Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Když se mění společenství

Myslel jsem si, že věc loučení proběhne jednoduše a bez slz.

 

Pocházím z farnosti Svébohov, která ve své slavné historii dala, a myslím si, že díky 2. expositovi, pozdějšímu arcibiskupovi s pověstí svatosti Mons. Antonínu Cyrilu Stojanovi několik kněží, z nichž dva aktuálně slouží u oltáře Nejsvětější oběť a to Mons. Václav Vrba, děkan ve Veselí nad Moravou a br. Maria Lev, který je knězem v trapistickém opatství v Novém Dvoře.

 

Když jsem na Velehradě, vždy se rád stavuji u hrobu "našeho pana faráře", který ve Svébohově působil 13 měsíců a pak tiše farnost opustil.

 

Říkal jsem si, že jako pastorační asistent odejdu stejně prostě bez emocí a dárků. 

 

Realita je však trochu jiná. Emocí ze stěhování nejen o. Radomíra, ale i mého je víc, než se dá běžně unést. Přejít tuto skutečnost nejde skoro v žádném rozhovoru, nicméně všichni nám přejí vše nejlepší a ať jsme šťastní na novém místě.

 

Já už se na nové místo těším teď. Mohlo to dopadnout jinak, v mém případě nemuselo žádné nové místo být - nejsem přece kněz. 

 

A tak z vlastní zkušenosti mohu říci, že máme výborné biskupy, kteří se snaží farníkům posílat dobré kněze. Ale je to strašně složitá věc. 

 

Za sebe jsem rád, že biskup mi zvolil místo, které bude také blízko mého srdce.

 

Jak naráz však je těžké vzít Ježíšovu výzvu: "Kdo položí ruku na pluh a obrací se zpět..."

 

Je těžké neobracet se zpět a naprosto nemožné prohlásit, že po mě nic nezbylo a kdo půjde po mě, bude mít čistý stůl. Na to jsem za 15 let tady nechal moc stop, které musí skončit, aby se vytvořila nová cesta a skrz nového kněze přišlo nové požehnání pro všechny ty lidi, se kterými jsme se setkávali.

 

Každého z farníků, kterého jsem poznal na drahotušské cestě (samozřejmě i na potštátských a partutovských cestách) a vlastně na cestě hranickým děkanátem chci mít ve svém srdci.

 

Ale také chci, aby v mém srdci bylo i dost místa pro nové krásné lidi, se kterými chci spolupracovat na nové cestě směrem ke Kristu.

 

Když toto vzpomínám, uvědomuji si, že tou cestou jsem poznal mnoho lidí na Antiochii, před tím v Rychnově na Moravě, od svého dětství doma a také v Luhačovicích, kde jsem se učil a na dalších mnohých místech a všude tam jsem také nechal kus srdce.

 

A tak teď vidím, že loučení je těžké a bez emocí se stejně neobejde. Říkal jsem si, že nebudu brečet, ale stejně brečím a zároveň se strašně těším tam, kde jsem nyní lákán a zván.

Zobrazeno 118×

Komentáře

ZelenýBanán

Musíš více cvičit. Každé ráno pět km běh. Odpoledne 100 kliku a dřepu. Pak na nějaké schody ani nevzpomenes.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Když já mám tak rád tělocvik - max v hodině náboženství kvůli dětem a na táboře, i když rozcvičkám se vyhýbám.

Zobrazit 19 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio