Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

+ Antiošák, o. Pavel

 

Ilustrativní obrázek z webu Malé Antiochie, kde o. Pavel je ve dveřích sálu své fary v Rychnově na Moravě při táboře o sv. Cyrilu a Metodějovi v r. 2008 je tak trochu charakteristický o něm.

 

Článek, který píši, má být vzpomínkou na něj jako Antiošáka, protože vím, že na Antiochii nikdy nezapomněl a měl antiošácké srdce až do konce - tomu věřím, i když jsem ho posledních několik let neviděl (naposledy v r. 2014, když jsme na jeho faře měli farní tábor z Drahotuš), ale žil jsem s Ním 5 let na jedné faře a myslím, že o mnoha věcech svědčit mohu. 

 

Byl jsem k tomu také povzbuzen na jeho pohřbu v Lipově, kde jsem si uvědomil ještě mnoho věcí velmi důležitých.

 

Málo snů si pamatuji a většinou nejsem moc rád, když si pamatuji nějaký sen, ale některé sny jsou výjimkou, jako třeba můj sen o růženci. 

 

Tentokrát jsem viděl o. Pavla ve sboru kněží, když se chystali na slavnou biskupskou mši svatou, vypadalo to jako v katedrále a viděl jsem i jeho typický úsměv. 

 

Bylo to týden po jeho pohřbu a mám důvod věřit tomu, že o. Pavel se stal svatým, ale nemám žádnou pravomoc svatořečit, je dobře se za něj modlit a Boží Prozřetelnost si modlitbu použije tak, jak potřebuje a zachrání mnohé duše.

 

Tato vzpomínka tedy bude o životě jednoho svatého antiošáka, ale jistě jich bylo i více. Nepředpokládám, že článek bude celkem krátký, ono by to dost dobře nešlo zkrátit.

 

V rubrice "R.I.P." už jsem napsal své o myšlence Malé Antiochie, bez příkras tak, jak jsem to prožíval, se vším dobrým i zlým to pro mě bylo velmi důležité: https://vvrh.signaly.cz/2009/myslenka-male-antiochie

 

Věřím tomu, že se o. Pavel za toto dílo přimlouvá a že bude pokračovat dál.

 

Do rubriky "Antiochia" však chci napsat to, co o. Pavla pojilo s Antiochií a hlavně, že byl otcem zakladatelem díla Malé Antiochie, kterému věnoval celý svůj kněžský život s celým svým otevřeným srdcem.

 

Smrt uzavírá knihu pozemského života a proto se lze dívat na mnoho krásných souvislostí a mnoho krásných věcí si z jeho života můžeme vzít.

 

Jsem moc rád, že po mně nikdo nechtěl pohřební řeč, není jednoduché ji udělat tak krásně, jak byly všechny 3 pohřební řeči i biskupské kázání a bylo to nejen krásné, ale i pravdivé a upřímné.

 

A tak tento článek budu psát pomalu a postupně dopisovat tak, aby při výročí měsíce od pohřbu byl hotový.

 

Tento úvod dávám 9. den po jeho pohřbu, tj. ve středu 30. září na Sv. Jeronýma.

 

Dost toho znám od něj z vyprávění, mám dost dobrých zkušeností a o mnohém dobru vím, i když už jsme byli od sebe dál. Nebudou to žádné srdceryvné vzpomínky, ale dobré věci, ve kterých bychom mohli navázat a pokračovat dál.

 


 

 

O misijním smýšlení o. Pavla v rámci Malé Antiochie

 

Když píšu tuto kapitolku, sluší se podotknout, že je památka sv. Terezie od Dítěte Ježíše, tedy 1. říjen. Antiochia jako taková je misijním snažením a dnešní patronka byla později zařazena i mezi patrony Antiochie. 

 

S velkou zřejmostí se o. Pavel modlil litanie k patronům Antiochie, sám iniciativně přidal i další světce, nicméně když jsem si je četl, nikdy jsem se je takto nemodlil. Osobně mám rád evangelistu Lukáše, ale ne tolik jako kronikáře prvotní církve. 

 

Z patronů Antiochie a to může mnoho lidí dosvědčit asi nejvíce ctil sv. Zdislavu, patronku severních Čech, která však z modernějších litanií k patronům Antiochie byla z neznámých důvodů vynechána. 

 

Snad ve všech svých farnostech, když připravoval děti k prvnímu svatému přijímání, uspořádal pouť do Jablonného v Podještědí za sv. Zdislavou. 

 

Ten kraj počínaje fary v Jítravě u Rynoltic v Podještědí často navštěvoval a shromažďoval tam děti kolem Malé Antiochie. Byl jsem v podstatě u začátků těchto výprav za severočeskými dětmi, kterým chtěl také hlásat Krista jako malý misionář. Tam je kořen "severočeské" Malé Antiochie od r. 2001.

 

Otci Pavlovi velice záleželo na tom, aby děti poznaly Pána Ježíše stůj co stůj a i v Rychnově na Moravě měl celkem dost dětí v náboženství i mnohdy v kostele jako ministranty, slabší už to bylo s jejich rodiči. Ovšem rodiče i děti měli pochopení pro tábory Malé Antiochie. A byť mnoho věcí bylo nedotažených, přece jen přes tábory vedla cesta snadněji.

 

Děti z Antiochie v Maletíně jsem o něm slyšel vyprávět, ale dlouhou dobu jsem o něm opravdu jen slyšel, až jsme se setkali v Krchlebech, když byl kaplanem ve Slavičíně a nějaký ten rok potom přišel na své první zcela samostatné místo do Rychnova, kde jsem s ním byl 5 let.

 

Otec Pavel chtěl využít každé chvíle k možnému i někdy nemožnému setkání a s tím bylo spjato víc, než mnoho zážitků. Mnohé jsou opravdu nezapomenutelné, pominu-li nervozitu a neklid, když jsem, a nejen já, musel občas snést zpoždění na příjezdu víc, než veliké, ale podle jeho mínění k dobru věci. Nebyl velký problém někde zůstat o den déle, aby se vyhovělo radosti jiných.

 

Otec Pavel neváhal kvůli dětem najet i velkou spoustu kilometrů a vlastně to financoval hodně i ze svého. Já jako tehdy oficiálně nezaměstnaný jsem mu nemohl přispívat na cesty do severních Čech, ale když jsme tam byli vítaní, neměl jsem problém se toho účastnit.

 

Bylo to mnoho dobrodružství, ale i srandy. Tak si vzpomínám na jednu z mikulášských nadílek, kdy jsem prohlásil, že nemůžu být anděl, protože andílci bývají většinou blonďatí. Holky, které s námi byly nenapadlo nic lepšího, než pořídit barvu na vlasy, která vydržela půl roku, tak jsem pak tu dobu byl zrzavý a celkem mě to slušelo.

 

Pro Malou Antiochii byly vhodné všechny prázdniny a také četné víkendy a napříč republikou poblíž velké většiny míst Antiochie. 

 

Děti na táborech vedl také ke zbožnosti i s vedoucími, kteří měli víru slabší, ale modlitba a mše svatá byla důležitá i pro nevěřící a také v době, kdy i mě, zbožnému hochovi se to zdálo nerozumné, ale vězte, že jde o věci skutečně důležité.

 

Výraznou osobností pro o. Pavla byl i jeho křestní patron, ale také sv. Jan Bosco. Kromě hymny Antiochie, kterou naštěstí moc nezpíval, měl rád "Turinskými ulicemi" a při dětské mši svaté se na obětování "muselo" zpívat "Požehnaný jsi, Bože, na věky, z tvé ruky všechno máme...", což mi zajistilo "oblíbené" hity.

 

Neměla by se opomenout ani jeho láska k Panně Marii, kdy zakládal i živý růženec dětí a to i tam, kde to teoreticky nešlo. Nemodlené desátky se sám modlil.

 

Asi nemá cenu psát seznam všech táborů za celou dobu od r. 1993, za které o. Pavel může. Byla jich dlouhá řada, někdy i víc, než 10 turnusů. První prázdniny, které jsem prožil při spolupráci s o. Pavlem v Rychnově, jsem měl 3 táborové turnusy jako vedoucí nebo spoluvedoucí, další roky to bylo už jen po jednom, mnoho prázdnin a víkendů a první tábor v r. 1999 v Jevišovicích, který mám v srdci zapsaný podnes podobně dobře jako první tábor, kde jsem byl hlavním vedoucím 2001 v Rychnově na Moravě. 

 

Takže tím to bude ve stručnosti všechno, co by bylo dobré poznamenat k Malé Antiochii hlavně v čase, kdy to ještě nebylo oficiální sdružení. Po roce 2005 už jsem se na to díval hodně zpovzdálí a byl vděčný, že je dost dobrých následovníků, kteří se snaží Malé misionáře organizovat mnohem kvalitněji a lépe.

 

Příští pokračování bude o něčem trochu jiném. Nelze opomenout, že o. Pavel měl své krásné původní povolání, než se stal knězem a i to ho formovalo.

 


 

 

O kultuře, sportu a misionářském nadšení o. Pavla 

 

Všechno tedy, co tu píšu, píšu z oněch 5 let, co jsem byl s o. Pavlem v přímém kontaktu a co znám od něj samotného i z jeho projevů. 

 

Antiochii i Malou Antiochii prožíval celé svoje kněžství a částečně ještě před tím jako bohoslovec, ostatně nemohl se k tomu dostat nikdy dříve, protože byl účastníkem první Antiochie v r. 1992 již jako bohoslovec a byla-li první, dá rozum, že před tímto datem ještě nebyla, spíše však byla v nějakých zárodcích misijního typu před tím, o tom však se příliš nezmiňují ani dějiny Antiochie. 

 

Otec Pavel byl tedy při vytvoření Antiochie a o rok později sám začal Malou Antiochii. Ani ta nevznikla jako blesk z čistého nebe a neměla základy čistě v Antiochii, svůj styl, jak je psáno i v jejich dějinách si přebrala od salesiánských chaloupek, které fungovaly v době komunistického režimu, takže v jistém slova smyslu lze říci, že Malá Antiochie je starší než Antiochie. Oproti zmíněným chaloupkám však Malá Antiochie dostala další charisma a to styl malých misionářů, který se více či méně dařil.

 

Škola, kterou otec Pavel studoval po škole základní si dovoluji říci, že také hodně ovlivnila Malou Antiochii v několika důležitých rovinách a o tom bude právě tato kapitolka.

 

Otec Pavel sám vzpomínal, jak mu rodiče vybraly povolání podle toho, že hodně četl. Byl mu vybrán obor knihkupec na tehdejším učilišti v Luhačovicích. Že je absolventem této školy lze doložit sborníkem, který byl vydán k 50. výročí školy. V tom sborníku je z řad kněží konkrétně jeho jméno a pak jméno P. Marcela Javory. 

 

Ve vší skrovnosti je tam také moje jméno v tomto oboru, který se mezi tím stal maturitní, takže v jistém slova smyslu jsme byli s o. Pavlem Jagošem kolegové, ale k tomu je třeba v hned dodat, že o. Pavel maturoval v Brně s podobným zaměřením, protože jako knihkupec by tehdy maturitu nezískal, jen výuční list a že na rozdíl ode mne v tomto oboru také pracoval.

 

Co má knihkupec společného s Malou Antiochií? No přece lásku k literatuře. A tato láska se velmi často odráží také ve vymýšlení táborových her. Z táborových her měl otec Pavel své oblíbené a někdy jsme si v tom nerozuměli, protože pro mě bylo vždycky praktičtější si vymyslet něco vlastního. O konkrétních oblíbených táborovkách tedy pomlčím, protože to se po těch mých 5 letech určitě taky nějak vyvíjelo.

 

Další dopad jeho původního povolání na Malou Antiochii byl ve Věstníku Malé Antiochie, kde chtěl odběratelům dát kvalitní literaturu ke čtení prostřednictvím opisovaných textů. Jenže každý má jinou lásku k literatuře, protože knihovny jsou plné různých knih a velká jejich část je velmi kvalitní, co se týče braků nehodných čtení, o tom se není třeba zmiňovat, že jich je taky dost a literatuře kazí dobrou pověst. Tento časopis originálně vycházející jako "třítýdeník", avšak nikdy takto nevycházel, fungoval 10 let, než zanikl kvůli stále modernější počítačové technice. 

 

Otec Pavel byl sice moderní, ale pokud mohl, zůstával raději u starého. V této věci jsme také byli hodně rozdílní. Tuto rozdílnost dokládá i to, co tu teď napíšu, ale nečtěte to, když jsem to i škrtnul.

 

O tom svědčily i webové stránky Malé Antiochie. Ty první byly už v r. 2003, dělal je Václav Klemš, můj spoluvedoucí na táborech se mnou. Na tu dobu byly velmi pěkné, ale málo se aktualizovaly až brzy zanikly. Druhé webové stránky byly v z r. 2007 a byly pod doménou Antiochie, daly se aktualizovat mnohem praktičtěji a častěji, ale sám jsem byl hodně nešťastný z toho, že se tak vlastně nedělo, až do té doby, co stránky byly vyměněny za nový zázrak, který vypadá moderně na webech zdarma, ale má stejný problém nízké aktualizace, když pominu vzhled. 

 

V prvním případě prvního pokusu, to byl opravdu jen pokus a těžko o něm říci více. Do druhého: vlastně 2007 vznikl modernější znak Malé Antiochie, který obsahoval prapůvodní (z původního razítka) kříž, kotvu a srdce později doplněný ještě o sluníčko a nápis, do nějž chtěl o. Pavel vložit ještě rybku Antiochie (což já v té podobě považuji za nevkusné, když v tom novém to bylo poskládáno jako scéna z Kalvárie), jinak jsem už byl na faře v Drahotuších a mluvil jsem do toho webu jen z povzdáli, ale jiní schopní se mohli starat o to, aby ony stránky byli atraktivnější. Otec Pavel k tomu nebyl tak technicky zdatný. A do těch nejnovějších stránek už raději nekecám, i když jsou hrozné. Vlastně tato má kritika nepřijatá ze strany Sdružení se pro mně stala jedním z hlavních důvodů opuštění Sdružení (dokonce i od některých členů Sdružení jsem tou dobou za to dostal sprostý dopis, který se také o. Pavel snažil smírně řešit a já jsem to neřešil raději vůbec).  Ale to tady nepatří!

 

Ovšem, co jsme měli tak trochu společné, to byla láska i k psaní. 

 

Otci Pavlovi vyšly dvě knížky sesbíraných a sestavených modliteb, avšak plán byl daleko větší. Ty brožurky nesly titul: "Na cestě k Bohu aneb průvodce modlitbou"  https://www.megaknihy.cz/duchovni-beletrie/389132-na-ceste-k-bohu-aneb-pruvodce-modlitbou-4-vyd.html a druhá "Na cestě k Bohu aneb průvodce svátostmi", https://www.ucebnice.cz/dalsi-knihy/388337-na-ceste-k-bohu-ii-aneb-pruvodce-svatostmi.html obě jsou k dostání v knihkupectvích. Obě knihy měly konkrétní věnování dětem, pro které je dělal, byly pro ně, aby se naučili vztahu ke Kristu.

 

Naše modlitby na táboře, kterých většinu jsem sestavil a co se rozdávalo na jedné Valné hromadě o.s. Malá Antiochia, na té pro mě poslední, nikdo pravděpodobně nevydá. 

 

Já mám za sebe vytištěnu pouze svou bakalářskou práci a soukromě vytištěno kde co, ale nic jsem oficiálně nevydal. 

 

Druhá z Pavlových vydaných knížek v Kartuziánském nakladatelství měla mít ještě druhý díl a otec Pavel ještě připravoval podobnou modlitební knížku podle liturgického roku, kde se však nedostal ani k sesbírání materiálů a já jsem se taky nedostal k tomu mu nějaké ty materiály dát.

 

Co se týče jeho psaní, chtěl tím oslovit, komunikovat, navazovat vztahy. Také pravidelně a velmi dlouho písemně, za celých 5 let, co jsem s Ním byl, tak vlastně vždycky písemně psal velmi mnoha lidem přání v Vánocům a Velikonocům. A to si udržel až do konce života, i když potom, co už i ta pošta byla drahá, tak jen v mailové formě. Ona "Poslední zásilka" však mnohé zaskočila a zarmoutila, povolala nás k tomu, abychom mu popřáli radost věčnou.

 

Co se týče jeho vyučení na knihkupce, byl na to patřičně hrdý a v případě, že by měl kněžskou krizi, měl by se kam vrátit do práce, opravdu ho to bavilo.

 

Co se týče sportu, sport měl rád hlavně na dívání. Byl velkým fanouškem hlavně fotbalu. A jak již výše bylo psáno, měl v tom vzor ve sv. Janu Boskovi, moc se mu líbilo, když jsem mu lichotil, že vypadá jako Don Bosco. Měl hodně rád, když si děti hrály a měl radost z jejich pohybu, i když jej samotného jsem neviděl nikdy běhat. 

 

Avšak, když začínal své kněžství a viděl jsem video z jeho primice, kterou slavil v červené barvě ke cti Ducha Svatého, byl mužem štíhlým, sportovně vypadajícím a veselým. Kdo a co mu nadělilo "Dokonalý tvar", o tom by se dalo spekulovat. 

 

Tak končím sportovně - kulturní kapitolu psanou na památku Panny Marie Růžencové, 15. den po jeho pohřbu. Následovat bude kapitola předposlední o něm, jako knězi, pastýři, který má rád své ovce.

 

 


 

 

O o. Pavlovi jako knězi, pastýři a misionáři

 

V této kapitole nejprve dodám, dnes 13.10. 2020, 3. týden po jeho pohřbu, takovou osobní vsuvku, která je pro mě důležitá a čím se stal o. Pavel jednou z nejdůležitějších osob v mém životě: https://vvrh.signaly.cz/2010/prvni-podavani-eucharistie

 

V této rovině si jej velice vážím a kdykoli o něm mluvím cokoli špatného, za toto mu nemohu přestat být vděčný. Celý ten čas, který jsme společně strávili měl velký a krásný smysl a to jsem si uvědomoval i po celou dobu, kdy jsem se oddělil na jiné místo.

 

Jak je známo z "jeho poslední zásilky", začal a skončil svou kněžskou službu jako kaplan. Jakým vzorem pro něj byl Kristus, Dobrý pastýř, o tom vypovídají všechna místa, kde byl jako kněz poslán.

 

I proto si myslím, že by měl být svatý, protože jako administrátor svých farností, všude pozval misionáře a vůbec měl touhu, aby ve všech jeho farnostech co nejvíce lidí mohlo poznat Krista.

 

Vlastně ve všech farnostech, kde působil, jsou vzpomínky na Něj ještě živé, protože všude udržoval vztahy skrze Malou Antiochii a od začátku jeho kněžství neuplynulo příliš mnoho let. Jáhnem byl od r. 1994 v Kyjově a první a poslední kaplanské místo byl Újezd u Valašských Klobouk.

 

Já jsem jej poznal jako kaplana ve Svitavách a dalších tehdy odtamtud spravovaných farnostech, mezi něž patřil určitě i Hradec nad Svitavou, který jsem z Antiochie poznal i později. 

 

Kaplanem byl na svou dobu docela dlouho. Po Újezdě u Valašských Klobouk následoval Holešov a farnosti spravované odtamtud, kde byl asi 15 měsíců. Po Holešově pak Slavičín, z něhož jako administrátor pak spravoval i Vlachovice a po více, jak dvou letech, v srpnu 2000 se na 17 let stal administrátorem farností Rychnov na Moravě, Třebařov, Mladějov na Moravě v děkanátu Svitavy a na 3 roky ještě Lubník z děkanátu Zábřeh. V roce 2017 se pak přesunul do zbožné farnosti Jalubí, odkud ještě spravoval Jankovice, kde jsem ho však už osobně neviděl.

 

Většinu, řekl bych, že skoro všechna ta místa, jsme společně objížděli každý rok k propagaci Malé Antiochie a navíc ještě jsme navštěvovali místa, kde probíhala Antiochia a kde se také rozrůstaly děti pro tábory Malé Antiochie, zvláště kolem Vysokých Žibřidovic, tj. Staré Město pod Sněžníkem a taky Hanušovice a okolí Olomouce, na které měl vliv zřejmě v období bohosloveckých studií.

 

Už nevím, jakým způsobem navázal na Severní Čechy či oblast kolem Velkého Meziříčí, o tom příliš nevyprávěl, ale i tam jsme jezdili. Tyto objížďky otec Pavel dělal v rámci svého volného času, tedy od pondělního večera po středeční ráno. 

 

Nevím, jak se přesně stalo, že Malá Antiochia v Jezernici předčila Antiochii a dokonce do úst Antiošáků bylo omylem vloženo, že říkali jsou z "Malé Antiochie." V každém případě i přerovsko znalo Malou Antiochii dříve, než tam zavítala Antiochia "Velká." 

 

Oblast jeho působnosti byla veliká a do toho tak nějak stíhal i pastoraci. O tom, jak to dělal, se dá hovořit dlouho a mnohdy i přirovnat k zázrakům, které se dějí na Antiochii. 

 

Dá se však říct, že tyto objížďky pro něj byly velkým motorem a nábojem, dělal je zcela pravidelně a někdy ještě přidal víkend či polovíkend (pátek - sobota) nebo i nedělní odpoledne a využíval všech prázdnin k akcím, až mi to někdy přišlo únavné, přesto však naplňující.

 

V této kapitolce však nejsme u Malé Antiochie, ale jak je vidno, ve světle této jeho činnosti, je důležitá i jeho pastorace. 

 

Farníci z Rychnova často říkali, že k nim kněží byli přidělováni za trest. Nemyslím si však, že o. Pavel by tam byl za trest, ale být tam 17 pro něj jistě krásných let, bylo velké kněžské hrdinství. 

 

Tak to byla první část, druhou část dopisuji na Sv. Terezii od Ježíše, 15. října. Vypadá to, že 30 dní po pohřbu mé vzpomínky opravdu budou hotové.

 

Jakým byl před Rychnovem kaplanem, toho moc nevím, ale kontaktů z předchozích farností měl hodně a rozhodně nebyl knězem neoblíbeným byť si občas postěžoval, jak se s ním loučili farníci z Vlachovic: "Děkujeme, že jste u nás nic neudělal." S touto myšlenkou bych však z vlastní zkušenosti, když jsem spolupracoval s o. Pavlem v Rychnově, dovolil si nesouhlasit, protože v jeho osobě "nic nedělat" nešlo.

 

Jeho pastorační činnost byla hodně založena k dětem a k výuce náboženství a to nejen v jeho farnostech, které dostal na starosti, ale i tam, kde bylo třeba. Náboženství raději učil sám, než by používal katechetu. Když děti měly problémy ve škole, neváhal je doučovat třeba Český jazyk. Snažil se dělat vše, aby děti mohly na setkání. K rodičům tak často promlouval přes děti.

 

Když zjistil, že se nevyučuje náboženství ve Velkém Újezdě, jezdil ve volný kněžský den učit do Velkého Újezda a Dalskabát. To učil celý jeden školní rok a pak také v Tatenici. 

 

Nejradši by byl, kdyby výuka náboženství na školách byla výukou povinnou.

 

Děti hlavně z Třebařova, které to měly do kostela daleko rád vozil na nedělní mši svatou.

 

Také byl ochoten sloužit mše svaté pro rodiny, které se nemohly do kostela jinak dostat, tak sloužil i na Koruně (farnost Tatenice) či v Karli (u Svitav). To dělal i ve farnosti, kde byla Antiochia, v Maletíně.

 

Ostatní pastoraci také nezanedbával, i když v Rychnově všechno bylo v malých individuálních počtech. Velkou péči měl o nemocné, kdy taky rád využil služeb mimořádného udělovatele sv. přijímání. Měl velkou úctu k eucharistii a první pátek se slavil minimálně adorací ve všech farnostech, které spravoval.

 

Velkou aktivitu měl také v divadlech, i když dětských herců, s nimiž by mohl cvičit bylo poskrovnu. Samozřejmostí bylo nacvičit něco na vánoce.

 

A co by bylo potřeba zmínit ze všeho nejvíce, to je opět jeho misijní smýšlení, když do Rychnova, Třebařova, Mladějova, Korunu, Trpíku a Květné (tedy i mezi diecézemi) pozval v r. 2008 misionáře z Fatymu Vranov nad Dyjí a já jsem mohl být na misiích ještě dříve, než jsme měli misie v Partutovicích. 

 

O těchto misiích je mnoho pamětníků a zde je slovo o. Pavla z webu fatym.com k lidovým misiím v rychnovské farnosti: http://fatym.com/view.php?nazevclanku=lidove-misierychnov-na-morave&cisloclanku=2008010012

 

Na lidové misie o. Pavel pozval misionáře z Vronova nad Dyjí také do Jalubí a Jankovic. V Jalubí kdysi bylo setkání Antiochie, ale za působení o. Pavla jsem tam nebyl, jen o. Radomíra pozval na žehnání domů a dozvěděl jsem se tak něco málo, jak tam působil a věřím tomu, že i v Jalubí bylo jeho kněžské působení velmi významné.

 

Aby toho nebylo málo, tak v rychnovské farnosti chtěl uspořádat preevangelizační akci typu Antiochie, avšak raději jsem ho přesvědčil a k mé radosti to píše i tento blog, že také do Rychnova na pozvání o. Pavla zavítala Antiochia. 

 

Sám jsem však byl přesvědčen, že na této Antiochii nemám co dělat a bude lepší, když se nechám poslat někam jinam, tedy toho roku 2002 do Polkovic. Tehdy však i vedoucí Antiochie, o. Radomír, byl přesvědčen, že právě proto, že jsem v Rychnově spolupracoval, měl jsem být i na turnusu Antiochie. Na vlastní žádost jsem však do Rychnova nebyl poslán a jsem moc rád, že jsem mohl pak prožívat ovoce Antiochie. Možná bych si mohl myslet, že bych to ovoce prožíval více, kdybych toho byl účasten, ale rozhodl jsem se tak a proto chci si to nemyslet.

 

Antiochia do Rychnova zavítala sice již před jeho působením v rámci pouti a také za jeho působení bezprostředně po Antiochii bylo i setkání Antiochie.

 

Otce Pavla jsem nevědomky naposledy viděl, když jsme zařizovali farní tábor "Katakomby" v Rychnově na Moravě 2014. To setkání si pamatuji, byl ještě celkem zdráv kromě dokonalého tvaru, který ho charakterizoval. Možná bylo ještě nějaké nevýznamné setkání potom, ale moc si to neuvědomuji.

 

Když jsem otevřel stránky Antiochie, otevřel jsem tak také poslední kapitolu a to, jak je v nadpisu - otce Pavla jako Antiošáka, misionáře. Opět tato kapitola se neobejde bez Malé Antiochie, která je skutečně jeho dítětem.

