Desátek za duše v očistci či ještě jiné růžencové zastavení

Další citlivé pole. 

Ale tentokrát opravdu, jestli nechcete, nečtěte. Ale vynasnažím se, abyste nebyli zklamáni, když přesto budete číst.

V souvislosti z koronavirem, který řádí, je to docela zajímavé a aktuální téma, tak tomu viru se raději vyhnem, abychom nezemřeli a nedostali se omylem do očistce.

Fakt je ten, že růženec za duše v očistci není uváděn v Kancionále a modlí se jen v některých farnostech či malých společenstvích a přesně nevím, proč a jak vznikl, jaké má kořeny, řekl bych, tedy, že se dá zařadit do soukromých pobožností. 

Je jisté, že jeho tradice je velmi dlouhá, já jsem ho po prvé slyšel v Luhačovicích, v mé rodné farnosti se tento desátek nemodlí, když jsem pomáhal v Rychnově na Moravě, tam se nemodlil růženec téměř vůbec a na současném mém působišti se modlí jen v některých farnostech.

Mám pocit, nebudu to však vyhledávat, že modlitba růžence za duše v očistci pochází z Lurdského zjevení, tedy z 2. poloviny 19. století, ale chcete-li, ověřte si to.

Fakt je, že za jméno Ježíš lze dát jakékoliv tajemství nebo taky modlitbu. 

I růženců, které se modlí stejným způsobem jako je ten nabízený z Kancionálu a prozkoušený četnými modlitbami věřících je mnoho, že by tento článek byl velmi dlouhý a ani tak by nebyl jen výčtem.

Samotná modlitba růžence měla svůj dlouhý vývoj v tradici církve, který ujednotil hlavně dominikánský řád a sv. Ludvík Maria Grignion, o němž se v životopise píše: 

"...Jeho kázání byla plná vlastních zkušeností s Boží láskou a Mariinou mateřskou péčí a přiváděla k víře tisíce duší. Doporučoval denní svaté přijímání a mariánskou úctu. Učil cestě, kterou šel sám: "Skrze Marii k Ježíši". Učil, že čím víc je naše duše oddána Marii, tím víc se odevzdává také Ježíši Kristu. ..."

Modlíme-li se desátek za duše v očistci, co třeba věřit v očistec!

Ve vyznání víry žádné takové slovo, jako je očistec nefiguruje. To jsem si to zavařil!

Máme tam však "...společenství svatých" a hned vedle toho "odpuštění hříchů" a následně "vzkříšení těla a život věčný. Amen!"

Kdo není ve společenství svatých, musí mu být odpuštěny hříchy, jinak nebude mít život věčný. A je to přesně v tomto pořadí. Takže zajisté musí být místo, kde se odpouštějí hříchy, které se nestihly odpustit tady na zemi. 

Ano, to je vyznání víry, ale chybí nám nějak biblický důkaz. 

Podobně jako v Bibli není biřmování, tak tam není ani očistec. 

Toto slovo byste hledali marně.

Než však se odvážím otevřít Písmo, což při psaní Signálů nedělám, nahlédneme krátce do pohřebního rituálu, protože očistec se nutně týká těch, kteří již prošli branou smrti, takže nikdo z nás, stejně jako nemůže mít poznání nebe či poznání pekla nebo vidět Boha, nemůže mít ani poznání očistce, pokud mu nebude dáno do toho nějak nahlédnout, což někteří z uznaných vizionářů mohli a z jejich svědectví je jisté, že peklo jim nebylo příjemné.

Když se kněz po mši svaté modlí při posledním rozloučení, svěřuje zemřelého ve víře, že žije, i když zemřel a prosíme, ať mu všechno, čím se v lidské slabosti provinil odpustí milosrdná Boží láska skrze Krista, našeho Pána (to jsem jen v krátkosti přepsal ze své bakalářské práce).

Za toho, který zemřel se, tedy, církev modlí, vědoma si jeho nedokonalosti a nepřipravenosti a potřebě ještě odpustit hříchy. Bůh nám přece může odpustit všechny hříchy! A tu sama církev se sklání nad zemřelým a prosí za něj, aby mu Bůh všechno odpustil, i když už zemřel. A pro Boha to není nemožné.

Z vyznání víry i pohřebního rituálu můžeme snadno vytušit, že církev věří, že i po smrti je ještě nějaká možnost, aby zemřelému byly odpuštěny hříchy a tuto možnost nazýváme očistcem. A i za toto odpuštění církev prosí skrze Krista, našeho Pána, takže ani tuto prosbu nekoná bez Krista. 

Hlavou církve je Kristus a Kristus odpouští hříchy!

To se vůbec nepouštím na kluzký led, nebojte se, to je pravda a tak tomu věří katolíci jakožto i všichni křesťané by věřit měli. 

Kristus je hlava a církev je jeho tajemné tělo. 

Papež je náměstek Krista na zemi, ale Kristus vede církev skrze Ducha Svatého v poslušnosti svému Otci - tak nějak to je.

A Kristus dal moc apoštolům odpouštět hříchy: "...Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou..." 

Nebo jinde: "...Cokoli svážete na zemi, bude svázáno na nebi..."

Ještě možná toto: "...Proste a dostanete..."  ...Tlučte a bude vám natlučeno, pardon, otevřeno!...

A ještě je mnoho míst v Písmu, kde nás Ježíš vyzývá k důvěře, že má pro nás připravené místo. Ale běda, když nebudeme zapsáni v knize života, o které praví kniha Zjevení. 

Ježíš nám nevyhrožuje peklem, ale musíme se snažit vejít úzkou branou, abychom nedopadli jako boháč v příběhu o boháči a Lazarovi, který už nemohl ani upozornit své příbuzné, aby se nedostaly do toho místa muk.

Přece mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají!

Když neposlouchají Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit ani kdyby někdo vstal z mrtvých!

Shodou okolností, když jsem vykonal toto rozjímání, potom na mši svaté se četlo právě toto evangelium o boháči a Lazarovi. Najděte si to podobenství z Lukášova evangelia, je fakt pěkné.

A společný odkaz: https://vvrh.signaly.cz/2002/ruzenec-a-ekumenicka-bohosluzba-aneb-ruzenec-i-pro-nekatoliky