Musí mě bohoslužba bavit?

Zítra mnohem intenzivněji budeme prožívat týden modliteb za jednotu křesťanů...

A na poslední lednovou neděli v tomto roce, resp. na 3. neděli v mezidobí vyhlásil papež František jako neděli, kdy bychom měli dát větší pozornost Písmu svatému, jako ostatně v celém tomto roce, když je to rok Bible. 

Církev nám udává směr, kterým bychom mohli jít.

Často se stává, že mše svatá i v neděli může být všedním okamžikem, kdy podle povinnosti vtrhneme do kostela a teda tak nějak prožijeme tu mši svatou, když už to musí být. I mě se to občas stává a je to strašná škoda!

Já prožívám mši svatou pokaždé jinak...  

A pokaždé v posledním víc, než desetiletí se na mši svatou těším a vůbec se nenudím, i když někdy mám z nějakých důvodů pokaženou náladu. 

To se může stát hlavně tím, že jsme lidé chybující a hříšní. Někdy ten hřích udělám já, jindy bližní mi něco provede, s čím se hned nedovedu srovnat.

 A v té chvíli vždy cítím, že mše svatá je lékem, i když se zdá, že mě zrovna nějak moc nebaví a někdy ani špatné nálady nezbaví. Bývá to někdy boj se sebou samým a také Božím darem, i když se mi zdá, že zrovna ne příliš úspěšným.

Jindy na mši svatou spěchám s nadšením a celou ji prožiji a často z ní mám užitek ještě hodně dlouho, jako by ani neskončila. To je velký dar od Boha.

A nebo se může stát, že to tak nějak vypadá na normální běžnou mši svatou, zvláště, když jsem na mši svaté většinu týdne a stává se mi i to, že nedělní či všední mše pro mě nenese moc rozdílů, a nakonec mám tak krásně dobyté baterie, že bych s radostí rozdával, i tak mě naplňuje Pán svými dary.

Či dokonce to může být i tak, že s radostí spěchám na mši svatou a pak se to vyvrbí, jako by se nic zvláštního nestalo a život jde dál. Je v tom taky ta má lidskost, ale i sem vstupuje Pán, sic se mi to zrovna moc nejeví.

Ó ano, stávalo se mi, že mi mše svatá nedala vůbec nic...

Ale to byla vždy moje chyba! A ani v té chvíli není pravda, že by mše svatá nedala vůbec nic. To jen můj prožitek byl špatný a ke své škodě jsem to tak prožíval. 

Bůh není takový, že by nedal, když za ním člověk přichází a přichází s upřímným srdcem. 

Zajímavým vzorem může být modlitba farizeje a celníka, ale ani tento příklad není přesným obrazem, jen obrázkem toho, co můžeme s Bohem prožívat a jak se máme modlit, abychom byli ospravedlněni.

To jsem tak zhruba v náznacích popsal nepopsatelné prožívání mše svaté...

Ale bohatství církve je mnohem větší, ač mše svatá je opravdu pokladem největším, protože Kristus se dává nám i svému Otci jako oběť a obětuje sám sebe. My se tak setkáváme s živým Kristem a s Otcovým přijetím.

Při mši svaté zaznívá živé Boží slovo. Sám Bůh k nám promlouvá a svým služebníkům vkládá ty správná slova, která nám poukazují na správný směr.

Církev nám nabízí Boží slovo třeba i v bohoslužbě slova nebo v denní modlitbě církve či při svátostech.

V týdnu modliteb za jednotu křesťanů nám také nabízí setkání se společenstvími, která také chtějí žít Boží slovo podle Krista, ale nejsou z nějakého důvodu ( třeba ti, kteří se odtrhli někdy v historii  a již čekají na věčnosti a zanechali po sobě "novou církev" s "novou tradicí") s námi ve společenství s katolickou církví, která má základ položený na apoštolech a utvrzovaný a povzbuzovaný podle Kristova příslibu Petrem.

Nemůžeme společně s nimi sice slavit eucharistii,... 

...protože jsme rozděleni od stolu slavení, ale můžeme slavit Boží slovo a to je také velmi důležité. Když se takto společně setkáme, vydáváme dobré svědectví, že Slovo Boží je pro nás živé a chceme ho společně naplňovat a hledat cesty.

Takto se sice nesetkáváme každý den, ale jen několikrát do roka a zvláště v lednu, kdy se chceme na jednotu církve zaměřit mnohem více. 

Je někdy velmi těžké a také velmi bolestné nacházet mezi sebou společnou řeč. Zažil jsem mnoho těch bohoslužeb, kdy jsem cítil opravdovou bolest nad tím, že jsme se sice dokázali setkat v čase, ale otevírali se při tom rány rozdělení, byť to nebylo úmyslné, sic se šlo "na hranu".

Mše svatá mě naplňuje velkou radostí, ale třeba ne vždy mě naplní radostí bohoslužba slova. 

Na to si pak často říkám, že jsem moc rád, že podstatou mše svaté není bohoslužba slova, ale setkání s Kristem. 

Jenže s Kristem se mám setkat i při Božím slově! 

A co potom s tím, když mě může nebavit kázání? Nezbývá mě, než se s tím kázáním trochu potrápit a odevzdat to Kristu.

A je-li jen bohoslužba slova nebo ona ekumenická bohoslužba, pak to setkání s Kristem je "omezeno" jen na setkání s Božím slovem.

A když se při tom setkáváme ještě s jinými křesťany, je dobře se těšit na setkání s Kristem.

A stane-li se někdy, že se něco nevyvede úplně dobře, pak se tak trochu setkáváme s křížem a na tom kříži visí Kristus. Můžeme tedy i tehdy se setkat s Kristem v tom, co nás bolí.

Naše křesťanská nejednota by nás bolet měla a mě osobně moc těší, když se mohu těšit i na tuto společnou modlitbu s našimi bratry ve víře. A sice se mi taky stává, že se při tom nudím nebo zlobím proto, že při tom společném občas dojde k omylu nebo nedorozumění. Nemusím na to zanevřít, ač nejraději mám naši spolehlivou a dobrou katolickou bohoslužbu.

Ano, naše mše svatá je nejhezčí a naplňuje mě radostí!

Pokud někoho radostí nenaplňuje, nemusí mít obavy, protože i on má jistotu, že se při ni nějak setká s Kristem.

My se chceme setkat s Kristem a to se nám může dařit všude, kde nás Pán chce mít.

Každý se může setkat s Kristem, protože Kristus čeká na každého a rád se nechá objevit. 

A ten objev nutně nemusí prožít při mši svaté - může se s Ním setkat třeba jako sv. Pavel u Damašku.