Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Rozdíl mezi nařízenou karanténou a svobodnou "farní" klauzurou

Od vyhlášeného výjimečného stavu se život změnil úplně všude, i na faře.

 

V klášterní klauzuře je velká výhoda řádu a stejně tak velká výhoda společenství, které má svou spiritualitu. Trochu se mi v těchto dnech vyjasnilo, ale nevím, zda mi to pouze "neleze na mozek", proč jsem se neuchýlil do kláštera, když jsem o tom moc krát přemýšlel. Musím zodpovědně říct, že při krátkých pobytech v klášteře, které jsem zažil hlavně v Praze a Králíkách, mě bylo vždy dobře a cítil jsem se tam blaženě, ale protože jsem byl host, ne řeholník plnící sliby, které dal Bohu na celý život.

 

Od prvního počátku mi bylo jasné, že si musím udělat nějaký stálý řád, abych zakázaný pohyb osob nějak ustál. Tento řád ve vší činnosti, kterou konám v rámci v této doby "mimořádné pastorace" jsem si skutečně osvojil a řekl bych, že ho docela zvládám. Drahotušskou faru či kostel jsem opustil jen minimálně, drahotušskou farnost za celou dobu vůbec ani na krok, z čehož vyplývá, že ani ve městě jsem nebyl.

 

Když bylo potřeba nakoupit, nakoupil jsem tolik a rychle, aby tato potřeba nemusela být příliš často opakována, lidé nemají v této době ani moc zájmu se příliš vybavovávat mezi sebou, ale mnohem raději se při setkání usmějí i přes roušku. Když jsem na faře s panem farářem, nakupuje zpravidla pan farář, výjimka z toho byla jen 1x, když bylo třeba v minulém týdnu zajistit chleba, o čemž jsem psal článek "Má to technický problém" . 

 

Když jsem byl na faře sám po 2 dny, na nákup jsem šel pouze jednou. Počet lidí, které za den vidím se pohybuje pod desítkou, když jsem byl na vycházce do Slavíče, potkal jsem jen 15 kolemjdoucích, se kterými jsem se výhradně jen pozdravil. Když jsem byl 2. den sám na faře, viděl jsem jen jednu maminku na cca 5 min a pana faráře, který se vrátil. To byl asi rekord.

 

Když jsem točil první video náboženství, dal jsem dost najevo, jak mi lidi chybí. Jak moc bych byl rád se opět setkával a komunikoval jinak, než po sítích.

 

Nebývám často nemocný a když už jsem nemocný a musím ležet, věřte, nevěřte, jsou to pro mě docela muka a těším se, kdy to skončí. Když mám občas něco s nohou, je to lepší varianta, než musení ležet a není mě tolik bráněno v kontaktech, ba je jich více a vstřícných i "na berlích" (ale nenosím je, když nemusím ani nemám touhu je nosit).

 

Byl jsem optimista, když jsem si myslel, že nevycházení bude trvat max. 14 dní a pak to bude dobré. Byl jsem připravený to zvládnout a bral jsem to jako půst, který je nám nabízen Božím dopuštěním a tak jsem to zvládal dobře a s optimismem.

 

Jenže ta nedobrovolná věc na mě už taky docela doléhá a je mi stále těžší a těžší to rozumově přijmout ve smyslu: "Duch je ochotný, ale tělo je slabé." 

 

Jsem relativně zdráv, nemám příznaky nachlazení, jen mě tak jarně bolí klouby, které už několikrát byly nějak pohmožděny a v jarním probouzení se také probouzejí. 

 

Tedy tělo mi říká, že není důvod chovat se, jako bych byl nemocný. Ale logika karantény je taková, že se tak chovat musím a duch mi říká, že toto trápení mohu obětovat, ne však ve smyslu, který pro zasmátí nabízí vynikající web, který si vždy rád přečtu a rád se tomu také zasměju, podívejte se: https://tisickrate.cz/duka-epidemie-skonci-az-bude-stat-mariansky-sloup/   , "že by papež prodloužil postní dobu na neurčito."

 

Onen Mariánský sloup je symbolem díků a doufám, že jako díky Bohu bude znovu postaven, sic to mnozí vidí jinak (a i to je třeba respektovat), ale Boží věci si zaslouží svou úctu a byly-li někdy potupeny, je třeba činit pokání a způsobenou škodu podle možností napravit. Nicméně za tu dobu je skvělé ekumenické smýšlení, tak by nekatolíky neměl Mariánský sloup odrazovat od jejich víry v Boha, který přijal tělo z Marie, Panny.

 

Velikonoce budou jiné, to už je teď jasné, ale chci velikonoce prožít jako velikonoce, i když budu mít své narozeniny (po velikonocích) možná ještě ve výjimečném stavu. V postní době se chci radovat postně, v době velikonoční velikonočně a o narozeninách narozeninově.

