Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Rozlučka s hranickými katechety

Jsem vděčný, že mám kanonickou misi, účast na setkání katechetů mi zaručuje pravověrnost, takže jsem se nechal pozvat na rozlučku, vlastně o tom rozhodl telefon staronové vedoucí katechetů hranického děkanátu a to, že jsem měl čas vlastní dovolené. 

 

Kdybych měl psát o letošní dovolené, byla předpověděna jako koronavirová, to je striktně domácí, takže koronavirus jsem doufám nikde nesehnal a shánět nehodlám, netřeba se ho příliš bát, avšak ani ho podceňovat. Dovolenou jsem měl tedy od úterý do čtvrtka a vlastně jsem byl celou dobu na faře v Zubří, kde momentálně jsem. V úterý jsem si vyjel do Potštátu na pohřeb významného farníka, ve středu do Hranic si koupit boty a navštívit setkání katechetů a ve čtvrtek poznávat krásy Zubří. Ještě nějaká dovolená mě čeká, to budu spíše více doma, vyjíždět ze svého trvalého bydliště.

 

Inu moc vzpomínám na svých 15 let služby pastoračního asistenta v Drahotuších, doufal jsem, že to bude mít svého konce, ale prostě se to nedá jen tak utnout a jsem rád, že jsem využil pozvání a přijel na zahájení školního roku hranických katechetů.

 

Na to setkání jsem velice spěchal, přestože bylo ještě skoro 3 hodiny času, takže jsem ignoroval (jako obvykle v tom místě, že tam nic nejezdí a nejelo) červeného panáčka byť zástup lidí čekal, až se objeví zelený. On ten zástup však čekal s panem policistou, kterého jsem si opomněl všimnout, takže mě zastavil, zdržel a pokutoval J.A. Komenským, abych si příště dal pozor a nedával špatný příklad dětem právě u té školy 1. Máje (takže moje první pokuta v životě, červenal jsem se dost). Ještěže pan policista nevěděl, že jsem katecheta (ale řidičátku ani kanonické mise mě zbavit nemůže).

 

Aby toho nebylo málo, tak na ZŠ ve Vidči požadovali po mě jako zastupujícímu katechetovi, samozřejmě zcela správně, i výpis z trestního rejstříku, tak jsem měl trochu strach, jestli se tam neobjeví ta pokuta a ještě navíc jsem tento výpis žádal v den výročí teroristického útoku z 11.9.2001, takže jsem si připadal jako možný terorista a při té žádosti na OÚ to neopomněl s humorem v roušce okomentovat.

 

Setkání katechetů začalo ve středu 9. září, když církev nic zvláštního neslaví, takže se kolegové a kolegyně nemohli vymlouvat, že nemají čas, mší svatou v Hranicích v 17:30, kterou měl pan kaplan. 

 

Toho dne měl pan kaplan po prvním náboženství, co měl v Partutovicích s bandou 5 kluků, které jsem před tím učil a dotazoval se mě, co jsem je učil. 

 

Upřímně jsem měl radost z toho, že se všichni přihlásili, jen jeden nepřihlášený mě mrzí, ale po pravdě mi to říkal již na konci minulého školního roku, kdy jsem ještě ani netušil, že následující školní rok kluky popřeji někomu jinému.

 

Nicméně, když jsem poznal o prázdninách o. Milana, ztratil jsem veškeré obavy o "své raubíře", jak jsem jim s oblibou říkal, kteří se ho hned první hodinu ptali, tak mi to o. Milan říkal: "Můžeme vám říkat Vojtěchu?"

 

Když jsem se s nimi o prázdninách čas od času jednotlivě viděl, vždycky jsme si měli co říct. Tehdy už věděli, že odcházím a já jsem si moc vážil toho, že se k sobě známe, i když je už tento školní rok mít nebudu.

 

Tuto partu se náboženství dalo učit, ovšem ukázněni nevydrželi příliš dlouho u náboženské látky a jako parta kluků se potřebovali zocelit fotbalem, případně nějakou další hrou na faře. 

 

Kostel k modlitbě a setkání při mši svaté většina z nich i jejich rodičů využívala příliš málo, než aby dokázali uplatnit to, co je předmětem výuky náboženství, takže v učení jsem se snažil je naučit alespoň základy a dobré vztahy mezi sebou, spolužáky i ostatními lidmi.  

 

Rád jsem také zůstával ve školní družině a sdílel s nimi i jejich hry, z čehož bank jsem se ještě naučit nestihl. Vlastně každé dítě z partutovské školy ať chodilo nebo nechodilo do náboženství jsem znal jménem a komunikoval s nimi, pedagogickým sborem, který je v celé škole věřící a příp. i s jejich rodiči.

 

Pokládám za důležité mít rád všechny děti, které učím a mít pro ně místo v srdci. Dokázat je všude nazvat jménem a taky se od nich učit, jak se učí a ono poznání Pána Ježíše jim přiblížit tak, aby je to nenudilo a aby to k něčemu měli, aby si budovali pozitivní vztah k Ježíši, i když to půjde pomalu, čím méně chodí do kostela a opačně.

 

Na onom setkání katechetů si vyprávíme mnoho katechetických zkušeností, o tom to vlastně je. 

 

Na začátek to byla i vynikající hostina ve velice pěkném a nádherně připraveném prostředí hranické děkanské fary, spousta dobrot slaných, sladkých i pitných. 

 

Na začátek po modlitbě se se mnou rozloučili jako s jejich bývalým dvouletým vedoucím (ač já jsem si tak nikdy nepřipadal, bral jsem to, že jako domněle nejmladší s nejmenším akademickým titulem to mám dělat, že to někdo dělat musí, přičemž Marcelka byla k tomuto mnohem výbornější a vynikající), pak jsem popovídal, kde jsem, protože mnozí o mém stěhování vůbec nevěděli a pak se všichni představili. 

 

Marcelka nám pak řekla o Bible a my, pak kolovaly ještě nějaké ty materiály a poslední, čeho jsem se ještě měl v moci zúčastnit byly prázdninové zážitky, ale už jsem nedal svůj příspěvek.

 

Když jsem teď v Zubří, měl už jsem za sebou dvě hodiny náboženství a několik katechezí pro děti k prvnímu svatému přijímání a s velkou oblibou si mohu dovolit tvrdit: "Děti v Zubří čekají, že je budu učit. Ale copak já to umím? Zatím jsem byl zvyklý snažit se náboženstvím zabavit či láskyplně nábožensky krotit divou zvěř." 

 

Ano, byl jsem zvyklý na veselí, trochu vyrušování a hru a tak po vzoru dávného kázání + arcibiskupa Mons. Karla Otčenáška jsem dětem na první hodině náboženství v Zubří řekl strukturu našeho vyučování: 

 

"Nejprve modlitba, pak práce a potom taky hra."

 

Ale po pravdě na to nejsem moc zvyklý a musím se tuto strukturu naučit v rámci pudu sebezáchovy jako katechety.

 

Takže pro pořádek na kanonickou misi jsem tento rok byl na 3. setkání katechetů, tak málo jich bylo kvůli koronaviru a předpokládám, že budu ještě na nějakém setkání katechetů děkanátu Valašské Meziříčí, ale to mi zatím nikdo nesdělil, kdy je.

Zobrazeno 539×

Komentáře

Phillip

Ovšem, to jsi se, Vojtěchu, nepochlubil, že tam čekal zástup lidí, a Ty jediný jsi vyrazil vpřed na návěst "STŮJ!"! To jsem nevěděl, že jsi až takový anarchista. :-)

Teďka si to představ s autem, jak tam stojí ten špalír aut, a Ty ho předjedeš, jak Krankenwagen s majákama, nebo bengo. Nebo nejvyšší vůdce vážený soudruh generátor náhodných slov a vět. Drsné

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio