Pocházím z farnosti Svébohov, která ve své slavné historii dala, a myslím si, že díky 2. expositovi, pozdějšímu arcibiskupovi s pověstí svatosti Mons. Antonínu Cyrilu Stojanovi několik kněží, z nichž dva aktuálně slouží u oltáře Nejsvětější oběť a to Mons. Václav Vrba, děkan ve Veselí nad Moravou a br. Maria Lev, který je knězem v trapistickém opatství v Novém Dvoře.
Když jsem na Velehradě, vždy se rád stavuji u hrobu "našeho pana faráře", který ve Svébohově působil 13 měsíců a pak tiše farnost opustil.
Říkal jsem si, že jako pastorační asistent odejdu stejně prostě bez emocí a dárků.
Realita je však trochu jiná. Emocí ze stěhování nejen o. Radomíra, ale i mého je víc, než se dá běžně unést. Přejít tuto skutečnost nejde skoro v žádném rozhovoru, nicméně všichni nám přejí vše nejlepší a ať jsme šťastní na novém místě.
Já už se na nové místo těším teď. Mohlo to dopadnout jinak, v mém případě nemuselo žádné nové místo být - nejsem přece kněz.
A tak z vlastní zkušenosti mohu říci, že máme výborné biskupy, kteří se snaží farníkům posílat dobré kněze. Ale je to strašně složitá věc.
Za sebe jsem rád, že biskup mi zvolil místo, které bude také blízko mého srdce.
Jak naráz však je těžké vzít Ježíšovu výzvu: "Kdo položí ruku na pluh a obrací se zpět..."
Je těžké neobracet se zpět a naprosto nemožné prohlásit, že po mě nic nezbylo a kdo půjde po mě, bude mít čistý stůl. Na to jsem za 15 let tady nechal moc stop, které musí skončit, aby se vytvořila nová cesta a skrz nového kněze přišlo nové požehnání pro všechny ty lidi, se kterými jsme se setkávali.
Každého z farníků, kterého jsem poznal na drahotušské cestě (samozřejmě i na potštátských a partutovských cestách) a vlastně na cestě hranickým děkanátem chci mít ve svém srdci.
Když toto vzpomínám, uvědomuji si, že tou cestou jsem poznal mnoho lidí na Antiochii, před tím v Rychnově na Moravě, od svého dětství doma a také v Luhačovicích, kde jsem se učil a na dalších mnohých místech a všude tam jsem také nechal kus srdce.
A tak teď vidím, že loučení je těžké a bez emocí se stejně neobejde. Říkal jsem si, že nebudu brečet, ale stejně brečím a zároveň se strašně těším tam, kde jsem nyní lákán a zván.
Neloučíme se, očekávám pozvání,plnou ledničku a otevřené srdce. Adresu posli do zpráv. 🙂
To je dobře, na pozvání se domluvíme, jinak fara v Zubří je velmi spořádaná a pěkná, takže se ze mě stane úplně jiný člověk, ale podstata zůstane stejná, jak mě Pán Bůh stvořil.
Přejeme boží požehnání na tvé další cestě... a díky za vše...
Aničko, díky.
Jinak: https://drahministranti.signaly.cz/2007/o-velkych-zmenach
A doufám, že to ministrování na svatbě platí. I kdybys měl přijet na kole. 😀
platí. V Drahotuších mi perou mou poutnickou albu a dokonce jsem se i ohlolil, ale to budu muset ještě znova. Takže 8.8. v 10:30 raději bez kadidla a od o. Františka si půjčím biret.
11:30. Ale klidně můžeš být připraven dřív..můžeš dělat výzdobu 😀😀
Včera jsem viděl o. Jiřího tady: https://vvrh.signaly.cz/2007/kdyz-je-nekde-primice-rad-proslapu-si-strevice
Tak ho aspoň uvidíš dvakrát do roka. 😀
Neboj, ještě mnohem častěji.
Jinak doufám, že kromě alby máš i pořádně boty. Co kdyby Maruška s tebou chtěla tančit? Nechci slyšet žádné výmluvy!
No, já si vezmu oblek, to se na svatbu sluší. Albu mám taky, ale tančit? No, uvidíme.
Marušku a nevěstu nemůžeš odmítnout. 😀😀😀 A pak. Třeba s tebou bude chtít tančit Lukáš...
Muž s mužem na svatbě se nesluší v tanci. Záleží, jak mě půjde vybíhat do schodů. Pokud je vyběhnu, klidně budu tančit.
Beru tě za slovo
A kde jsou schody? V kostele přece ne. Nejsi v Soběchleby.
A víš, co máme schodů na drahotušské faře. Každý den večer je "lezu po čtyřech" (nikoli však schodech, ale končetinách a to jsem zcela střízliv).
Musíš více cvičit. Každé ráno pět km běh. Odpoledne 100 kliku a dřepu. Pak na nějaké schody ani nevzpomenes.
Když já mám tak rád tělocvik - max v hodině náboženství kvůli dětem a na táboře, i když rozcvičkám se vyhýbám.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.