 

Práci pastoračního asistenta jsem v těchto dnech neopustil a snažil jsem se pracovat vynalézavě tak, abych pokud možno smysluplně, byť ve zmatcích tohoto času, plnil svoje povolání, ke kterému ustanovení jsem přijal. 

 

Také naši biskupové se k nám chovají zodpovědně jako pastýři a všestranně nás povzbuzují a to nejen krásnými pastýřskými listy, ale i konkrétními výzvami a povzbuzeními a to nejen v médiích.

 

Jako pracovníci biskupství jsme byli propuštění domů na celý duben a tak v tom musím poslechnout, zatím technicky to pro mě není tak jednoduché, protože na faře v Drahotuších mám veškeré zázemí a platím si nájem, takže v praxi to znamená, že bych měsíc neměl pracovat, byť jsem práce schopný a pořekadlo "práce jako na kostele" napovídá, že i na faře se práce najde hodně.

 

Během toho měsíce stavím domů za příbuznými s dodržováním všech bezpečnostních zásad, které jsem si našel na internetu. 

 

Infolisty i videa náboženství a další věci nadále vycházet budou, já využiji měsíc volna, doufám, že k intenzivnějšímu studiu, které někdy zanedbávám, protože si najdu "užitečnější práci." 

 

Možná i to je pro mě poučením, abych si našel dostatek času na všechno, co je potřeba a nejen na to, do čeho se mi chce nebo nechce.

 

Jsem taky moc rád tomu, že máme roušky alespoň pro minimální pohyb a více jsem motivován dodržovat zásady hygieny, což taky vnímám jako svou slabost.

 

V této době mnoho lidí dělá velké množství dobra pro ostatní. Bohu díky za to! 

 

Jaké dobro mohu udělat já? Zda něco dělám už teď, nevím, protože to má malou odezvu, skoro s nikým se osobně nepotkám. Ale chci dělat, nechci být nečinný a myslím, že nejsem nečinný, ale nemá to kdo pořádně posoudit. Je to ve skrytu a asi by to tak mělo být nejen proto, že je postní doba, ale i Písmo nás vyzývá, abychom nedávali své skutky na odiv, protože tak máme už svou odměnu.

 

Co můžeme dělat společně, je zcela vynikající věc: modlit se!

 

Denně ve 20:00 do středy sv. týdne, jak k tomu vyzval svatý otec František. To je skvělá věc! Myslím, že našemu společenství na faře to dalo nový rozměr. I když budu doma, budu to zachovávat.

 

Také, když jsem na faře s knězem, mám vynikající příležitost být na mši svaté denně. Skoro se za to až stydím, když si uvědomuji, kolik věřících ztratilo možnost tohoto krásného osobního setkání s Ježíšem. A já mám tu výsadu nově prožívat mši svatou.

 

Pro mě není normálně problém být na mši svaté s knězem sám, znám to ze severních Čech i moravského pohraničí a moc dobře si uvědomuji, že i když jsme takto sami, celý kostel je narvaný k prasknutí, protože celé nebe je přítomno Nejsvětější oběti a sám Kristus přichází jako Král a obětní beránek zároveň - Král s korunou z trní.

 

Vím, že církev žije a žije ve svých rodinách! Velikonoce letos budou hlavně v rodině. Budou to nové velikonoce, nové vzkříšení - Kristus přijde mezi naše zavřené dveře a řekne: "Pokoj vám!"

 

Doufám, že tento článek bude brán jako povzbuzení do dalších chvil, kterých se nemusíme bát. 

 

Kristus přece přemohl svět, ne koronavirus ani současná politika!

                                                                   

Zobrazeno 43×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Dnes 28.3. jsem skoro po týdnu zase vyrazil ven tentokrát na kole a po prvé za celou dobu tohoto vynuceného stavu jsem opustil farnost Drahotuše a po cyklostezce, na které jsem potkal něco kolem 100 cyklistů, koloběžkářů, chodců, bruslařů a jiných a dodržoval větu z Pisma: "S nikým se nezastavujte." Na krátkou modlitbu jsem se zastavil v obci Týn nad Bečvou pod Helftýnem, byla tam nevyužívaná studna, na kterou jsem se posadil, protože všechna odpočívadla cestou již byla obsazena, tedy jiný mě předešel jako chromého u rybníka, kterého Ježíš uzdravil. Velice mě to zvedlo náladu, že lidé existují, i když potom, když jsme se modlili ve 20h růženec, nemohl jsem sedět v kostelní lavici, protože bych po růženci byl jako ten chromý, tak jsem si sedl před lavice, abych mohl mít natažené nohy.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio