Ráno po Noci kostelů

Tento článek je poněkud nebezpečný. Doufám, že mě nepřehoupne z bramborové medaile nejaktivnějšího blogera někam výš - to není účelem článku. 

Ano, není to účelem článku, přesto se věc vyplnila a Signály by s tím měly něco dělat. Copak je normální, aby takový, no nebudu psát co, jako já, patřil do nějakého takového žebříčku? Vždyť existují mnohem kvalitnější blogeři! Prostě, dělejte s tím něco! 

Zároveň si uvědomuji, že letos píšu opravdu nejvíc příspěvků, ale hlavně proto, že je za co děkovat.

Noc kostelů pro mě byla často pracovní záležitostí a neměl jsem velkou příležitost dostat se dále, než do nejbližšího sousedství našich farností. Tak jsem za dobu existence kromě aktivní účasti v Drahotuších (jak u Vavřince, tak loni v Husově sboru), Partutovicích u sv. Mikuláše či na Potštátě v kostele sv. Bartoloměje a letos i v kostele Panny Marie byl akorát v Lipníku nad Bečvou u sv. Františka, v Hranicích u Kostelíčka a ve Spálově u sv. Jakuba. 

Naprosto a přesně nikde jinde z několika tisíc možných kostelů jsem nebyl. Možná, až bude někdy příští a nebude pro mě pracovní, tak se rád někam podívám. Místa Boží chvály mám rád, ale hlavně jsou to místa modlitby.

Letos mě Noc kostelů nadchla zvláště, když jsem stihl 3 kostely a viděl nadšení mnohých návštěvníků, kteří se přišli podívat a také jsem se skutečně setkal zase s těmi, které jsem už dlouho neviděl, dokonce z Antiochie, kde jsem od té doby nebyl.

V Drahotuších u sv. Vavřince jsme měli program skrovný především proto, abychom podpořili naše spolubratry ve víře podle vyznání husitského. Všichni po mši svaté a adoraci se poctivě těšili na vystoupení našeho drahého spolčátka, nejmenších dětí, které bylo opravdu krásné. 

Dále podle ohlasů (na to už mé svědectví nemá, protože jsme směřovali do Potštátu), celkem dost lidí cestovalo i do drahotušského farního kostela, takže i zde se prodlužovaly hodiny a mnohým poutníkům byl vřele doporučen i Potštát, takže taková vzájemná spolupráce mezi církvemi i připojenými farnostmi, protože se zapojily i Partutovští.

Také jsem neváhal zavolat paní farářce Petře, abych se dozvěděl, jak to bylo u nich. Byla také moc šťastná, že měla skoro 100 vstupů a že se domluvili také na další spolupráci s obcí i  s členy církve adventistů, kteří si pronajímají na sobotu jejich synagogu v Hranicích, aby i tam se mohly otevřít brány sboru třeba příští rok.

Pak v Potštátě hned na začátku, když jsem přišel do kostela sv. Bartoloměje, viděl jsem velký zájem lidí a hned jsem se zapojil tak, jak jsem byl požádán, abych v případě zájmu řekl něco o liturgických potřebách, které byly vystaveny. 

A ten zájem byl okamžitý. Původní plán pomodlit se růženec byl ten tam, protože na to nebyl čas. Byly zde lidé, kteří projevily zájem nejen o to, co tam bylo vystavováno. 

Všichni postupně příchozí již navštívili před tím jak kostel v Lipné, tak i v Boškově a od sv. Bartoloměje se chystali k Panně Marii, tak, jak byl program zorganizován časově. 

Mnozí byli místní, jiní přijeli i trochu z dálky. Po prvním výkladu jsem se setkal s delegací z Prosenic, kteří nás hostili na Antiochii v r. 2012 a hned se ke mně znali a také já k nim a vykládali jsme tak ještě i o faře a Antiochii. Delegace z Partutovic chtěla slyšet i mou neodbornou historii, která je v případě Potštátu opravdu obsáhlá, tak jsem si nastudoval jen místní zajímavosti a základní informace.

Všude bylo třeba přetahovat čas uzavření, neboť byl zájem. Já jsem si však naplánoval, a to jsem i dodržel, že si velmi rád poslechnu gregoriánský chorál a tak jsem nakonec až 10 minut před plánovaným uzavřením kostela sv. Bartoloměje spěchal k Panně Marii o 0,5 km dále do kopce.

Také v kostele Panny Marie byl velmi dobrý program, který začal vystoupením souboru lesnic vedeným ředitelkou místní ZUŠ, po němž následoval nikým nenapodobitelný výklad historie a freskovém umění v kostele Panny Marie, který sice znám už 15 let, ale vždy znovu a rád bych si ho poslechl. Tyto body programu u Panny Marie jsem však musel vynechat, protože jsem byl ve farním kostele. 

Vůbec nevadilo, že se programy překrývaly, protože zájem byl velký a lidé byli všude, jak pak říkali i ostatní organizátoři, kteří všichni přišli do kostela Panny Marie, kde Noc kostelů potštátské farnosti končila.

Jak už jsem psal, spěchal jsem do kostela Panny Marie zvláště kvůli gregoriánskému chorálu a moc jsem se na něj těšil, měl jsem jistotu, že to bude nejlepší bod programu nejen pro mě a byl jsem mile překvapen, že byl ještě lepší, než jsem čekal. Čekal jsem jen zpěv a byl k němu i poutavý výklad, kvalitnější, než při hodinách liturgiky na vysoké škole. Když to někdo dělá se zájmem, upoutá mnoho dalších.

Po tomto bodu programu nebylo třeba dalšího výkladu historie i výzdoby kostela, neboť paní kostelnice dělala výklady průběžně podle zájmu, ale vždy mimo program a tam už všichni sedící měli výklad za sebou nebo jako místní ho znali, tak hned dostal slovo náš skvělý varhaník a opět zněly kostelem nádherné melodie místních varhan. 

Nedalo se jinak, než zůstat až do konce a růženec, který jsem se chtěl modlit, jsem nakonec musel nechat jako modlitbu před spaním těsně před půlnocí.

Kdo mě zná, ví, jaké bylo potom pomalé ráno. Pomalé, ale šťastné, že jsem prožil takovou pěknou noc. A tak už to povídání ukončím, stejně je moc dlouhé.