Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Když už jsou větší možnosti

Když byly omezeny naše počty násilně díky vzniklé epidemii, 

 

...byl jsem mezi těmi, kdo nemusel pěstovat vynalézavost, jak se dostat na mši svatou, abych tam mohl být a nemusel sledovat "on-liny" či vymýšlet domácí liturgii, ač pravda je, že jsem tak dělal už pro to, abych soucítil s těmi, kteří se museli postavit čelem k problému, co dělat v neděli, když není možné jít do kostela. 

 

Pro mě jako spolupracovníka kněze se frekvence možné účasti na mši snížila jen velmi málo.

 

Když jsem si ze začátku užíval mší bez účasti lidu, přece jen je to mše svatá, při které není kněz sám s jedním ministrantem nebo několika málo věřícími, ale s celou církví a má velkou hloubku a krásu, později se mě to začalo trošičku "zajídat", protože být na takové mši sv. třeba jednou za čas, řekněme za půl roku, rok, když moc tak měsíc, je úžasné a krásné, ale stane-li se to denní skutečností, začínají lidé při mši svaté chybět a začíná být smutno a ani fotografie, byť je to skvělý vynález, nejsou adekvátním uklidněním (tak to prožívám jako pastorační asistent, nikoli kněz).

 

Ze začátku jsem si kladl otázku u těch věřících, kteří za každou cenu chtěli být na mši svaté, ...

 

i když to nebylo teoreticky možné, proč chtějí pro sebe výhodu povzbuzení mše sv.  oproti ostatním, kteří se s tím smířili a hledali náhradní cestu, jak se mohou v neděli setkat s Bohem. 

 

Mohli jsme získat novou zkušenost, jak hledat a oslavit Boha, když není možné být na mši svaté, jak najít nový a krásný vztah ke mši svaté a nabrat nové síly, až zas to bude možné. Mohli jsme tak získat imunitu proti epidemii viru, nikoli však koronaviru, nýbrž viru nedostatku vroucího vztahu ke Kristu a ke mši svaté.

 

Podmínky se pomalu uvolňují, už může být 15 lidí a je vidět, že většinou se kostel zaplní do posledního místa. 

 

Je vidět, že v mnohých lidech touha po mši svaté byla opravdu veliká a radost z toho, že se opět mohli živě setkat s živým Kristem byla ještě větší.

 

Dokonce i v kapli ve Velké se museli domluvit tak, aby přišlo pouze 15 a byla to pro ně složitá matematika, když za okolností normálních do kaple chodí lehce přes 20 a tak na kapli stálo: "Mše svatá je v sobotu 2.5. v 18:00 pro 14, kteří jsou již domluveni. Všichni ostatní jsou zváni v neděli 3.5. v 10:00 na hřbitově u sv. Anny v Drahotuších. Roušky - židličky - rozestupy." 

 

Ještě jsme neměli vysvětlení, že do 15 se nepočítá kněz, ministranti, varhaník a kostelník, nicméně den před tím jsem volal, že mohou říci klidně všem dalším, kdo bude navíc, bude před kaplí, protože počasí bylo dobré, ale stejně se nás sešlo podle předpisů, protože ještě panují jisté obavy, byť touha je velká.

 

V Drahotuších jsme dali na radu otce arcibiskupa Jana a mše svatá se slavila na hřbitově u sv. Anny. 

 

Většina lidí byla venku, přestože byla zima. Nesešli jsme se všichni a taky všichni, kteří přišli, přišli až na poslední chvíli, takže ze začátku to vypadalo, že by se mše svatá slavila před prázdným hřbitovem. 

 

Když jsem však viděl skupinky na hřbitově v počtu celkem slušném, o. Radomír ten počet mohl pouze odhadnout, skupinek fakt bylo hodně, velmi mě to povzbudilo. 

 

Přes všechny nejistoty bylo vidět, že nedělní setkávání křesťanů je opravdu silné a také na všech, byť měli roušky, bylo cítit, že jsou radostní na mši svaté a mohou již normálněji slavit neděli. 

 

Malé skupinky i po mši svaté mezi sebou radostně komunikovali a hlavně děti se těšily, že se budou moci zase setkávat. Už toho nesetkávání bylo dost. 

 

A vypadá to po virových stránkách, že setkávání v této době již je mnohem bezpečnější, avšak stále je třeba, abychom nepodceňovali bezpečnost a zdraví své i ostatních i s tím vědomím, že na zemi jsme všichni jenom hosty, jak nám připomínají velikonoce a sláva kříže, smrti a vzkříšení Krista.

 

Jak krásnější to bude, až nám situace dovolí, 

aby nás bylo alespoň 100, 

jako ovcí, které má na starost dobrý pastýř.

 

Ještě větší nádhera bude, až zase budeme všichni a přijdou alespoň někteří z těch, které oslovila církev ve skrytosti, která má svůj poklad v rodinách.

Zobrazeno 89×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio