Svět je malý... a všechny cesty vedou...

Takže takové dovolenkové rozjímání...

V čase prázdnin si mnoho lidí zcela přirozeně bere dovolenou. Také pastorační asistent si musí a rád bere dovolenou, třebaže byl teprve představen milovaným farníkům. 

V tom čase se dotahovalo několik formálních věcí a něco se ještě dotahovat bude, jsem na novém místě a rád přijímám nové výzvy.

Když byla Antiochia a tábor, měl jsem dovolenou naplánovanou docela na pevno v těchto intencích. Teď, když mám mít dovolenou, nemám žádné pevné body, jak ji strávím. 

Prostě mám dovolenou a to je, že nejsem v práci a jsem někde jinde, i když třeba v práci jsem, tak prostě nedělám.

Letos a to nevymlouvaje se na koronavirus jsem se rozhodl neplánovat příliš a spíše svou dovolenou prožít s rodinou tak, jak mi to naplánují a jak mě to bude vyhovovat. Zároveň několik dní rád strávím duchovně o samotě, na osobní pouti a s největší pravděpodobností v rámci Československa by nás koronavirus nezasáhl víc, než musí.

V rámci dovolené také jsem se rozhodl, že nebudu přispívat na vlastní blog, přestože zážitků z dovolených je víc, než dost a rád bych se o mnohé také podělil. Proto také název o malém světě a vedoucích cestách.

Ostatně, obě tato úsloví jsou známá víc, než dost a obě shrnují můj podstatný zážitek letošní dovolené, která je pro mě ve znamení změn a setkávání starého s novým.

Už strašně dlouho jsem nebyl ve Svébohově na pouti

Jaký to byl úžasný dar, když během příměstského tábora v Zubří mi přestal opět fungovat mobil a byl jsem nedovolatelný. 

Naštěstí se v této době nic důležitého nestalo a tato záležitost mi byla velmi praktická: Nemohl jsem nikomu zavolat (teda mohl, ale bylo by to složitější) a tím pádem jsem musel přemýšlet úplně jinak a prakticky.

Věděl jsem, že nemá žádnou cenu jet domů již v sobotu, když nevím, zda budou doma nebo někde na prázdninách. Sobotu jsem tak strávil v Zubří pozván na setkání chrámového sboru na faru. Kdyby věděli, koho pozvali, že neumím vůbec zpívat, možná by mě nepozvali, ale rozhodli se mě pozvat a kdo mě zná, ví, že setkávám se rád a pozvání zajisté neodmítnu v mezích zákona.

Prožil jsem tak nádherné odpoledne s farníky a vychutnal zuberské speciality kromě piva, které jsem předem odmítl, ostatně můj vztah k pivu zde asi bude znám víc, než zřejmě. Prostě pivo neexistuje, tudíž se nedá pít. Tuto myšlenku však raději nerozvádějme, riskujeme, že by článek už tak dost dlouhý byl ještě delší.

Navíc jako bonus jsem se projel na kole na déle než slíbených 5 minut a na růženec se stavil u krásného zuberského "poutního místa" - u obecního pramene.

Na neděli jsem si, tedy, našel vhodný brzký ranní spoj tak, abych stihl mši svatou v 10:30 ve Svébohově. Před tím jsem si ověřil, že je to jediná poutní mše a odpoledne požehnání s nádhernými litaniemi k Panně Marii.

Pouť je záležitost setkávací...

A tak jsem taky tajně doufal, že rodina přijde na poutní mši svatou a skutečně přišla. 

Na poutní mši svaté jsem ministroval a po ní mě bratr vzal autem domů, ovšem starší z mladších bratří, jinak naši byli úplně někde jinde na jiných atrakcích.

Pro ten případ jsem si pořídil dostatečně velkou svačinu a z domácího počítače přes facebook napsal vzkaz, že jsem na pouti doma. 

Svačinu jsem pojedl a pěšky vyrazil na požehnání těšíce se, že opět uslyším nádherné litanie, které jsem již velmi dlouhou dobu neslyšel a byl jsem velmi potěšen všeobecně i množstvím lidu a zcela udiven, že již po několik let se nemnoží počet nedělních mší svatých na tuto slavnou pouť.

Proč se nemnoží počet mší svatých? 

Protože je málo kněží a je čas dovolených! 

Ale duchovní potřeby nejsou nikterak zanedbávány stejně jako kolotočové veselí, které v tom čase je i mnohde jinde.

Po požehnání jsem si pustil smysluplně televizi a čekal příchodu domácích, než se setmělo. Shledání bylo velmi příjemné a další den (v pondělí) byla naplánovaná velká projížďka na kole po rodinných sídlech s návštěvou příbuzných ze všech možných stran.

Den úterní byl neplánovaně pršlavý, neboť podle předpovědi počasí mělo pršet až ve středu, alespoň tak jsem si pamatoval několik dní starou předpověď. 

Odpoledne potom jsme strávili společně na Bludovečku a přemýšlel jsem, že si v příštích dnech, bude-li to možné udělám na kole pouť k bludovskému kostelíčku, ale k tomu nakonec nedošlo. 

Podle mapy je Bludoveček vzdálený od kostelíka tak půl km, ale pěšky samotnému se mi tam nechtělo. Raději na kole s někým.

Ještě ten večer po dešti, když krátce před tím tatínek byl úspěšný na sbírání kuřátek, jali jsme se než byla tma jít do lesa a ona kuřátka sbírali tak, že se skoro kosou daly séct. 

Bylo jich tolik, že jsme od toho dne měli smaženici 2x denně a všichni příbuzní také.

Den středeční i čtvrteční začal ranní projížďkou do končin kolem Lanškrouna. Byla to krásná příležitost modlit se růženec cestou v autě.

Příležitostí k setkávání bylo víc, než hodně a převážně to byla setkání krásná a dobrá. Některá setkání jsou nečekaná a velmi příjemná.

Dalo by se říci, jak v Lotrandovi a Zubejdě: 

"Svět je malý a o náhody v něm není nouze."

Jen by to bylo potřeba významně přehodnotit, protože svět je velký a náhoda neexistuje. 

K tomu si pomohu jiným úslovím: 

"Všechny cesty vedou do Říma."

Ovšem i toto trochu předěláme, protože v Římě je papež a v Olomouci máme svého arcibiskupa.

Tady teprve se dostáváme k jádru povídání. 

Jak tak teď prožívám tu změnu, uvědomuji si, že jsem na místě, které má pro mě význam a to význam nevídaný. 

Rozhodně není náhoda, že kdysi před 20 lety jsem Zubří poznal s celou zábřežskou mládeží a s celou farností jsme prožívali slavnost svěcení kostela Sv. Ducha ve Starém Zubří (teda, já píšu kostela a všichni tu říkají kaple). 

Ano, Zubří pro mě není náhodou stejně jako ani Drahotuše nebyly náhodou, přestože jsem je viděl po prvé snad jen rok před tím, než jsem se tam stal pastoračním asistentem. 

Dosud si vzpomínám, jak jsem jednou s tatínkem ještě jako malý kluk jel na motorce a v Teplicích nad Bečvou jsme se stavili na minerální vodě. 

Ostatně i minerální vody k mému životu patří, když jsem po 4 léta byl v lázních Luhačovice, učil se na knihkupce a pil minerální vodu.

Tedy, na místech, kde jsem i kde jsem byl, to není žádná náhoda.

Taky Olomouc není žádná náhoda a většinou se zde setkám s mnohými lidmi, které zde neočekávám. 

Jako diecézní město je pro mě Olomouc jako Řím a co se týče nabídek, tak je jich tolik, že s mnohými přáteli se zcela neočekávaně střetnu, většinou však ne na biskupství, ale i v obchodech, zábavných centrech a taky kdekoli na ulici nebo na hlavním nádraží.

Většinou nejsem první, který si všimne, bývám osloven a vždycky potěšen. Ač občas mám světlé chvilky, kdy je to opačně.

A tak to bylo i teď, když si mě povšimnul můj nejmladší milovaný žák, kterého jsem učil v partě kluků v Partutovicích (ostatně oslovení sv. Jana "Milovaní!" mi připadá velmi praktické a používám ho rád). Věděl nebo spíš tušil, že už příští školní rok s nimi nebudu, přesto však mě oslovil a přivedl ke zbytku rodiny. 

A aby toho nebylo málo, jakýmsi řízením se stalo, že jsme se bavili na stejném hřišti celé to odpoledne a také si všiml i mého synovce, který si hrál s nimi. 

Prostě pořád mám kontakt s těmi, kteří budou v mém srdci a docela si na sobě ověřuji, že je mám v srdci každého zvlášť a umím je oslovit jménem, i když se nacházejí někde jinde. 

Musím však nutně říci, že takto mi to nefunguje u všech, jen u těch, které jsem nějakou dobu měl blízko sebe. A vždycky, když se potkáme, nejsem z toho v rozpacích, ale mám velikou radost.

Kdyby se stalo, že někoho nepoznám nebo nevypozoruji, jak ho mám správně oslovit, není to tím, že bych už nic netušil. Možná jsem trochu v rozpacích a nerad to přiznávám. 

Ale nebojte se mě připomenout, možná i trochu více, protože za tu dobu znám strašně moc lidí a všímám si, že i má paměť stárne a občas čím dál víc si to všechno nepamatuje.

Zbývá poslední část mé dovolené, než jsem se v den Pia X. vrátil. Ani ta není nevýznamná a myslím si, že také netrpěla na žádné náhody. 

Ráno čtvrteční bylo krásné, ale tradiční ranní projížďku...

... raději ponechám modlitbě srdce. 

Ano, mnohé situace si zaslouží modlitby a také oběti a každý člověk každý den se potkává naprosto přirozeně s dobrým i zlým a dobré i zlé koná. Manželé to musí vydržet mezi sebou až do smrti, každý jiný člověk vč. nich po celý život.

Ještě jsem netušil, že té modlitby bude za potřebí ještě mnohem více a nejlépe po celý den. Ostatně každou chvíli života je vhodné zasvětit Pánu, on už si s tím poradí.

Počasí bylo krásné, nastartovali jsme opět kola. Rodný Václavov nám ze všech stran uzavřeli pracemi na silnici, takže kromě autobusu a bydlících se do obce nikdo nedostal a pro cyklistu stejně všechny cesty ven byly hrbolaté, takže se využila kamenitá cesta turistická.

Po obědě telefon oznamoval, že pojedeme vlakem do Velkých Losin na papírny. Samozřejmě, že už jsem tam byl moc krát, ale s rodinou, proč ne. Kola byla zamčena a zaparkována před panelákem a už jsme si to šli na zábřežskou zastávku s jednou kolejí. Návštěva restaurace byla jen na kafe a pak všechno, co se papíru týče. 

Pro mě však to byl den odjezdový, takže jsem také trochu spěchal alespoň na večerní vlak. Netušil jsem však, že ČD pověstné úslovím "Čekej dlouho" toto úsloví naplní do posledního puntíku a necelých 200 km do Zubří mě nepřesunou ani za 7 hodin, což kdo ví, jaké jsem ranní ptáče chodící spát se slepicemi, jistě pochopí, že mi neudělalo vůbec dobře. 

Když v Hranicích bylo psáno 50 minut zpoždění, byla naděje, že dojedu se slepicemi ta tam.

A když jsem ve Valmezu zjistil, že následující přípoj pojede těsně hodinu před zakončením dne (pokud nepojede ještě později), neb předchozí přípoj ujel, byl jsem nucen vytáhnout mobil s programem Idos a najít společnost, kterou bych se dostal na faru alespoň co nejdříve, když slepice už dávno spí a to doufám, že neurážím slepice.

Nakonec tedy autobusem jsem se dostal do postele přesně v tu hodinu, kdy podle jízdního řádu měl vlak opustit nádraží ve Valašském Meziříčí za předpokladu, že ještě nebyl jinak zdržen. 

Nutno říci, že autobusovou zastávku v centru města jsem našel těsně po odjezdu autobusu, avšak další jel už za 20 minut. Když jsem však zřel, kde jsem mohl raději stát nedaleko vlakového nádraží, už jsem raději nic neřešil.

Na faru už jsem se dostal normálně Bohu vděčný za celý den i za dovolenou s rodinou.

Jako vyvrcholení dovolené vidím zítra pouť na Radhošť, kde jsem ještě nebyl uvnitř cyrilometodějského kostela. 

Asi bych se měl zpovídat z toho, že když jsem v Zubří, tak na Radhošti budu vědomě po 2. v životě. 

Z té první jsem byl ještě moc malý kluk věku dětí prvního svatého přijímání, kdy to byla naše rodinná dovolená a vycházeli jsme z Rožnova na celý den (to, že to bylo z Rožnova je sice pravděpodobné, ale s  úplnou jistotou to nevím - v Rožnově jsem byl ještě moc krát po tom a snad i před tím). 

Tatínek tehdy vzal svačinu - tedy pecen chleba a sádlo, jenže nevzal nůž. Tak z toho jako dítě mám velký zážitek, když chleba sádlem mazal svým prstem a všichni jsme z toho pecne ukusovali - Já, mí tři sourozenci a tatínek.

Když jsem se teď přistěhoval do Zubří, táta i oba bratři byli na Radhošti asi před 14 dny, tak je zítra půjdu dohnat.

Když toto dopisuji, slaví se Panna Maria, Královna.

Co se týče dalších plánů dovolené, protože ještě nějaká bude, mám to naplánováno velice podobně, to je, že v tuto chvíli jen tak nějak v bodech, co bych chtěl a zařízeno k tomu nemám vůbec nic, ani čas realizace. 

Nechám to, jak se to vyvine, ono se to vyvinout musí chtě nechtě, ale svobodně a dobrovolně.

Osobně bych ještě chtěl dát Turzovku či Luhačovice, zjistil jsem, že tam z Valašského Meziříčí jezdí autobus přímo nejméně 3x denně. 

Co je nad to, ještě se uvidí. Je to v mé i Boží režii, rád se nechám překvapit.

Kéž všechny cesty máme dovolené a požehnané!

Když už to má být dovolená, tak jsem si dovolil.