Malé akce na rozloučenou

Posloupnost začnu přesně opačně. 

Doufám, že články s tématem loučení už pomalu a jistě končí a skoro nutně začnou nějaké začátky. Tak tedy ještě k těm koncům:

Na Sv. Annu v Drahotuších mě napadlo...

Přemýšlel jsem o tom podstatně déle a na sv. Gorazda realizoval myšlenku, že se s drahotušskými ministranty někam rád podívám ještě než odejdu. Postupně z toho vyšla Valašská dědina a byla to velmi dobrá volba. 

Ano, byla možnost i minulý týden na Sv. Hostýně, ale tam bylo hodně ministrantů, tak jsem to jenom vyhlásil a nechal projít, zda si kluci té vynikající akce povšimnou, ale spíš jsem ji bral jako tu, která vlastně byla náhradou za zrušený ministrantský putovní tábor a rostla ve mně myšlenka udělat opravdu něco speciálního alespoň pro drahotušské kluky.

V onu poutní neděli na sv. Annu jsem se domluvil s Martinem a Tomášem a následující den i se Štěpánem. Den určili kluci podle programu svých prázdnin a možnosti jsem volil v pondělí na internetu a pak oslovil jednoduše rodiče. 

Malé akce rychle chystané vždy dopadají dobře. Chtěl jsem, aby kluci nemuseli moc brzo vstávat a abychom si to pořádně užili. A skutečně jsme si užívali celou cestu vlakem, návštěvu kostela v Rožnově pod Radhoštěm i celou část prohlídky Valašské dědiny. Ve čtveřici co a jak budeme dělat se rozhodovalo velmi jednoduše a zcela demokraticky. Vytvořili jsme tak přes celý den radostné a spořádané společenství a měl jsem z toho radost.

Podívejte se klidně na fotky a video:

https://www.signaly.cz/fotky/79285

Svatoanenská pouť drahotušská poslední ve funkci

Věc stěhování se moc dobře nemá. Před poutí jsem ani nezapočal s přípravami. Věděl jsem, že od pátku budu mít celý víkend co dělat a že nakonec až v neděli přijde rodina.

O tom, co bylo v pátek (Modlitba za Hranice) psal již tento blog. Nakonec jsem celé odpoledne strávil v Hranicích po tom, co jsem si dal do opravny kolo. Mši svatou měl ještě o. Radomír, po ní bylo divadlo. V sobotu pak jeli na Sv. Annu do Staré Vody a já jsem se tak nějak staral o styky fary s poutními atrakcemi a komunikoval s lidmi. Pouť jsem si během dne proběhl celou asi 3x, večer zavřel kostel, komunikoval s cyklisty a ubytoval hosty z poutních atrakcí. 

Také jsem byl ve Slavíči na mši v sobotu z nedělní platností, kterou již měl o. Michal. Přijel také varhaník Karel a navíc i Zdenička, která vynikajíce zpívala a tak jsem se ji snažil motivovat, aby chodila na mši pravidelně. Z balení jsem nestihl vůbec nic.

V neděli ráno jsem nachystal všechno ke mši svaté a otevřel kostel, mezi tím přijeli naši, když už jsem se chystal na mši svatou v kapli sv. Anny. Slavnostní mši sv. celebroval P. František Dobeš a asistoval mu jáhen Jaroslav Strnadel a 9 šikovných ministrantů i se mnou nešikovným.

Původně byl pozván k poutní mši svaté P. Petr Bulvas, ten však musel zastoupit v Lipníku nad Bečvou při hodové slavnosti sv. Jakuba, protože bývalý zdejší farář, který původně měl zůstat podlehl slabosti a opustil službu. 

Tak je vidět, že je velmi důležité, že farnost může slavit mši svatou, že se ještě nacházejí kněží, kteří jsou věrni této posvátné službě. Ale tato služba je stále náročnější a těžší, když kněz má zvládat všechny povinnosti a vystříhat se při tom pokušením, která na ně doléhají.

Modleme se za kněze!

Věděl jsem, že se drahotuští se mnou chtějí rozloučit a měl jsem mít ohlášky. V ohláškách jsem jen krátce poděkoval za 15 let, které jsem směl ve farnosti prožít a zástupci farníků mi předali s krásnými slovy květinu a balíček svatých obrázků významné hodnoty, se kterými jsem viděl jako velmi vhodné něco dobrého a zcela praktického udělat do nových začátků. Moc jsem vděčný za celou tu dobu. Dala velikou barevnost mému nerozumnému životu, který se nějak s pomocí Boží formuje, aby byl k světu a vypadal slušně.

Ani při poutních atrakcích a setkáních při pouti se nezapomnělo na to, že jsem poslán jinam a mnoho lidí se se mnou loučilo. Ale kupodivu, už jsem přestal brečet, hledám východisko mít všechny drahotušáky v srdci a myslet na ně pořád, hlavně na to, čím mě obdařili a čím mohu teď obdařovat druhé.

Po poutních atrakcích, kdy jsem byl po prvé na drahotušských kolotočích teprve začalo ono balení, o kterém jsem si myslel, že to bude jen 5 krabic do jednoho auta, ale počty spotřebovaly jen knihy, dalších 7 bylo potřeba zhruba ještě k oblečení a dalším drobnostem a něco ještě na faře po tom zůstalo. Půjčil jsem si vlek, společně jsme všechno za dvě hodiny z původně předpokládaných 20 minut naložili a odvezli na nové místo do Zubří, kde o. Pavel významně pomohl. Pak jsme nakoupili večeři poněkud pozdní a rodina jela za noci již domů.

Předávání děkanství novému děkanovi na Sv. Brigitu

To byla akce, na které jsem být nemusel už i proto, že ráno jsem byl na mši sv. v Potštátě a spolu s o. Radomírem jsem v této farnosti strávil poctivě celé dopoledne až do oběda. Navíc děkanát opouštím a měním za nový. 

Ale přece jen jsem chtěl přijít a setkat se s těmi, se kterými jsem se dlouho setkával. A Pán k tomu přidal ještě den další, kdy jsem se s nimi mohl setkat blíž a taky neplánovaně, ostatně o tom se již psalo.

Přivezl mě o. Michal a před mší sv., jak již zde v blogu také bylo zmíněno, jsem se setkal cestou do kostela s o. biskupem Josefem a krátce jsme prohodili pár slov. Jemu jsem odpověděl na přímý dotaz, že stěhovat mě bude jen jedno auto, ano byl jsem plný optimismu.

Přijat mezi ministranty jsem se měl ujmout funkce, která se dávala vždycky mladším ministrantům, kterých tam moc nebylo, byl jsem 2. nejmladší a tak jsem dostal biskupskou mitru. Jakubovi jsem tak trochu záviděl berlu, o kterou se mohl po celou mši svatou opírat, ale vlastně jsem mu dal poctivě vybrat, tak si vybral. Trochu jsem si na této službě zakusil své ministrantské stáří.

O. biskup kromě uvedení o. Františka do děkanské funkce a předávání klíčů velice krásně přiblížil sv. Brigitu. Předávání kostela bylo velice krásně symbolicky naplánováno od sedes k oltáři, ambonu, zpovědnici a nakonec i svatostánku. Mše svatá pak dále pokračovala způsobem obvyklým až po sv. přijímání byly děkovačky a vítačky. 

V děkanském projevu o. František poděkoval o. biskupovi, krátce sdílel svou kněžskou cestu, přivítal nové farníky a pozval je na Modlitbu za Hranice, o které již byla nejméně 3x řeč.

Po mši svaté byly skupinky farníků pohromadě a autobus ten tam, byl jsem rozhodnut za modlitby růžence jít pěšky. Avšak ochotní farníci a hlavně jindřichovský kostelník, velmi schopný muž, mi nabídl odvoz až na faru a cestou jsme si vykládali o všech těch změnách, které já beru velmi pozitivně a s přesvědčením, že jsou dobré.

Děkanství dostává vynikajícího děkana a věřím tomu, že bude přijat s láskou a radostí, jak to bylo vidět při slavení této slavnostní mše svaté.

Ono každý den by bylo co psát, vždyť náš Pán je nejvýš úžasný!