Neděle beze mše svaté

Biskupové nás zprostili závazku nedělní účasti na mši svaté, protože je víte co. 

Je to první neděle v historii, kterou takto prožíváme, že nemusíme na mši. 

A ono to nemusení je k něčemu dobré: Více se bude žít církev v rodinách. A v době rozvinuté techniky máme možnost prožít mši svatou technicky jinak třeba přes televizi, internet nebo rádio či ještě jinak, způsobů je hodně. 

A kdo to nemá, má Písmo svaté a může si ho otevřít zvláště v tomto roce Bible.

Máme možnost zakusit hlad po mši svaté a skutečně to zakoušíme. Jako pastorační asistent jsem u zdroje a i v této době mám možnost být na mši svaté pořád. 

Včera jsem o tom moc přemýšlel a rozhodl jsem se být alespoň trochu účastný s těmi, kteří nemohou a ani nemusí být teď v neděli na mši svaté.

Rozhodl jsem se jet v sobotu (včera) do Milenova, kde je společenství malé a pak v neděli nejít a být k dispozici na faře a komunikovat s farníky, mši svatou si pustit a odpoledne potom jet do Milenova na křížovou cestu pro cyklisty, ve které mám konkrétní úkoly.

Je zvláštní, když je neděle nebýt na mši svaté. 

Už strašně dlouho jsem něco takového nezažil, protože nemocný většinou nebývám a do kostela se dostanu i proto, že to mám kousek, i v čase, kdy mě klouby slouží slaběji. 

Takže prakticky neděli bez mše svaté jsem zažil v podstatě ještě ve 20. století, když jsem byl na Antiochii v Maletíně 1997. 

Byla to jediná Antiochia, kde nebyla běžná a zajištěná mše svatá v neděli, jen 1x za 14 dní. 

V té době se však občas stávala záměna mše svaté či bohoslužby slova. To bylo v myslí mnohých ještě na začátku, když jsem po prvé přijal službu mimořádného udělovatele eucharistie (2002), že některým věřícím bylo jedno, jestli je mše svatá nebo "pouhá" bohoslužba slova.

Tehdy jsem přímo na turnusu Antiochie vnitřně pocítil velký rozdíl, když jsme měli možnost denně přijímat eucharistii skrze bohoslovce, který byl akolytou a denně nám rozdával eucharistii. 

Občas také přijel o. Radomír či jiný kněz ve všední den na Antiochii slavit mši svatou.

Dousud si však pamatuji, jak jsem prožíval neděli, když jsme nebyli na mši svaté a to dokonce z těch tehdy třech nedělí hned 2x. 

Nemusel jsem mít hlad po eucharistii, protože tu jsme denně přijímali i adorovali, ale měl jsem hlad po mši svaté, velmi mi mše svatá chyběla a moc jsem se těšil, že až Antiochia skončí, budu v neděli na mši svaté.

Ano, dnes bude v Drahotuších možnost přijmout sv. přijímání a s vírou Krista rád přijmu. 

Ale ten hlad po mši svaté cítím už teď a moc se těším na chvíli, kdy zase budeme slavit ve farním společenství s novou silou a společenství farnosti dostane nový impulz do nového krásného života na cestě, kterou nám nabízí Pán.

Tento hlad po mši svaté pro nás může být obohacující a je dobré tento stav s klidem a chválou Boží přijmout - i o tom je přijímání.

A sílíme i tím, že se denně scházíme více krát v kostele, než jen na mši svaté.

V Drahotuších máme denně ve 20:00 růženec, ráno v 6:30 denní modlitbu církve a mezi tím podle možnosti mše svatá.

No, a abych si splnil práci pastoračního asistenta, vynalézám, co bych v tomto krizovém scénáři mohl dělat.

Můžu se těšit třeba i na originální náboženství, jestli rodiče děti pustí na náboženství, ovšem zcela zodpovědně a bezpečně a pak zase oživím svůj kanál na You tube, když se pokusím natočit hodinu náboženství bez žáků no a na tomto blogu můžu zase napsat nějaký příspěvek na práci doma.

Když jsem se tak díval, o čem by to mohlo být, zjistil jsem, že to podstatné už jsme s dětmi nějak probrali a tak tyto aktivity budou spíše o tom, abychom se bezpečně stýkali a povzbuzovali i na dálku, když nemůžeme příliš blízko sebe.

Modlitba je vztahem s Bohem, který nás sjednocuje a spojuje i na dálku. 

Tento paprsek k Bohu, toto vysílání, ten příjem, telefon či internet a cokoli nás napadne, tak v modlitbě je vždycky na přijmu, vždycky přítomné, časově neomezené, protože Bůh se ničím nedá omezit, pouze naším nechtěním. 

Budeme-li sami chtít, s Bohem budeme vždy společně a bez virů.