Velká potřeba společenství aneb není to tak lehké

Dnes, celý den, ale taky včera a už asi půlku týdne před tím to na mě začlo doléhat víc. Než jsem začal psát tento článek, podíval jsem se, co vlastně píši o společenství ( https://vvrh.signaly.cz/2003/zivy-ruzenec-modlitba-ruzence-v-ramci-spolecenstvi ), která jsou pořád společenstvími, i když na dálku.

Taková ta společenství na dálku byla zvykem také, když u nás společenství kvetla a třeba se losovalo, kdo se za koho ze společenství a který den bude modlit. Podobně loni se také tvořilo společenství modlící se v určité hodiny za církev v Číně.

A letos je společenství na dálku slaveno dokonce i skrze eucharistii, kdy probíhají po celém světě přenosy poloprázdných kostelů, pouze s nutným počtem účastníků a tak nějak prostě někdo vybraný může, jiný se necítí zván do živého společenství, jiní nadrzo přijdou, protože jim chybí mše svatá, nebyli zvyklí jinak a vědí, že tolik nás zas tam nebude, aby se tam nevešli alespoň na dálku od ostatních a zbývající si udělají nedělní rodinnou chvilku, ve které se nabízí alespoň malá náhrada prostřednictvím živě přenášených bohoslužeb přes internet nebo televizi.

Ty přenosy však nejsou tak důležité jako ta skutečnost, že mše svatá se slaví! I v malém společenství třeba jen kněze samotného na celém světě a může se nám stát tak blízkou, i když nevidíme její slavení, ale víme, že se slaví! Mše svatá je vždycky společenství. Dokud kněz slaví mši svatou, společenství funguje a roste!

Církev se teď žije ve společenství rodiny a pokud tomu tak je, tak je to velmi posilující a společenství to uzdraví, byť se teď cítí nemocně, neboť na místě, kde se schází plná velká místnost (v kostele) je momentálně a ještě bude prázdno, sic při mši svaté je i to místo narváno k prasknutí celým nebem, které sleduje slavnost Nejsvětější oběti, kterou přináší skrze kněze sám Kristus Bohu - Otci. 

Ale také to vnímám jako velkou zkoušku křesťanských rodin i osobní zkoušku víry každého z nás. Bůh ví, že to vydržíme, jinak by nás tak nezkoušel.

Společenství vlastně tvoříme a vnímáme, že není úplně fajn se nemoci scházet. Je to nemoc horší, než koronavirus, ač ten jsem vlastně nezažil nebo moje tělo nijak neprojevilo, že by tento nežádoucí virus byl přítomen.

Nicméně v našich lidských životech je přítomen virus, který je velmi nežádoucí a před kterým nám nepomůže nemoci se setkávat a ani rouška na obličeji, dokonce ani rouška na srdci. Jediným úspěšným lékařem, který se nenakazil byl Ježíš Kristus a jeho Matka, Panna Maria, kterou svou mocí od této nákazy Bůh sám ubránil. 

Takže toto živé společenství s Ježíšem chybí velmi mnoho všem a to dokonce i mě, který má tu čest pravidelně i v této době prožívat mši svatou v malém společenství. Myslím, že také kněžím zajisté chybí společenství a nejsou zcela spokojeni, že musí slavit mši svatou sami, k čemuž jinak mají málo příležitostí.

Byl jsem párkrát na mši svaté jen s knězem sám již před tím a byly chvíle, kdy jsem si tuto výsadu samoty při mši svaté užíval a byl jsem za ní nesmírně vděčný. Jak mě kdysi fascinovaly severočeské kostely, kde jsem mohl být o samotě v modlitbě a jak nádherně jsem se při tom cítil. Nikdy to však nebyla samozřejmost a teď je to jen krátkou chvíli jistá nutnost a samozřejmost, nad kterou za poslední dobu přemýšlím, že už je to věčnost a že tato věčnost trvá déle, než je zdrávo.

Ono, "kde jsou dva nebo tři ..." je praktikováno v podání opatření této doby "kněz s jedním nebo dvěma přisluhujícími", jak se píše v liturgických rubrikách pro neveřejnou bohoslužbu, resp. pro "mši bez účasti lidu."

Ano, trápí mě virus, i když jsem tělesně zcela zdráv a potřebuji se ho zbavit, sic mi nezpůsobuje vysokou horečku, ale tíží srdce.

Naráz si říkám, že když je člověk nemocný, trvá to také tak nějak kolem těch tří týdnů a je to celá věčnost, už by chtěl být zdráv. Po několika dnech si málem nepamatuje dobu, kdy byl zdravý a už zas chce být zdravý.

Tato doba nás má vyléčit z nemoci, ale z té vážné nemoci, ze které nám pomáhá Kristus sám. Je dobře se modlit a to modlit společně i v ten společný čas. A byť nás nebude mnoho pohromadě, jen "dva nebo tři...", tak už teď se na to těším, protože budu zažívat zase společenství.

Dneska jsem prožil nádhernou mši svatou byť zpěv vůbec nezněl. Nezpíval se ani žalm 22, který jsem si mohl prožít tím více, když jsem ho poslouchal a opakoval si onen Kristův výdech:

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!

Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: „Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má-li ho rád!“

Kéž by mě někdo viděl! Kéž by se mě někdo alespoň posmíval! Nikdo takový není, nikoho nevidím. Všichni, kdo zde mohou být prožívají se zalíbením, že zde jsou a podobně, jako já se těší, že nás Hospodin vysvobodí. Ale on nás nevysvobodí bez nás, on nás chce, byť jsme to často my, kteří šklebíme rty a pokyvujeme hlavou.

Obkličuje mě smečka psů, tlupa zlosynů mě svírá.Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti.

Psi se diví, že máme náhubky, všechny tlupy jsou zalezlé doma, není čas páchat zlo. Přesto se zlo páchá, přesto Pánu probodáme ruce i nohy a na Pánovo tělo, církev, doléhá veliká bolest, kterou cítí všechny své kosti, může je spočítat, je jich mnoho a bolí všechny.

Dělí se o můj oděv, losují o můj šat. Ty však, Hospodine, nestůj daleko, má sílo, pospěš mi na pomoc!

Tak si vemte, co je moje! Ale nikdo to nechce, každý má svého dost, nemá proč by losoval. K čemu moje šaty? To je pravda, ty svoje šaty, s dovolením opravdu raději nesu na sobě, ale podle Písma losují o Ježíšovy šaty, aby měli trofej. Moje šaty jsou bezcenné, ale být oblečen v Krista - to je něco! Ale já vím, že Hospodin si vezme všechno, co mu nabídnu, že mě má rád, že je má síla, spěchá mi na pomoc.

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, uprostřed shromáždění budu tě chválit. „Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho, všichni z Jakubova potomstva.