Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Takzvaný Fatimský dodatek

Teda, to je fuška. 

 

Tak už jsme v první třetině této série a většina článků do té doby nebyla až tak moc krátká. 

 

Nebojte se, nemám žádnou ambici být nejaktivnějším blogerem na Signálech, byť článků pod tímto štítkem nebude málo a zřejmě udělám svůj měsíční rekord.

 

Toto není žádná odbočka, ale jestli nechcete, nemusíte to číst, protože,...

 

... jak psáno v nadpisu, jde o dodatek a tedy o něco, co není povinné, ale přesto myslím, že je velmi rozumné se to modlit a pokusím se prostřednictvím Písma a svědectví a v tomto případě i mimořádného zjevení Panny Marie, nabídnout proč bychom se tu modlitbu měli všichni modlit.

 

Je to modlitba velmi krátká, ale rozjímání nad ní bude delší...

 

Protože ji neuvádí ani Kancionál (vidíte tu závaznost), uvedu ji, tak, jak ji znám a musím na prvním místě říct, že když se modlí růženec před mší svatou, neznám farnost, kde by se nemodlil v nějaké podobě tento dodatek (z čehož vyplývá, že modlitba má krajové varianty, ty taky napíšu).

 

Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň (chraň) nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště (především) ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.

 

Ve Václavově, což je moje rodná vesnička, se k tomu ještě dodává modlitba a v této podobě jsem ji neslyšel ani v našem farním kostele ve Svébohově a nikde jinde na světě, ale také vychází právě z tohoto fatimského dodatku a někde v nějaké knížce jsem tu variantu četl. Ale opravdu se nemodlí nikde jinde, než v naší kapli sv. Václava v tomto malém společenství, které ani není farností a od jisté doby po revoluci to začala paní kostelnice, která se to modlí dosud. Já si tu modlitbu pamatuji, ale sám se ji modlím velmi spoře. A proto ji jen napíšu a nebudu ji dál rozebírat, protože její podstata je stejná jako běžný fatimský dodatek, který naopak rozebrán bude a to na šroubky.

 

Ó můj Bože, věřím v tebe, modlím se k tobě, doufám v tebe, miluji tě. Prosím tě za odpuštění pro ty, kteří v tebe nevěří, kteří se k tobě nemodlí, kteří v tebe nedoufají a kteří tě nemilují.

 

Než však začnu rozjímat tyto modlitby, bylo by dobré přiblížit i poutní místo Fatima v Portugalsku, kde jsem moc toužil být a vyplnilo se mi to v rok 100. výročí od této události, tedy v r. 2017 a od té doby se modlím modlitbu růžence mnohem raději a troufám si říci, že i mnohem zbožněji. Také proto je moje předsevzetí této letošní postní doby jít ještě trochu do hloubky modlitby růžence a přiblížit růženec i těm, kterým by nenapadlo se tu modlitbu vůbec modlit.

 

Modlitba růžence je starší, než Fatimský dodatek, ale teď je na řadě:

 

FATIMA ! (Jen pár slov)

 

Nebudu zde rozebírat obsáhlosti zjevení Panny Marie či dokazovat jeho pravost. Jak na začátku bylo naznačeno, stejně jako se nemusí modlit fatimský dodatek, nemusí ani křesťan věřit pravosti zjevení ve Fatimě. 

 

Ale já musím, chci a běda mi, kdybych to nedělal! Byl jsem tam a chci o tom vydat svědectví, že Fatimský zázrak, který si můžete najít na internetu se týká i mě.

 

Jak přesně, když jsem tam byl, to si laskavě odklikněte na mém blogu jinde, tam je to interaktivní - text, foto i video  a nejen Fatima, ale celá ta pouť (možná se nebudete ani chtít vrátit sem a budete přesvědčeni o správnosti Mariánské úcty v podobě růžence): https://vvrh.signaly.cz/1710/poutni-denik-lurdy-fatima-monserrat

 

Dokonce máme u nás farnost a zřízení Českomoravské Fatimy v Koclířově, které se stará o poutě nejen do Fatimy a poselství fatimského zjevení se snaží naplňovat ve svém poslání - taky mají internetové stránky.

 

Od katolíka by bylo nerozumné, kdyby se ke zjevení Panny Marie stavěl skepticky, ale i tak má na to právo, protože nejde o dogma a podstatu víry.

 

Když se však Panna Maria zjevuje, tak to církev pečlivě zkoumá a jedno ze základních hledisek nejsou zázraky, ale kritérium, zda poselství má dobré ovoce a vyzývá k naplňování Písma také podle Písma - tedy s Písmem svatým není v žádném případě v rozporu.

 

Na zázraky věřit nemusíme, třebaže se staly, ale Písmo žít musíme!

 

Hlavním poselstvím Fatimy je modlitba za obrácení hříšníků!

 

Tedy, co jiného to je, než to, co hlásal Jan Křtitel nebo sám Pán Ježíš, který hlásal Boží království a vyzýval k pokání. 

 

Panna Maria ve Fatimě nám připomíná potřebu pokání!

 

Nebudeme tu dál rozebírat 3 fatimská poselství, kolem nichž je mnoho "záhad", nemusíme rozebírat ani mnoho zázraků, které se ve Fatimě staly, ani to, že z původního požadavku malé kaple vznikl celý obrovský poutní areál a z malé louky velké poutní místo nebo světce spojené s Fatimou či záchranu papeže Jana Pavla II. a vůbec obrovskou úctu, která se šíří ke Svatému otci a to i současnému z tohoto poutního místa, k tomu ke všemu možná částečně ještě dojdeme, ale ani tak se o tom nemusíme moc bavit.

 

Ať tedy řádně naplníme téma, kterým jsem se chtěl zabývat!

 

Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy!

 

Co by kterýkoliv křesťan mohl mít proti této prosbě?

 

Ano, mohl. 

 

Ježíš přece vydal jedinou oběť na kříži, vzal na sebe všechny naše hříchy a žádná jiná oběť není třeba a spaseni jsme skrze víru v Krista. Křtem byly smyty všechny naše hříchy. To všechno je asi pravda. 

 

Proč by nám, tedy, měly být ještě odpouštěny hříchy?

 

Jednoduše proto, že jsme všichni hříšníci a to i ti, kteří jsou zváni svatými již na zemi, jako třeba Svatý otec - i on je hříšník a všimněte si, že zvláště ten současný papež František to nikterak nezakrývá, ba naopak nás prosí, abychom se za něho modlili.

 

Když jsme byli pokřtěni, byli jsme zbaveni hříchů, ale to neznamená, že dál nehřešíme a nepotřebujeme Boží odpuštění. 

 

Jak velmi krásná je svátost smíření, kterou však mnozí křesťané jako svátost opomíjejí!

 

Uchraň nás pekelného ohně!

 

Jakého pekelného ohně? Čím to strašíme? Žádný pokřtěný se přece do pekla nedostane, protože věří v Krista!

 

Víra Krista sama o sobě nás do nebe však nezavede. Na toto tvrzení je dobré si pomoci i Písmem, kdy sám Ježíš říká, že ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království.

 

Ježíš vůbec hodně mluví o pekle či mukách nebo skřípání zubů. Vezmeme podobenství o deseti pannách nebo o muži, který přišel na svatební hostinu bez svatebních šatů. 

 

A v této souvislosti vůbec není na škodu si více připomenout podobenství o boháčovi a Lazarovi, když Lazar se dostal do Abrahamova náručí a boháč, který zde nemá ani jméno do místa muk. Když po Abrahamovi boháč chtěl, aby alespoň poslal Lazara, že by varoval jeho příbuzné, slyší velmi závažnou výzvu, že mají přece Mojžíše a proroky, ať je poslouchají. A když na to boháč namítá, říká Abraham velmi vážně a řekněme z našeho pohledu i vtipně: "Pokud neposlouchají Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit ani kdyby někdo vstal z mrtvých!" A jak víme, židy Ježíšovo zmrtvýchvstání nepřesvědčilo.

 

My máme poslouchat Ježíše a naplňovat Jeho slovo i všechny jeho přísliby. Byla-li by v nás pouhá víra, která nenese ovoce, nepřivedlo by nás to do nebe. Podobenství o neplodném fíkovníku je také podnětné - tři roky bez ovoce a správce ho chce nechat vytnout. Tu sám zahradník se nabízí, aby ho nechal ještě ten rok, že ho okope a pohnojí a když nepřinese ovoce, může ho dát potom porazit. Ano, sám Kristus se přimlouvá i za tyto neplodné fíkovníky, ale neponesou-li, jsou k poražení.

 

Přiveď do nebe všechny duše...

 

To je veliká touha našeho Spasitele. 

 

Naplňme ji, ale nezapomeňme, že člověk dostal svobodu a nepřihlásí-li se ke Kristovu kříži, nepřijme-li obmytí křtem, odmítne-li Boha a celou jeho lásku, zůstane-li jeho srdce zatvrzelé, pak i Bůh sám je bezmocný a nemůže nic udělat, než tuto duši, která nemiluje Boha, který je láska, jak říká sv. Jan, podrobit spravedlnosti a jeho volbě.

 

Satan se stal odpůrcem Božím. On moc dobře ví, že Bůh je a že Bůh miluje, ví, že Bůh si zamiloval člověka a tak, jak zlákal Evu k hříchu, který Adam stvrdil, láká každého člověka k odmítnutí lásky.

 

Do pekla se nedostaneme za dílčí špatnosti, za to, že konáme hříchy, protože není žádný hřích, který by Bůh nebyl schopen odpustit, ale za to, že odmítneme Boha s celou jeho láskou a také že sami odmítáme odpustit svým bližním jejich provinění. Vždyť i v modlitbě Páně je důležitá podmínka Božího odpuštění, když říkáme: "jako i my odpouštíme našim viníkům!"

 

A tak také náš vztah k bližním je důležitou vstupenkou do nebe. A Ježíš chce do nebe přivést všechny duše. On je ten, který na prvním místě hledá ztracenou ovečku a zbývajících 99 nechá být. On je ten, který jde tou cestou, kde lupiči nechali polomrtvého, milosrdný Samaritán.

 

...zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují!

 

Tady si trochu pomůžu citací z evangelia o Dobrém pastýři od sv. Jana z 10. kapitoly a trochu to rozeberu v rámci právě tohoto závěru modlitby.

 

14 Já jsem dobrý pastýř. Znám své ovce a mé ovce znají mě, 15 jako mě zná Otec a já znám Otce; a pokládám svůj život za ovce. 16 Mám však i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas, a tehdy bude jedno stádo a jeden pastýř.

17 Otec mě miluje, protože pokládám svůj život, abych ho zase přijal. 18 Nikdo mi ho nebere, sám ho pokládám. Mám moc ho položit a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“

 

Ježíš mluví o sobě jako o dobrém pastýři, který své ovce zná a ovce znají jeho a dává to do souvislosti také ve vztahu k sobě a Otci, představuje nám Otce a sám říká, že pokládá svůj život za ovce. Mluví také o jiných ovcích, které nejsou z onoho ovčince a i ty musí přivést. To jsou právě ti, kteří potřebují milosrdenství nejvíce, protože to mají těžší - neznají jej ani stádo. A tvrdí, že uslyší jeho hlas a pak bude jedno stádo i jeden pastýř. Mluví o lásce Otce i o svobodném rozhodnutí ke své oběti, ke které má moc a o tom, že přijal příkaz od svého Otce.

 

Je tedy už jen otázkou, jestli právě já náhodou nejsem ten, kdo má prožívat jeho milosrdenství, protože to nejvíce potřebuje. 

 

V této modlitbě to sice vypadá, jako bych se modlil za někoho jiného, ale ten někdo mohu být klidně já sám a klidně i za mě se modlí celé společenství, které se modlí růženec. Modlíme se všichni za sebe navzájem, protože potřebujeme být přivedeni do nebe a zakoušet Boží milosrdentsví.

 

A ještě mě napadá naťuknout důležitou věc k řešení, ve které nám nějak chybí jednota. Nebe a peklo, na tom se tak nějak všichni křesťané jsme schopni dát dohromady.

 

Ale někteří nás v této modlitbě mohou podezírat, že se modlíme za duše v očistci!

 

Na to říkám: A proč ne?

 

Nebudu balamutit, že očistec je milosrdenství, protože očistec a milosrdenství jsou různá slova. Nebudu uměle vkládat slovo očistec do Písma Svatého, ač by se zajisté našly argumenty pro jeho existenci i v Písmu, ale tím se zabývat nebudu, nejsem na to odborník a už je to moc dlouhé i tak.

 

Představil jsem, čeho se vyhnu a teď tedy, jak to obhájím, aby to netrvalo dlouho. 

 

Zcela jednoduše: Žijeme přítomnost tohoto života a připravujeme se na věčnost. 

 

Očistec není věčnost! 

 

Z jistého pohledu tedy křesťané nemusí věřit na očistec, ale kdo tomu nevěří, bude možná po smrti překvapen, že se tam ocitne. 

 

Očistec je od slova očistit - tedy očistit se od všech hříchů, abychom do nebe přišli čistí. Tak mě napadá, že ve Zjevení vyprali své roucho v Beránkově krvi. 

 

Takže zcela zjednodušeně - očistec je koupelna od hříchů. Není to naštěstí stejná koupelna jako ta, kde myjeme své tělo, protože v té někteří jedinci tráví věčnost.

 

Očistec má své místo v učení církve a není dobré se příliš zabývat myšlenkou, že to nemusím tak hrotit, protože do toho očistce už to nějak doklepu, to bych mohl také spoléhat opovážlivě.

 

Text je už dost dlouhý na dlouhé rozjímání a bude vydán v pátek 13. 3. 2020, bez dvou měsíců 103 let od fatimského zjevení a také v den výročí zvolení papeže Františka na Petrův stolec.

 

A ještě ten společný rozcestník pro tuto sérii povídání: https://vvrh.signaly.cz/2002/ruzenec-a-ekumenicka-bohosluzba-aneb-ruzenec-i-pro-nekatoliky

 

Zobrazeno 223×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio