Když katecheta lže,...

...tak učí zkoušením látky.

rozhodl jsem se, že si trochu zahraji na zločince, který se octl pod detektorem lži. Akorát to bude trochu jinak. Zda mluvím pravdu nebo lžu vyhodnotí děti. Komu hodím míček, k tomu promlouvám a ten rozhodne, zda povídám pravdu nebo ne. 

Co říkám a jak to říkám, aby to mohli správně vyhodnotit, poslouchají všichni, vždyť na tom záleží jejich známka z náboženství. 

Ale vlastně co mohou z náboženství dostat za známku? Snad pětku? To by bylo úžasné, kdyby všichni propadli zase do prvního ročníku! Ale to víte, že to nemyslím vážně.

Nejprve jsem se jich zeptal, jestli umí lhát a zda rodiče na nich poznají, že lžou. Pak jsem se jich zeptal taky na to, zda by to poznali na mě. 

Byla to krásná hra, při které všichni dávali pozor. 

Kdo má tvrzení správně vyhodnotil, dostal bod a zároveň jsem dělal čárky, kdy jsem řekl pravdivé tvrzení látky a kdy jsem lhal a občas jsem prohodil s velikou lítostí, že lžu strašně moc a prosil děti, aby to rodičům nežalovali. 

Když náhodou někdo neuhodl, bod nedostal, ale nenápadně dostal brzy novou otázku, neboť házení míčkem nemělo pořadové pravidlo, bylo skoro náhodné, jen jsem sledoval, aby všichni měli stejný počet čárek a také aby pravda a lež měli skóre vyrovnané, ale nikoli na střídačku, vždycky však tak, aby se to vyrovnalo. 

Když jsem ohlásil poslední kolo a byla poslední otázka, bylo skutečně skoro nerozhodně 13:12 ve prospěch pravdy, tak děti začali skandovat, že chtějí pravdu a měly pravdu.

Tvrzení jsem se snažil říkat rafinovaně, aby nebylo úplně snadné odpovědět na otázku "je to pravda?" a vlastně takto jsem probral podstatné části látky z celého školního roku. Otázku dostal vždycky jeden, ale poslouchali všichni a mohli klidně radit, tím lépe se dostali ke správné odpovědi.

Ano, třeba, když jsem říkal, že Ježíšův otec byl Josef, uznávám, že pro děti 1. třídy bylo těžké odpovědět správně, že to není pravda. Rozhodnout měl ten, kdo měl míček a ostatní se naštěstí snažili smysluplně napovídat. 

Když jsem však povídal o svatbě v Káně, že Ježíš proměnil víno ve vodu, ihned si povšimli zákeřnosti toho tvrzení a okamžitě mi letěl míček zpět s tím, že je to lež, že Ježíš přece proměnil vodu ve víno. Jejich pozornost při té hře byla veliká.

Když jsem dětem s veselím říkal, že na roráty chodily celé dva měsíce, vůbec mi na to neskočili.

Dokonce mi ani neskočili na to, když jsem říkal, že v neděli chodím do kostela, protože je to velmi krásný zvyk a bez mše svaté by neděle nebyla nedělí. To poznali i podle toho, jak jsem jim to říkal a určitě i od svých rodičů vědí, že neděle je oslavou Kristova vzkříšení a proto nemůžou na mši svaté chybět.

Příklad pravdivých tvrzení snad dávat nemusím. Vždyť celý rok katecheta mluví pravdu, tak si občas může dovolit smysluplně lhát.  No, tak jsem napsal další samozřejmost. 

Ale důležité je, že bych neměl lhát 

bez odhalení pravdy! 

A toho jsem se držel i při této hře. Tedy, když bylo správně vyhodnoceno, že to byla lež, často děti řekly, co je správně dříve, než já, ale někdy jsem to taky říct musel, aby nebyl zmatek. 

Nebyl to ten detektor lži, který má odhalit zločince a potrestat ho, nýbrž motivovat malé strážce zákona k zájmu o to, co je dobré a pravdivé k životu.

Naše katechetické metodiky většinou moc nějaké testy neřeší, ale je dobré dětem z testu dělat zábavu.

Dovolím si napsat ještě jednu samozřejmost: společný výlet na konci školního roku ani jednička z náboženství by však neměli být jedinou odměnou za aktivní účast v předmětu náboženství.

Ta hlavní odměna by měla být radost z poznání, 

že Pán Bůh nás má všechny rád!