kterou se snažíme zastavit a moc se nám to nedaří, protože to děláme bez Boha.

V generaci sv. Ignáce z Antiochie se velmi rychle rozšiřovala radostná zpráva o Kristu, přestože křesťané byli pronásledováni.

Tak to vypadá, že když něco pronásledujeme, tak se to množí.

Tehdy krev mučedníků byla semenem křesťanů, dnes je setkání člověkem semenem k možné nákaze koronavirem.

Musíme si přiznat, že v boji proti viru způsobem bez Boha prohráváme. 

Když však všechna ta příkoří, co nám přichází, odevzdáme do rukou Božích, může být toto pronásledování virem požehnáno množením křesťanů, protože mučedníci nikdy by nebyli mučedníky nebýt jejich víry v Krista. 

Tak i my můžeme vyhrát jen silou víry.

A musím říct, že zkušenosti s tím máme čím dál větší.

Když byla první vlna nákazy, nikdo nevěděl nic pořádného a vzniklo mnoho krásných nových aktivit a byli jsme přinuceni svou víru prožívat zcela nově. Ze mě se tak více stal You tuber.

Když je teď ta druhá vlna, prožívám ji už v jiné farnosti a musím říci, že je to pro mě také velmi povzbuzující. 

Mnohem více prožívám svou službu v církvi jako mimořádný udělovatel eucharistie.

Denně mám povinnost adorace a při adoraci podávám sv. přijímání.

V první vlně v Drahotuších se místní farníci spíše zaměřili na on-line mše sv. a téměř nikdo nechodil ke svátostem kromě těch, kteří chtěli chodit i přes všechny zákazy.

Teď v Zubří (a taky ve Vidči) denně chodí ke sv. zpovědi a ke sv. přijímání. 

Při té adoraci také vzniká mnoho rozjímání, mnohem více přemýšlím nad svým vztahem s Pánem. To, co tu píšu mě také napadlo právě při adoraci.

A když při adoraci podávám sv. přijímání, vidím potřebu zdůraznit eucharistickou přítomnost více, než jen slovy: "Tělo Kristovo". Eucharistie je přece propojena s Nejsvětější obětí.

Při adoraci však je třeba, aby to bylo krátké, proto vždy začínám: "Hle, Beránek Boží..." a pak teprve dávám "Tělo Kristovo." Doufám, že to dělám liturgicky správně.

Někdy před tím ještě přidám alespoň antifonu (vstupní, ke sv. přijímání) či verš před evangeliem a dnešní památka sv. Ignáce měla opravdu hezký a povzbudivý text i v souvislosti se sv. přijímáním. 

Vstupní antifona je ze sv. Pavla z Galaťanům:

Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.

Zpěv před evangeliem narážkou na list apoštola Jakuba: 

Aleluja. Blaze muži, který ve zkouškách vydrží. Když se osvědčí, dostane za odměnu život. Aleluja.

Modlitba před sv. přijímáním je přímo z listu sv. Ignáce:

Jsem Boží pšenicí; musím být rozdrcen zuby šelem, abych se mohl stát čistým chlebem Kristovým.

Ano, být čistým chlebem Kristovým, k tomu bychom měli směřovat.

Teď zpětně i vidím moudrost našeho ministra zdravotnictví, když zakázal zpívat při bohoslužbách a tak čteme tyto často nečtené antifony.

Za týden denních hodinových adorací a při rozdání skoro 30 svatých přijímání zakouším také mnohem bližší přítomnost Pána Ježíše v eucharistii.

Tím více, když jsme stihli krásně první svaté přijímání, většině dětí jsem ještě o týden později mohl gratulovat k druhému svatému přijímání a zítra zcela originálně budou mít děti možnost i k třetímu nedělnímu svatému přijímání, protože máme svatbu a na svatbu se vztahuje výjimka z pravidel počtů a ještě se i těším, že zítra budu v kostele 4x, to bude pořádná oslava neděle!

Kéž tedy v tomto čase koronaviru se množí i naše víra.