Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Nelíbí se mi to, ale nebudeme nic měnit

Tak už jsem dlouho nepsal na toto téma. 

 

Také tu dodám ještě i několik fotografií z aktuální a pro mě i poslední společné pobožnosti v Husově sboru v Drahotuších.

 

Líbilo se mi moc věcí k tomu a strašně moc jsem se i těšil. 

 

Vždyť po celá léta, tedy přesně od r. 2012 tvoříme vynikající společenství napříč církvemi v hranickém děkanátě a to jsme začali ve vší skrovnosti.

 

Některé ekumenické bohoslužby jsem měl tu čest i chystat a to byla první věc, která se mi líbila na té dnešní - nemusel jsem chystat vůbec nic, jen jsem dostal za úkol čtení proroka Izaiáše 61, 1-3 a bylo to jako bych to četl pro sebe.

 

Nadpis však zněl tak, jak jsem to řekl o. Radomírovi, když jsem viděl podobu té bohoslužby. 

 

Byly tam věci hlavně liturgické povahy, které se mě hrubě nelíbili. Ale vzpomněl jsem si zároveň na to, že bylo i hůř, mnohem hůř, když jsem nedokázal ve svém svědomí souhlasit s podobou toho, co se předkládalo všem shromážděným ke společnému modlení.

 

Pro nikoho, kdo chystá ekumenickou bohoslužbu není totiž vůbec jednoduché to nachystat tak, aby to byli ochotni a schopní přijmout všichni přítomní křesťané, protože někteří neznají to, jiní ono a co někomu připadá hezké, jiný může vidět jako kýč - dalo by se o tom hodně napsat.

 

Dnes jsem se na to opravdově těšil a těch pár much, které jsem i vyjádřil, mě nemohlo zabránit v celkově dobrém prožití této sešlosti. 

 

Jak byla bohoslužba napsaná na sucho, vypadala hrozně, ale modlená ve společenství a předkládána na místě byla jako doladěný hudební nástroj, který vydává libý zvuk.

 

Začnu-li začátkem, kdy jsem ve verši žalmu viděl nedokončenou modlitbu, bratr adventista k přečtenému verši dodal přesně to, co tam zapadalo, aby to byla modlitba. Neznámé zpěvy jsem se pokoušel zpívat, ale pak je raději nezpíval, protože chytit husitský nápěv je nad mé zpěvácké dovednosti, které žádné nejsou.

 

K Ejhle oltář po husitsku mám velmi významné výhrady, ale už jsem si na to zvykl, že se zpívá. Jedna ze sester se mě před bohoslužbou zeptala na kalich, ale copak jsem v Církvi husitské sakristián, abych věděl, kde je? Pak jsem si ovšem uvědomil, že myslela na jejich liturgii a neviděla nachystaný kalich. Ekumena hold musí vydržet bez kalichu.

 

Když jsem šel číst čtení, bylo to po písni, místo po vstupní modlitbě, rozhodl jsem se číst z Bible, nikoli z papíru. Připomínal jsem si nádherný katedrální zpěv: "Duch Páně je nade mnou, poslal mě hlásat radostnou zvěst chudým!" Četl jsem to katolicky i se "Slyšeli jsme slovo Boží" a zaslechl odpověď: "Bohu díky".

 

Pak mi poněkud chyběl žalm, hned po mě následovalo čtení druhé ze zákona nového od sv. Pavla. Vlastně ony se používaly katolické texty na slavnost sv. Cyrila a Metoděje. Po dalších dvou slokách bylo i ono evangelium, na které o. Radomír navázal kázáním.

 

Lidí bylo docela hodně, i když v prvních letech bývalo i více. 

 

Drahotuští vědí, že pan farář je skvělý kazatel a to se nedalo přehlédnout, i když po kázání následovaly zcela nezvykle opět dvě sloky písně. Ovšem vzhledem k tomu, co mělo následovat, to bylo zcela patřičné.

 

Trochu mě udivilo, že se moc nezmiňovalo, ba dokonce ani jediným slovem, ono 100. výročí Církve Československé husitské tím více, že 1 olomoucký biskup (s titulem "olomoucký") byl drahotušský husitský farář. V rámci bohoslužby však ta připomínka byla stejně nepodstatná.

 

Po onom zpěvu se přečetla modlitba Karla Čapka, která mi zpočátku vadila ze všeho nejvíce, neboť délkou předčila vše, co se do té doby četlo z Písma a navíc se mě zdála hodně negativní a byla spíše filosofická, nicméně byl vybrán text, který byl uveřejněn v novinách před Mnichovem a to už nabývá úplně jiného rozměru sic tato poznámka byla napsána jen na papíru s programem bohoslužby, který někdy unikal mé pozornosti, protože přece všechno potřebné umím a liturgicky se orientuji. 

 

Nakonec však společenství věřících vytrvalo v pozornosti a ochotně odpověděli Amen, které by z mých úst v tu chvíli nebylo upřímné, neb jsem nesouhlasil ani s tím, že ten text je aktuální až do dnešní doby na úrovni Písma. Avšak jistou aktuálnost má a vesměs jeho myšlenky jsou hluboké, takové, které se raději čtou a rozjímají, než zbožně poslouchají. 

 

Odpovědí na to byla modlitba Věřím v Boha, která takřka odpovídala na stopy beznaděje před Mnichovem, vírou a osobním vyznáním, že Bůh má i to ve svých rukou.

 

Následná modlitba proseb, které byly i z lidu, se rozjížděla pomalu, ale rozjela se nádherně v Duchu Svatém. Pak modlitba Otče náš, která byla započata svědectvím o tom, jak se tuto modlitbu máme modlit - nikoli jako básničku.

 

Skoro si neuvědomuji, že neproběhlo žádné pozdravení pokoje asi kvůli kovidu, ale to proběhlo dávno před tím, když jsme se všichni scházeli, takže jsme o nic nepřišli.

 

Požehnání začínal bratr adventista a pokračovala místní farářka svým zpěvem a pak nastalo překvapivé loučení, vlastně i pro mě, ač nejsem ten, s kterým je třeba se loučit - nejsem přece duchovní, ale i tak bylo dobré říci povzbuzení, že je velmi důležité:

 

"Být zajedno s Kristem"

 

Když jsem přidával své přímluvy, točily se hodně kolem společenství, o kterém bude asi příští příspěvek, který však ještě není aktuální, takže ho nehodlám ani naznačovat.

 

Potom bylo ještě společné pohoštění a na rozcházení dal Pán dar deště, takže když jsem přišel po vlastních nohou, byl mi nabídnut odvoz na faru a vůbec jsem neprotestoval.

 

Myslel jsem si, že loučení bude mnohem jednodušší, že se obejde bez slz. Ale když se mě to přímo dotýká a já vidím jako slušné něco říci, musí to být krátké. Tak jsem taky pokorně přiznal, že jsem v tom společenství byl jako zarytý katolík, ale že je důležité ladit s tím, jak to chtěl Pán a to také budu se snažit kdekoli jinde. 

 

Věc loučení není jednoduchá, protože kdo se loučí, bude na tom místě chybět. Ale je dobře, že budu chybět, protože jsem volán jinam, neboť můj úkol zde pomalu a jistě končí. 

 

Pro některé spolubratry jsem byl zkouškou jejich víry a bylo mi ctí vykonávat tuto službu. 

 

To už jsem ale říci nedokázal. 

 

Každopádně Bohu díky za ty všechny lidičky, které mám tu čest ještě poznávat a ještě s nimi mohu být.

Jo, to je z r. 2018, chybí Laďa a Josef, aktuální přidám, ale už je pozdě v noci.

 

Tak ty aktuální fotky: https://www.signaly.cz/fotky/79145

Zobrazeno 126×

Komentáře

jago

Jo jo Drahotuše, to jsem jel v prváku ze zábřežského SOU zahradnického vlakem a před Drahotušemi (jak jsem mohl tušit), spadla trolej a bylo po srandě. Na Valachy jsem měl dojet někdy kolem 18. hodině, dorazil jsem až někdy v 21:30. Podotýkám, že se psal rok 1992 či 1993.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Ahoj Kubo. Díky za reakci i za podnětný odkaz. Dneska už se ze Zábřeha s dobrým výběrem spojů dostaneš za hodinu do Drahotuš, na Valachy za 2. Když spadne trolej, což se stalo taky celkem nedávno, tak se to prodlouží významně o hodinu a momentálně ještě mění koleje, tak pravidelné zdržení je ještě dalších 15 minut. Vlakem jezdím rád, člověk si odpočine.

Zobrazit 9 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio