Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Pouť na Sv. Hostýn s farníky ze Zubří a Vidče

Mám to skvělé a požehnané začátky.

 

Jak vidíte z výhledu na baziliku, počasí bylo pro poutníky, kteří chtějí přinášet oběti. Dnes jsem těch chvil zažil hodně, kdy to byla oběť i velká pocta. Tak pěkně po pořádku, ať něco nevynechám.

 

Nevadí mi brzké ranní vstávání, ale občas se trochu nevychytá čas. Zdržela mě sprcha, tak z 5:45 bylo naráz 6:00 - to byl skvělý start vynikající snídaní, kterou o. Pavel připravil a následnou modlitbou. Přihlášený jsem byl od předchozího pátku a už jsem věděl, že v jednom ze dvou autobusů se svezu.

 

Nastoupil jsem do toho lepšího, většího a vybavenějšího a zcela nezvykle, byť jsem to tak neplánoval, na to úplně nejpřednější sedadlo vedle řidiče. Neplánovaně jsem se tak stal "vedoucím zájezdu". Běžně totiž sedávám na opačný konec autobusu, jelikož se rád houpu.

 

Modlitbu křížové cesty jsem měl připravenou již od večera, vždyť mě o to o. Pavel požádal. No, připravenou - v batohu jsem měl knížečku a říkal jsem si, že jakou vyřeším cestou. Nemusel jsem nic řešit, vyřešilo se to na Sv. Hostýně, ale nepředbíhejme událostem, přijde na to.

 

Počasí bylo jak vidíte na obrázku a jak to tu asi bude častěji zmíněno, z nebe neustále něco kapalo, a o to větší oběť to byla pro ty, kteří po mši svaté se rozhodli jít Jurkovičovu křížovou cestu s o. Pavlem. Z té vím něco jen zprostředkovaně, protože jsem měl na starosti křížovou cestu v kapli sv. Josefa. 

 

V té souvislosti jsem si zavzpomínal s některými farníky, se kterými jsem byl v r. 2017 v Lurdech a Fatimě na Monserrat, kde nám taky tak pršelo a strávili jsme krásné 2 hodiny na té hoře a vůbec se alespoň mě nechtělo odtamtud, přestože počasí by nevyhnalo ven ani psa, ale přesně takové počasí správnému poutníkovi nevadí.

 

Cesta autobusem byla skvělá, vedl jsem růženec a před ním jsem zapomněl říci program, tak jsem ho řekl potom: 9:30 mše sv., po ní křížová cesta buď Jurkovičova nebo v kapli sv. Josefa pro ty, kterým by to dělalo obtíže, ve 13:00 požehnání a ve 14:00 odjezd. Vybrali jsme si ten lepší autobus, který zastavoval přímo před bazilikou, i to bylo součástí oznámení. 

 

Představovat jsem se ještě moc nepředstavoval, ve zbytku cesty bylo z mé strany ticho a na Sv. Hostýně se ještě připomenul program. 

 

Přijeli jsme v 8:30, žádné stánky ještě nebyly otevřeny a vzhledem k počasí jich se moc stejně neotevřelo, na rozdíl od pouti před 14 dny s ministranty. 

 

Stavil jsem se v obchůdku v poutním domě a tam zakoupil mešní víno a křížek pro novomanžele (doufám, že si přečtou až po svatbě) a pak jsem narazil na křížovou cestu pro rodiny, o které ještě řeč bude.

 

Jelikož bylo ještě víc, než dostatek času, vydal jsem se k hrobu prvního biskupa, kterého jsem kdy v životě spatřil, arcibiskupa Františka Vaňáka k modlitbě u jeho hrobu. Z toho je taky ta fotka. 

 

Kromě obvyklého "odpočinutí věčné..." mě napadlo modlit se k němu přímo jako ke světci, tedy k duchovnímu pastýři, o němž předpokládám, že už se raduje a přimlouvá za nás v nebi i s vědomím, že církev ho ještě nevynesla na oltář. 

 

Prostě mě to tak napadlo a pověděl jsem mu o jeho diecézi, prosil za kněze a kněžská povolání, když jsem si také vzpomněl jeho slov, jak jsem ho po prvé spatřil v Zábřeze. Tehdy říkal, že v diecézi chybí 300 kněží. Od hrobu arcibiskupa jsem šel rovnou na mši svatou. 

 

Dnes jsem opět hostýnský kopec, jako už dlouho, opět neprošel. Byl jsem jen na hřbitově, v bazilice, v kapli sv. Josefa (na minutu v kapli Panny Marie Lasaletské), v obchůdku a na Ovčárně na oběd. Na Sv. Hostýně je opravdu co dělat celý týden a my jsme tam strávili ještě 2 hodiny neplánovaně, o čemž níže.

 

Když normálně putuji soukromně na Sv. Hostýn, snažím se stihnout za den alespoň tyto věci - a ne vždy se mi to podaří (tedy neva, když se nepodaří): 

 

Mše sv. na 9h, nákup ve stáncích (hlavně obrázky či sošky svatých), pramen u vodní kaple, hrob arcibiskupa Františka Vaňáka, dobrý oběd, celou denní modlitbu církve od rána až do noci, všechna tajemství posvátného růžence, růženec k Božímu milosrdenství, Jurkovičova křížová cesta, Cesta světla,adorace, svátostné požehnání a další modlitby, klidně i účast na další mši svaté.

 

Samozřejmě, že Hostýnský kopec má ještě mnoho dalších lákadel. Na výše vypsané je třeba setrvat od prvního do posledního autobusu a počítat s pozdním návratem domů. 

 

Když jsem byl více při tělesné síle, bylo i samozřejmostí pěší cesta z Bystřice od nádraží a z kopce zpět. Z toho teď bývá buď jen jedna cesta pokud možno až ta dolů nebo opravdu poctivě autobusovou dopravou, neboť tyto tůry dávají mým nohám pořádně zabrat. Přesto občas se podaří s velikou opatrností a uvážlivou pomalostí absolvovat obě cesty.

 

Nicméně to bylo dost dlouhé odbočení, vraťme se zpět k této konkrétní pouti. 

 

Mše svatá pro mě byla významná z mnoha věcí. O. Pavel kázal opět o povolání, neboť církev slaví svatého faráře Arského. Jeho kázání mě chytlo za srdce podobně jako kázání o. Františka v neděli před tím, i když nemluvil přímo o svém povolání ke kněžství.

 

Pro mě byl však osobní zážitek, že jsem při této mši svaté na Sv. Hostýně dělal mnoho věcí po prvé - četl čtení a přímluvy, podával eucharistii a byl viděn na You tube on-line při pouti.

 

Těch prvenství bylo docela hodně, neboť jsem pastoračním asistentem v Zubří teprve druhý pracovní den. Docela jsem si to užíval a prožíval velikou radost. Mše sv. však je mnohem více, než radost.

 

Při podávání sv. přijímání bylo třeba si nasadit roušku, jak nás učí koronavirus, už jsem to umění zapomněl - naštěstí řeholní sestřička mi dala erární (na jedno použití). 

 

Při držení toho velkého ciboria jsem si zase říkal, že kněží a všichni podávající eucharistii na Sv. Hostýně musí mít docela silné ruce, vždyť v nich nesou Pána světa. To jsem si říkal od první chvíle, kdy jsem to ciborium viděl jako mládežník a teď jsem ho měl já i při své křehké tělesné kondici, kdy už si nejsem jistý, zda unesu pytel cementu. 

 

Ale srovnávat eucharistii s pytlem cementu, doufám, nikoho nenapadlo. Nezkoušejte to, jde o naprosto nesrovnatelné veličiny. 

 

Vůbec být na mši svaté při památce dnešního světce, kvůli kterému jsem jezdil na Antiochii a který pro mě je také vzorem misionářů a těžkopádných studentů teologie, to je něco samo o sobě velikého, však si jen přečtěte úryvek, který se nabízí z jeho kázání k dnešní modlitbě se čtením: 

 

Z katechezí svatého faráře arského o modlitbě

(Catéchisme sur la prière: A. Monnin, Esprit du Curé d’Ars, Paris 1899, pp. 87-89)

Člověk má krásný úkol: modlit se a milovat

Myslete na to, děti moje, že poklad křesťana není na zemi, ale v nebi. Naše myšlení má tedy směřovat tam, kde je náš poklad.

Člověk má krásný úkol a poslání: modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte, v tom spočívá štěstí člověka na zemi.

Modlitba není nic jiného než sjednocení s Bohem. Kdo má srdce čisté a spojené s Bohem, cítí v sobě balzám, sladkost, která ho naplňuje rozkoší; obklopuje ho podivuhodné světlo. V tomto důvěrném sjednocení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku; nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha s jeho maličkým tvorem je něco překrásného. Je to štěstí, jež nelze pochopit.

Byli bychom si zasloužili, abychom se nesměli modlit. Ale Bůh nám ve své dobrotě dovolil, abychom s ním rozmlouvali. Naše modlitba je kadidlem, které přijímá s největším zalíbením.

Děti moje, vaše srdce je sice malé, ale modlitba ho rozšiřuje a činí ho schopným milovat Boha. Modlitba nám dává předtuchu nebe, sestupuje k nám kousek ráje. Nikdy nás neponechá bez sladkosti; vylévá se do duše jako med a osladí všechno. Strasti se při dobré modlitbě rozplynou jako sníh na slunci.

Modlitba působí, že čas plyne velice rychle a tak příjemně, že ani nepozorujeme jeho trvání. Poslyšte, když jsem byl farářem v Bresse a když byli jednou skoro všichni moji kolegové nemocní, musel jsem konat dlouhé cesty, a přitom jsem se modlil k Pánu Bohu; a ujišťuji vás, že se mi nikdy nezdála cesta dlouhá.

Někteří lidé se hluboce pohrouží do modlitby jako ryba do vody, protože jsou zcela oddáni Pánu Bohu. V jejich srdci není žádná přehrada. Jak mám rád takové velkodušné duše! Svatý František z Assisi a svatá Koleta viděli našeho Pána a rozmlouvali s ním, jako my spolu rozmlouváme.

My však často přijdeme do kostela a nevíme, co máme dělat nebo oč máme prosit. A přece ví každý velmi dobře, když k někomu jde, proč tam jde. Ale někteří dokonce jako by Pánu Bohu říkali: „Chci ti přednést pár slov, abych měl od tebe pokoj …“ Často myslím na to, že když se přijdeme poklonit Pánu, dosáhli bychom všeho, oč žádáme, kdybychom ho o to prosili opravdu s živou vírou a čistým srdcem.

Pamatujme však, že na mši svatou se scházíme k Nejsvětější Kristově oběti a tím nejdůležitějším pro nás je živý Kristus, který přináší oběť Otci, sám sebe, a stává se nám pokrmem a posilou.

 

Po mši svaté měla následovat a také následovala křížová cesta. Přišel jsem do kaple sv. Josefa připraven na několik málo věřících, ale kaple byla naplněna do své plné kapacity a tak po prvé veřejně pro takové velké množství farníků, kteří zbožně naslouchali a přidávali se zpěvem a odpověďmi při křížové cestě o rodině od biskupa Josefa Hloucha. 

 

Možná se zájem prohloubil i tím, že jsem omylem zapomněl přečíst 14. zastavení. Byl jsem přesvědčen, že jsem přečetl všechno, ale farníci mě přesvědčili o opaku. Jsem rád, že si toho všimli. Příště si na to dám větší pozor. 

 

Obecně za tu dobu jsem cítil, že farníci Zuberští i Videčtí se modlí upřímně, pozorně a zbožně. Je mi velikou radostí s nimi sdílet společenství modlitby.

 

Mohlo to dopadnout hůř, zcela živě si ještě pamatuji, jak jsem měl křížovou cestu pro farníky v Rychnově na Mor. asi před 17 lety, po tom, co odjely děti z tábora po jarních prázdninách, neboť, a to skutečně nevím, jak se mi podařilo, jsem při modlitbě vynechal zcela nezáměrně, ale uvědoměně ještě během modlitby nejméně 2 zastavení a při čtení jsem málem i usnul. Z toho plyne, že modlit se je dobré odpočatý a když chce tělo spát, raději mu dopřát spánku, než usínat při veřejné modlitbě.

 

Žádných zvláštních ohlasů jsem nečekal, je to normální pobožnost křížové cesty, ale dostalo se mi poděkování a rád jsem oznámil i zdroj, kde jsem křížovou cestu koupil a možná ji i vyprodali. Nebyl v tom žádný záměr se nějak předvést, ale pomodlit se křížovou cestu pro naše vytvořené společenství. 

 

Možná by si to zasloužilo znění té křížové cesty zveřejnit, byla opravdu hezká, hluboká a přísná, mající co říci i dnešním rodinám. Nicméně ručně ji přepisovat nehodlám, to je moc práce.

 

Křížovou cestu jsem však začal tichou adorací před svatostánkem až v 10:40, aby mohli přijít všichni, kteří chtěli a abychom se také společně ztišili.

 

Asi u 8. zastavení jsem pocítil hlad. Pocítil jsem ho však zcela zdravě a nečinilo mi to žádné utrpení, ba naopak jsem tu křížovou cestu začal více prožívat a v postní kázni možnost oběda oddalovat.

 

Oběd byl pak velkým požehnáním, hlavně jsem nebyl sám u stolu, ale tvořili jsme společenství a sdíleli svoje radosti. S mnohými farníky jsem se během dne tak docela dobře seznámil, potom ještě při situaci, která vznikla na zpáteční cestě.

 

Rozhodl jsem se nevyužít služeb poutní restaurace a šel jsem na Ovčárnu, že to bude rychlejší. Tam nás bylo jen 7 hostí, takže obsluha byla opravdu rychlá a kvalitní. Nicméně cestou od oběda jsem z oběda potkal o. Pavla, který poutní restaurace využil a sic byla plná jako vždycky, obsluha to zvládla za stejnou dobu.

 

Z oběda pak už byl nejvyšší čas jít na odpolední požehnání. Sestřička, která chystala mši svatou mě potkala a pustila hned do sakristie. Všechno bylo vzorně připravené. S ministrováním skvěle pomohl Tadeáš, stejně vynikajíce jako při mši svaté. 

 

Já jsem se staral jen o předávání kadidelnice o. Pavlovi a okuřování při požehnání. Začalo se zpívanými Loretanskými litaniemi, pak byla vystavena Nejsvětější svátost oltářní a po svátostném požehnání bylo obvyklé žehnání drobných předmětů náboženské úcty. 

 

Po svátostném požehnání bylo ještě několik setkání a pak už jen čekání na autobus v družných rozhovorech. Tentokrát, na rozdíl od rána, jsem nastupoval u baziliky, autobusy jsme si nemohli splést. 

 

Normálně bychom jeli dolů a už nic zvláštního by se nemělo stát, ale to by nebyla pravá pouť, aby se něco nestalo. Jeli jsme spořádaně dolů z Hostýnského kopce jako první v pořadí. 

 

Krátce pod kopcem však jelo auto nebezpečně blízko proti nám. Řidič toho auta se patrně lekl či co a nedal pravotočivou zatáčku a nedopatřením zavadil o náš autobus, což rozhodně neprospělo autobusu ani jeho vozidlu. 

 

Zřejmě počítal, že v tom počasí, které už se výrazně polepšilo oproti ránu, bude jediný blázen, který tam pojede na dovolenou. Když už do nás omylem vrazil, klidně v cestě pokračoval, nevíme proč a stejně tak nevíme proč se vracel tou cestou dolů zrovna, když jsme volali příslušné číslo policejní ochrany.

 

Panu řidiči zřejmě nezbývalo nic jiného, než počkat, až to vyřeší policie a rozhodně se nedal odbýt, protože nikdo nechce být krácen na svých právech. Byl přece poškozený, protože si poškodil auto o náš autobus, přestože si poctivě zaplatil, že při rodinném pobytu nebude nikým nepříjemně rušen. Kdo mu zaplatí škodu na jeho autě? On přece jezdí zcela dokonale, dostatečně daleko od kraje vozovky, aby neskončil v příkopě.

 

Policie konala svou práci výborně a také my křesťané v autobuse jsme odváděli skvělou práci na modlitbách a zpěvech k Panně Marii za tu situaci, která nastala. Po dvou hodinovém trápení nakonec domněle poškozený řidič uznal, že bude pro něj lepší připustit, že si dal při jízdě šlofíka a na cestě přehlédl autobus poutníků.

 

Koukám, že to popisuju jako svůj největší zážitek z pouti z Izraele v roce kněží 2010, kdy si mě na letišti vyhlédli a vyslýchali 3x i průvodce a další a já s pro ně prošlým pasem jsem si připadal jako bych měl být terorista a když se mě pak tam, kde už vydávali letenky paní zeptala anglicky, zda chci sedět u okýnka, vůbec jsem netušil na co se mě ptá. Opravdu ne, nebyl to největší zážitek pouti, ani tato nehoda nebyla největším zážitkem. V nebi z toho měli o to víc humoru. 

 

Zkušená paní policistka mu vysvětlila, že jeho značka na našem autobusu je docela výrazná, moc lidí vidělo ten počin a když si to přizná, vyjde ho to i levně a nemusí se soudit. Naše pojišťovny přece také konají svou práci a řidiči si řádně platí, aby za ně byly zaplaceny škody, které nezáměrně provedou občasnými nešikovnými manévry na silnici.

 

V té chvíli jsem měl i trochu času pohovořit s jednou farnicí z Partutovic, která mi napsala sms, že nám to u oltáře slušelo a tak vlastně i vím, že tuto naši pouť prožívali nejméně na požehnání celé Partutovice. 

 

Ano, i když už jsem na novém, pořád, zatím dokonce denně a rád se setkávám se známými - konec konců někdo ze známých byl i na sv. Hostýně přímo (a ještě jsem zjistil, když jsem si oblékl mikinu, že jsem omylem přibalil klíče od kostela v Drahotuších, které budu muset vrátit asi v sobotu).  

 

Ano, zažili jsme takový malý kříž a Bohu díky nikomu se nic zlého nestalo a ani pro plechy to nebudou trvalé následky. 

 

Když jsme potom jeli dolů, už jen krátce jsme se pomodlili i ke sv. Matoušovi, abychom nemuseli platit pokutu (pan řidič z onoho auta asi sv. Matouše opomněl při své modlitbě před jízdou) a já jsem se farníkům nějak představil. 

 

Pak už jen krátká zastávka nad potřebami a zcela vyjímečně, protože nezaviněně jsme měli 2 hodiny zpoždění a odjely návazné linkové autobusy byli všichni poutníci po zastávkách zavezeni ke svým domovům.

 

A tímto děkuji moc za tuto pouť, neboť při každé pouti dostáváme mnoho milostí a darů od Boha. A tak ten den byl plný milostí možná více, než si to teď uvědomujeme.

Zobrazeno 1837×

Komentáře

Tofl

Hezke :-)
Taky bych se uz po vice jak roce mohl na Hostynku ukazat, kdyz to mam kousek :-)
Pokud to vyjde, tak me v patek ceka navsteva na Mariahilf .

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio