D mi připomíná díky

Tak už mám 10% kreditů, které potřebuji získat k dalšímu postupu vysoké školy. 

Zdá se, že teď hodně píšu i o fakultě, vlastně celkem hodně píšu, abych se vypsal a trochu si odpočinul od jiných věcí.

Nevím, nakolik to vnímají vyučující na fakultě, ale u mnohých mám pocit, že vidí, že nám předávají málo a měli by podstatně víc i vzhledem k tomu, že denní studenti mají učiva mnohem víc a dostávají stejný titul, jako dálkoví. 

Jenže denní studenti mají alespoň čas na oběd, nám ten čas letos dopřán není. Dálkový student tedy podle fakulty nepotřebuje jíst, aby byl štíhlejší. 

Navíc z některých vyučujících, ale i z okolí, ve kterém žiji, mám pocit, že si myslí, že my dálkoví studenti studujeme proto, že se nudíme a potřebujeme zabít strašně moc času a tedy nás musí pořádně zaměstnat, abychom ten život teda naplnili alespoň tím studiem, když už jinak "jsme k ničemu." Těch vyučujících či okolí, kteří chápou, že studovat při dalších povinnostech má celkem velkou náročnost, je strašně málo.

Jenže takový normální dálkový student musí stíhat... 

Musí stíhat svou normální práci, (což je většinou 8,5 h denně + dojezd do práce) v mém případě však cca 5 a čtvrt od rána někdy i do noci a občas i přes víkend je potřeba něco pracovně řešit nebo je slušné být přítomen na pracovišti a je to také dobré a zábavné, když si to dobrovolně vybere, (ne že ho pracoviště donutí dělat víc, než je povinnost a plat) a je třeba přiznat, že se také dá dělat někdy méně proto, že jindy bylo děláno více se železným pravidlem, ač to jiní vidí jako třeba i každotýdenní výjimky. 

Pak má tento typ studenta také svou rodinu, ale vysvětlujte to někomu, že jste svobodný a rodina také něco žádá a je vhodné rodině vyhovět nějakým tím časem, aby vás jiní nepomluvili, že se o svou rodinu nestaráte a aby toho nebylo málo, tak rodinou další je taky farnost, které je třeba vyhovět, aby něco nehořelo ve dne v noci, protože nevyhovíte -li, nepřipravíte dobře, co jste připravit měli a může vám to být vyčteno. 

V nikoli neposlední řadě, je -li student studentem...

Tento student podepsal, že se bude učit a je potřeba tohoto dostát alespoň tak, aby to bylo přijatelné, nejlépe co nejpřijatelnější, protože jinak zase nevyhoví vyučujícímu a nedostane zkoušku. 

Vyučující je přece také přezaměstnaný, nemá jenom Vás, ale i další talentované studenty, kterým se musí věnovat a svou vědeckou činnost a spoustu a spoustu dalšího, takže takový dálkový student je vůči vyučujícímu těžce nezaměstnaný a naprostý flákač, lenoch a budiž k ničemu - nedbalý, líný, neprospívá, jak je to hláška tuším ve Škole, základ života.

A ještě existuje student sám, který navíc čtvrtinu až třetinu dne prospí a někdy i přednášky na fakultě, takže stejně to musí učením dohánět a přitom potřebuje také nějaký čas pro sebe - ano je velmi náročný a také pro svůj duchovní život a to musí stíhat také, protože v případě zaměstnanců v církvi se i duchovní život kontroluje, aby byl v dobré kondici. 

A má -li student ještě nějaké koníčky či ještě další povinnosti k dalším, kterým to slíbil a je mu řečeno, že je to otázka priorit - tak si z těch priorit je třeba vybrat studium, protože je to to nejdůležitější, snad i důležitější, než spása duše. 

Osobně si spíše myslím, že je to otázka lásky, která všechno vydrží, jak říká sv. Pavel ve velepísni lásky.

Z první zkoušky, z morálky, jsem se, doufám, amorálním nestal a děkuji Bohu stále i modlitbou růžence i za neudělanou zkoušku a tím více za udělanou, i když za D, ale D jako děkuji a polepším se.

Kolegové, kteří mě povzbuzovali, že druhá půlka studia bude lehčí, asi měli pravdu. 

Z předchozího studia jsem si zvykl na vyhazovy, takže mě vůbec nerozhodilo, když jsem se na řádné zkoušce vlastní vinou nechal vyhodit a neváhal jsem před vyučujícím svou zkoušku prohlásit za úspěšnou, mít celý den dobrou náladu a pomodlit se všechno, co jsem se modlil normálně po úspěšné zkoušce.

Ano, bylo to snad po prvé, co jsem svůj neúspěch u zkoušky si nevysypal na bližních či Bohu a byla to velká Boží milost, o kterou jsem prosil také před tím při mši svaté.

Na opravnou zkoušku jsem se připravil podle svého svědomí, ač možná v rychlosti a metodou, která by vyučujícího nenapadla, vždyť co ví vyučující o studentech. 

Zdá se mi, že to bude sice ještě docela masakr, ale s pomocí Boží a jistou pílí se to dá nějak dohromady. Udělání fakulty není tolik moje věc, je to prostě v rukou Božích a já se snažím, co můžu, ač to nikdo moc neocení. 

A stále mám to vědomí, že věc udělání zkoušky je vždycky nejistá, ale s jistotou chci uspět, ale ne uspět bez Boha a bližních. 

Kdybych to měl dělat jen pro sebe, bylo by to sobecké a já nechci být sobec - to by bylo nemorální.

Zkoušku jsem tedy udělal den před Uvedením Páně do chrámu a jsem rád, že je za mnou.

Když toto píšu dnes o sv. Agátě, mučednici, jsem si vědom ještě dalších zkoušek, které mě čekají a na které se musím také řádně připravit. Bude to ještě hodně modliteb a příprav a všechno výše zmíněné opravdu chci stíhat a dávat tomu prioritu.

1. Bohu a modlitbě, protože víra mi dává smysl a Bůh mě povolal k životu a věčnosti
2. Rodině, protože ji vděčím za svou existenci a farnosti, protože mi nabízí konkrétní společenství, v němž mohu projevovat svou víru skutky
3. Zaměstnání, protože mě naplňuje, baví i momentálně živí a to slušně a důstojně
4. Studiu, jelikož mi dává formaci a prohloubení vlastní víry a to ne kvůli zaměstnání, nýbrž kvůli hlubšímu hledání cest, které vedou k radostné věčnosti
5. Sobě samému v duchovních a jiných oblastech, abych nebyl bližním otravný a mohl být trochu užitečný a použitelný
6. Všemu, kde vnímám, že mě Pán chce mít, sic jsem neužitečný, ale chci sloužit nejen proto, že jsem ministrant.
7. Nikdy v ničem nechci být sám, protože Bůh nás stvořil ke společenství

Takže to všechno výše napsané je pro mě prioritou. Teď ovšem nevím, zda je to správně a zda za to nebudu vyhozen od nějaké zkoušky, kdyby ony moje priority teď dané dohromady měly charakter hereze nebo vážného omylu.