Chci, Pane, jít cestou tvou aneb farní den

Chci, Pane, jít cestou tvou je hymna Antiochie, kterou jsme farní den vyvrcholili. Byl to pro mě největší zážitek onoho farního dne, kromě toho bylo mnoho dalších, ale připravte se, možná se i zasmějete. Rozhodně to nebude chronologické povídání.

Začal jsem to Antiochií zcela záměrně, protože na Antiochii se často dělá něco podobného jako farní den, aby se farníci sešli se skupinou Antiošáků. Taková menší skupina byla i na drahotušském farním dni. 

Bylo prostě nějaké jídlo a pití a mnoho lidí, kteří se sešli, program jen tak v bodech - kolotoč, skákací hrad, aktivity pro děti, lezecká stěna, kafe, čaj, limonády, pivo, buchty i uzená klobása. 

Veškerá propagace tentokrát byla jen v Infolistu, nedělal se ani speciální plakát, ani nevisela cedule farního dne. A taky bylo spousta konkurenčních akcí jako třeba pouť v Lipné ke sv. Janu Křtiteli nebo farní den při katedrální farnosti v Olomouci, kde podle slov maminky se opékalo prase.

Farní den to nebyl ani největší, ani nejmenší, prostě tak akorát. Jak říkal jeden významný farník: 

"Přišlo zdravé jádro farnosti."

Ani já jsem nepřišel úplně včas, zdržel jsem se na vynikajícím obědě, na který jsem se moc těšil, protože byla kačena, která bude mít také nějakou roli v tomto povídání, ale počkejte si.

Počasí dne bylo pršlavé až do zahájení farního dne, pak už nespadla ani kapka. Přes tuto skutečnost jsme přišli o domluvený kolotoč, a co hůř, o skákací hrad KDU-ČSL, neboť kvůli tomu krásnému žluto-oranžovému (nebo spíš tmavě žlutému, aby někdo neříkal, že nepoznávám barvy a že má nejoblíbenější barva je ČSSD - to si raději posunu barevné spektrum a prohlásím, že KDU je oranžová a ČSSD jsou světle rudí) hradu je volím.

Pouť v Lipné, v tom krásném dřevěném kostelíku, který, než to převzali Luteráni a pak stejně museli vrátit zpět po Bílé hoře, byl farní a měl své kněze, byla jako vždy povznášející nejen pohnutou minulostí, ale především tím, že nebyly důležité kolotoče a atrakce, které ostatně zde nikdy nebyly, ale mše svatá, na kterou přišli poutníci a před jejímž započetí byl do úřadu hlavního ministranta potštátské farnosti pasován František, který chvíli před započetím hraje si s kadidelnicí rozsypal uhlíky na zem, k dalšímu povýšení mu tak schází už jen rozbití konviček. Osobně jsem mu k tomuto povýšení s radostí gratuloval jakmile se to stalo a po mši svaté gratulaci zopakoval. On pak taky s celou rodinou (tatínkem, maminkou a bratrem) přijel na farní den a velmi dobře si ho užíval.

Již po nedělní mši svaté, která v Drahotuších bývá dogmaticky v 8:00 (v jiný čas se v neděli sejít s výjimkou pouti a pana biskupa se zatím považuje na úrovni hereze), jsme byli pozváni na kačenu, na kterou jsem se tak těšil od té chvíle, tedy i přes lipenskou pouť (věděl jsem, že nebude s knedlíkem, protože můj vztah ke knedlíkům je nejen drahotušským farníkům znám).

Na farní den jsem pozval svého bratra se synem, protože zbytek příbuzenstva byl pozván maminkou ke katedrále, což jsem plně respektoval. Přijeli dříve, než farní den začal a volali mě, když jsem pil vynikající kafe. Dopil jsem tedy kafe, udělal dětem kolotoč a skákací hrad a spěchal na farní den bez kolotoče a skákacího hradu, ale se spoustou dalších atrakcí.

Atrakcí na farním dnu je každý příchozí, protože každý příchozí se dobře baví a vytváří příjemnou atmosféru celého farního dne.

Já jsem na farní den dorazil asi s 15 minutovým zpožděním. Všechno bylo vzorně nachystané a během dne jsem se stihl pozdravit se všemi účastníky a všichni byli známí.

Pršet přestalo přesně před započetím farního dne. Když jsem přišel, usadil jsem se u stolu s bráchou, synovcem, snoubenci a Maruškou. 

Celou dobu jsme byli v družném hovoru a nebyli jsme posilňováni alkoholem, protože z alkoholu bylo nabízeno jen pivo, které nepiju, přesto jsme se nevyhnuli některých perliček, z nichž některé špeky spolusedící naznačovali, ale mě nechtěli prozradit, tak jsem naléhal, až jsem si s jejich pomocí vzpomněl na to, co jsem někdy zábavného říkal a byl tím sám pobaven. Toto téma teď na chvíli opustíme, je příliš osobní, ale zas, abych nezapomněl na svá slova z farního plesu někdy v Jezernici: "Jsem sladký, nelízat!"

Otci Radomírovi během farního dne bylo dáno 59 květin, neb vzorní farníci nezapomněli na jeho narozeniny, které měl až druhého dne, ale kdo v pondělí v 8:00 z nich přišel na mši sv.? Tak to vyřešili správně a v předstihu (já se zpožděním, protože v den narozenin byly jiné neodkladné záležitosti, o kterých je pastorace).

Toto farní odpoledne pro mě bylo skutečně v duchu Antiochie, protože...

ráno bylo vyhlášeno, že o. Radomír dostal nové místo a mnoho farníků se mě ptá, co bude se mnou. V této věci jsme si karty již vykládaly, ale já jsem nedostal žádný papír, takže platí, že zatím jsem pastorační asistent, ale nutně se mě ta změna týká taky. 

Konec konců není nic nového, že na Antiochii se také mění místa pobytu a tak nějak v tom smyslu se žádné změny nebojím. Vnímám také, že je nutné, že z novým farářem pro mě nastane čas loučení s farností také, alespoň co do činnosti, kterou konám. Někdy se na Antiochii těžko snášelo, že zůstal někdo z předchozího turnusu a nový turnus se kvůli tomu nemohl rozjet. Párkrát jsem to také zažil, i takové nepříjemné návštěvy, kdy nám naši drazí předchůdci vyčítali, co všechno jsme jim pokazili. A tak podobně to může být i v pastoraci, takže se nebojím říci, že bych si dokázal představit během prázdnin z farnosti zmizet, pokud možno nějak bez emocí.

Tato skutečnost se nevyhnula ani povídání při farním dnu a tak vzniklo i pár dalších hlodů, jako třeba nabídka k sňatku, když jsem říkal, že jsem zadaný a teprve jsem si namlouval volnou Marušku a nebo se vzpomněl oběd, který jsem měl před tím (sic ti, kteří byli přítomní by hovořili o novorozené kačence trochu jinak - berme to s humorem naprosto křesťanským, oproštěným od myšlení na 6. přikázání - tento dvojsmysl není dobré brát jakkoliv nemravně).

No, raději se podívejme na fotky, to bude lepší - nejsou jen z farního dne, ale také ze setkání nekatolických duchovních na katolické faře nebo i ze školního výletu dětí z náboženství či ze staršími, když další den jsme se vydali do jeskyně Potkova u Mladče po mši svaté v Potštátu a zastávce v Boškovském kostelíku sv. Máří Magdaleny: https://www.signaly.cz/fotky/79061

V rámci farního dne byl také velmi kvalitní program pro děti. Farní den začínal po modlitbě ražením mincí, z kterého Roman Prokeš udělal pro všechny parádní show a také jsme se domluvili na nějakém tom programu příměstského tábora.

Modlitba je velmi důležitou součástí Antiochie 

Nedělní odpoledne tak bylo docela spádové a náročné, takže někoho (asi pastoračního asistenta, tedy ještě mě) napadlo z legrace, že se půjdeme pomodlit. Kupodivu všichni u stolu to vzali vážně a tak jsme šli do kostela a pomodlili se modlitbu před spaním, neboť se připozdívalo a po ní navázali ještě hymnou Antiochie. Cítil jsem se v tu chvíli jako na Antiochii.

Když začínala FARKA - farní komunita Antiochie v Drahotuších v r. 2005, mnozí Antiošáci mi záviděli, že mám Antiochii kompletně celý rok. Nakonec z toho bylo 15 let a připomeňme si, že v největší slávě Antiochie 15 dní trval 1 turnus. 

Já jsem zažil turnusů 22, takže jen účastí na Antiochii jsem strávil asi rok života. Jsem za To Bohu moc vděčný.

Článek už je pomalu potřeba chýlit ke konci podobně jako pomalu končím tuto Antiochii na faře v Drahotuších. 

V rámci pastorace jsme toho tady dělali mnoho na mnoho polích:

• Akce v jednotlivých farnostech
• Farní zpravodajství
• Mnohé pastorační návštěvy
• Mnoho modliteb za mnohá díla
• Spolupráce s farníky
• Spolupráce s obcemi
• Spolupráce i s nekatolickými církvemi
• Spolča a spolčátka
• Výlety a poutě
• Osobní rozhovory.

No a něco podobného mnozí mohou zažít v létě na Antiochii.

Také před farním dnem bylo mnoho setkání, které by si zasloužili zmínku a která vlastně také mají ten rozlučkový charakter a jsem moc rád, že je poklidný. 

Po farním dnu také pracujeme, jakobychom tady neměli končit a bude co dobrého předávat. Velice mě nadchl výlet dětí do Spálova a pak také se staršími do jeskyně. Moc jsem si to užil. 

Mnoho dobré vzniklo, ale také zlý zasévá...

Proto je také třeba pokorně prosit o odpuštění. Vím o sobě, že jsem lotr, který by si zasloužil ukřižování. Ale ukřižován byl za nás Kristus! 

Možná k tomu bude ještě čas, ale v tomto se zase musím chovat jako ten, kdo neví, kolik má času.

Tak buďme povzbuzeni a hledejme dobro kolem nás!