 


 

 

O o. Pavlovi jako Antiošákovi, misionáři

 

Dnes, o památce bl. Karla Habsburského, tj. 21. října je to 30. den od pohřbu o. Pavla. To je také limit, na který jsem slíbil napsat své vzpomínky a touto poslední kapitolou jsem to dodržel. 

 

Po pravdě, dalo by se toho napsat mnohem víc i z mé strany, ale knihu o o. Pavlovi vydávat nemíním a vím, že je mnohem víc lidí, kteří ho znali především z jeho farností, Malé Antiochie a rodiny. Ti mohou napsat své lepší doporučení ke svatořečení, nežli já, který si občas dovolí vzpomínky ne úplně dobré až kritické, ovšem jsem přesvědčen o tom, že spásy zajisté dojde, protože mě nenapadá nic, za co by mohl být věčně zavržen. 

 

Kdo se učí milovat, toho Bůh zahrne svou láskou.

 

Ony 4 kapitolky, z nichž poslední rozepisuji, jsou opravdu jen maličký, nepatrný výsek mých vzpomínek. V závěru pak uvedu místa na blogu, kde však, chcete-li to číst, bude kritiky víc než dost, ale vězte, že to bylo napsáno ve své době, většinou velmi aktuálně, bez dějinného pohledu a nikoli s úmyslem jakkoli škodit. 

 

Nicméně to nepíši proto, abych glorifikoval osobnost otce Pavla, byl jako každý jiný člověk, který se snažil co nejvěrněji podobat obrazu Božímu a jako kněz a jistě i před tím zahrnoval všechnu svou práci modlitbou.

 

Když si přečteme ze Skutků apoštolských v 11. kapitole o Antiochii, kde se poprvé začalo říkat "křesťané", myslím, že to byl ideál, který měl otec Pavel načtený životem.

 

Přede mnou jako před Antiošákem tento biblický obraz je stále jako živý a snažím se ho naplňovat. Pro mě byla Antiochia pravidelnou každoroční duchovní obnovou, kdy jsem se snažil i pro druhé být misionářem a více se zaměřit na to, aby můj život podle Krista v tom společenství byl co nejpřirozenější a zapadal do těch krásných slov o křesťanech v Antiochii.

 

Tak, jako otec Pavel nikdy nezapomněl na Vysoké Žibřidovice, místo, kde po prvé realizoval Antiochii, tak i já mám v srdci Maletín, místo své první Antiochie.

 

S o. Pavlem jsem projel většinu míst, kde byla Antiochia, ale Vysoké Žibřidovice u něj měly prim. Mimo jiné ho zaujaly i tím, že jako málo kde na křesťanském hřbitově, neměli žádný kněžský hrob. Naivně vyjadřoval, že by tam chtěl být i pohřben.

 

Je poctivé říci, že o. Pavel není první zemřelý z řad Antiošáků. Antiochia přece jen bude mít v r. 2022 30 let své existence.

 

A za tu dobu mnoho bohoslovců, co Antiochii vedli, jsou vynikajícími a zkušenými kněžími, dokonce Antiochia má i svého biskupa, Mons. Martina Davida.  Ti, kteří vstoupili do svátosti manželství, mají už svoje děti a někteří je na toto dobrodružství již poslali, z některých prvotních účastníků už mohou být věkem i prarodiče.

 

A jsou i tací, kteří byli povoláni na věčnost celkem mladí a to nejen z řad těch, kteří se Antiochie účastnili, ale i těch, kteří byli Antiochií osloveni. Jednoho kluka si pamatuji, že o. Pavel osobně pohřbíval právě ve Vysokých Žibřidovicích a osobně jsem také na tom pohřbu byl. Myslím, že ten kluk se také jmenoval Pavel, měl tehdy něco kolem 20 let, když zemřel a o příčině jeho smrti nevím nic. Tehdy ještě Vysoké Žibřidovice, mnohým kněžím dobře známé, když jako bohoslovci pobývali na tamní faře, měly ještě status farnosti.

 

Otec Pavel Antiochii často navštěvoval a oslovoval děti, které by mohly jezdit na tábory Malé Antiochie. Tolik mu také záleželo na těch táborech, že neopomněl svou nabídku, ale také respektoval, když z jakýchkoliv důvodů nebyla využita.

 

Sám jsem měl dost na srdci, aby Antiochia a Malá Antiochie dokázali více spolupracovat, protože v době, kdy jsem byl na faře v Rychnově na Moravě tato spolupráce trochu haprovala. Třeba Cotkytli v r. 2000 jsme oslovovali, ale 2001moc pokusů nebylo, pak 2002 byla Antiochia přímo v Rychnově, ale Polkovicím se moc pozornosti nevěnovalo, Hrušce 2003 až dlouho po Antiochii a Zátor 2004 nebyl příliš nakloněn působení Malé Antiochie.

 

V těch letech šlo především o Antiochii na Moravě, v Čechách jsme měli kontakty ohledně Malé Antochie ještě chudší, v budoucnu však vím, že po mém odchodu Malá Antiochie se začala rozrůstat více i do Čech a byla tam zdatnější spolupráce.

 

V letech 2004 - 2006 se dá říci, že někteří vedoucí Malé Antiochie se účastnili aktivně i Antiochie. Je pravda, že na Malou Antiochii Antiošáci byli často zváni a někteří se stali vedoucími i na táborech. Opačně to moc nefungovalo, jen ve zmíněných letech si to někteří z Malé Antiochie úspěšně vyzkoušeli.

 

V roce 2006 jsem po prvé vedl turnus Antiochie a od té doby do r. 2008 se se mnou o. Pavel domlouval na návštěvách turnusu Antiochie, takže vím, že tyto návštěvy probíhaly a probíhaly dobře. 

 

O severních Čechách toho osobně vím velmi málo, protože s o. Pavlem jsem byl na návštěvě tamních míst Antiochie snad 1x - 2x, více krát se neudály. 

 

Hlavně jsme jezdili na faru do Jítravy, docela pravidelně za místními dětmi. Pro otce Pavla to byla srdeční záležitost, byl velkým ctitelem sv. Zdislavy. Udělali jsme tam několik akcí a začali realizovat tematické misijní víkendy, které jsme společně však už nedokončili.

 

Nejvíce ročníků Antiochie bylo v Úštěku. O tom jsem pouze slyšel a viděl psané kroniky, nicméně je to do r. 2017, kdy jsem sám byl naposled na Antiochii snad jediné místo, kde byla Antiochia a já tam nebyl.

 

Působení Antiochie bylo někdy roztomilé nebo zázračné, nikdy ne profesionální. Antiochia si získala srdce mnoha lidí, kde byla. Také Malá Antiochia chytala za srdce a jak si tak všímám mnohých Antiošáků, tak se jim hodně vryla do života. A to jde říci i o o. Pavlovi.

 

A jak jsem slíbil, tak na závěr dám odkazy na staré vzpomínky, které v podstatě zahajují tento můj blog a ony zápisky jsou v originále starší, zhruba od r. 2000, kdy podobně jako o. Pavel, který si psal svou kroniku (nevím, zda ji na počítači někde ještě měl), také já jsem sepisoval své prázdninové deníčky, které mám z prvních Antiochií v letech 1996 - 2000 psané vlastní rukou, pak rekonstruované na základě kronik Antiochie a nakonec i v nejmodernější době psané přímo aktuálně na počítači. 

 

V rubrice mého blogu "Antiochia" si můžete stáhnout "můj život na Antiochii" a vlastně všechny ostatní materiály. Těch článků je něco přes 30 dobrých.

 

Krátké vzpomínky nejen na o. Pavla jsou v těchto odkazech: 

 

Nejprve skoro jen z Antiochie:

https://vvrh.signaly.cz/0810/antiochia-98-99-a

https://vvrh.signaly.cz/0902/denik-2005

https://vvrh.signaly.cz/1102/me-zazitky-z-antiochie-1

 

A dále deníčky z mého pobytu v Rychnově, které dříve byly v rubrice "Malá Antiochia":

 

https://vvrh.signaly.cz/0811/antiochia-a-mala-antiochia

https://vvrh.signaly.cz/0811/antiochia-a-mala-antiochia-2

https://vvrh.signaly.cz/0811/antiochia-a-mala-antiochia-3

 

To, co jsem napsal, bylo strašně dlouhý, tak si to zaslouží něco krátkého:

 

Život plodný, plný lásky,

nemusíš mít žádné vrásky:

Bůh čeká i na tebe,

chce tě vzíti do nebe!

 

 

 

 

 

Zobrazeno 2237×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Mimochodem, ne jen jeden krát v té vzpomínce cituje i mně, také s tím, že by bylo výborné najít pokračovatele v díle Malé Antiochie. Byla by velká škoda, kdyby toto dílo mělo zaniknout. A to píše ten, tedy já, kdo toto dílo z jistých důvodů byl nucen opustit, tudíž nesmí ani pokračovat.

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio