Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Slovo "sociální"... aneb 17. listopad

28. 11. 2019 20:09
Rubrika: Jen tak

V těchto dnech se mnoho komentářů a řečí točí kolem 30. výročí od Sametové revoluce. Bylo k tomu uděláno i spoustu akcí a mnoho lidí vzpomínalo, co dělalo před 30 lety.

 

Jsou to zajímavé vzpomínky, když tak někdo vzpomíná, co dělal, když byl mladý. Ještě nejsem tak stár, abych to prožíval tímto způsobem. 

 

Existují však věci, které si pamatuji, jako by to bylo dnes. 

 

Jak rádi někteří zapomínají, co dnes máme a raději vzpomínají na to, co bylo, jako Izraelité na poušti vzpomínali na hojnost egyptského masa.

 

"Ano, za komunistů bylo dobře!"

 

Mě osobně nebylo tak zle, bylo mi 11 a půl, Ruštinu jsme se ještě učili, pak dlouho nic a pak po roce teda Němčinu. Ale přece jen si některé reálie pamatuji a vybavují se mě jako dnes ve světle Sametové revoluce.

 

Z té samé revoluce si pamatuji akorát to, že naráz bylo v televizi nějaké zpravodajství o nějakém velkém zástupu a snad po prvé jsem z televize slyšel Otče náš a v nemocnici toho času jsem mohl sledovat papeže Jana Pavla II. na Velehradě 1990 a to už docela svobodně. Na autobusech byl plakátek "Havel na hrad", ale netušil jsem, že to má být budoucí prezident. 

 

Museli jsme vědět, že prezident je Gustav Husák, avšak co takový prezident dělá, nás vůbec nezajímalo. Znali jsme do té doby jen Komunistickou stranu Československa a naráz se začala objevovat nějaká strana Lidová nebo socialistická či sociální demokracie, což bylo asi po prvé, co si vybavuji, že existovalo vůbec nějaké takové slovo jako "sociální" a mělo pro mě význam nějaké neznámé politické strany. 

 

A naráz bylo ještě nějaké Občanské fórum a u nás ve vesnici pobočka Československé strany lidové, jejímž jednatelem byl můj tatínek později po prvé a naposledy kandidující do městského zastupitelstva.

 

Z časů socialismu mám také pár živých vzpomínek, které jsem si uvědomoval už jako dítě, že to bylo špatně a že mě to vlastně vůbec nebaví:

 

Do náboženství jsme mohli chodit přesně od 2. do 8. třídy. Chodilo se jen na jednu školu, třída byla přeplněna, vždycky se musela donést lavička a pro celou tu škálu školáků učil pan farář jednu látku, maloval na tabuli, ale nic moc jsem z toho neměl. Nejmladší jsme měli zelenou knížečku, trochu starší červenou a nejstarší modrou a kdo vydržel do 8. třídy, dostal od pana faráře Bibli. Chodil jsem, ale nevěděl proč. Když nás paní vychovatelka pouštěla, pamatuji si, že nejméně jednou (nevím již, kdy to bylo, ale po pohybových hrách) k tomu měla velmi nepříjemný, posměvačný komentář.

 

U prvního svatého přijímání jsme byli ze třídy dva a šel jsem také se svým bratrem, který chodil již na III. ZŠ, myslím, že více žáků jsem neznal, možná ještě nějaké holky, ale ty nejsou na fotce (fotili jsme se zvlášť kluci a holky), v r. 1988 nás bylo - 20 kluků a 20 holek a byl jsem 4. řada, 20. dvojice, u sv. přijímání jsme zpívali: "Nečekej na svůj den...", což byla první kytarovka, kterou jsem v kostele slyšel.

 

Pravidelně se chodívalo povinně do průvodu na 1. Máje. Vůbec mě to nebavilo, ale museli jsme do toho velkého zástupu jít. Bylo volno od školy, ale nebyly to prázdniny. Toto volno navíc však bylo nahrazeno pracovní sobotou, kterou jsem moc nezažil (snad asi 2x), ale autobusy pak jezdily jako v pracovní den. Po celý květen byla vesnice vyzdobena praporky, což se po revoluci už nedělalo.

 

Asi na konci třetí třídy jsme museli povinně jít do pionýra. Naštěstí v čas pionýrských slibů jsem někde chytil plané neštovice a tudíž jsem chyběl - měl jsem z toho radost. 

 

Následující rok jsem do pionýra nechodil a pionýrský šátek si nikdy neuvázal, ale přiznám, že proto, že jsem to neuměl správně, byť jsem si to jednoho prvního Máje zkoušel a pak šel do průvodu bez šátku. 

 

Další rok potom jsem měl chodit do pionýrského oddílu Bobři Václavov. Byl jsem jen na 4 schůzkách, než jsme malovali obrázek pionýrů. 

 

Namaloval jsem ho moc hezky a když jsem na následující schůzce viděl svůj obrázek na nástěnce až na 4. místě, byla to poslední schůzka, které jsem se účastnil - toto zklamání si pamatuji dosud. Pak už jsem se účastnit nechtěl a sourozenci mě všelijak omlouvali. 

 

Ovšem po revoluci mě z toho důvodu nechtěli do Junáku - on to byl vlastně přejmenovaný pionýr a bylo naráz moderní tam být. Ale když mě nechtěli, nestal jsem se nikdy ani skautem, což mě docela mrzí.

 

To je jen pár takových dotykových momentů. Když pak nastala ona změna, kdy se naráz muselo přestat říkat "soudružko učitelko", ale v Ruštině se stále říkalo "tavarišč učitelnica", vím, že jsem to schválně pletl a nadále skoro provokativně říkal ono "soudružko učitelko", až nás to přestalo bavit.

 

No a po revoluci naráz učebnice dějepisu se změnily na prozatímní sešity s napsaným textem bez obrázků, kde jsme škrtali a podtrhávali, ale stejně se nic moc neučili a to to byl docela zajímavý předmět, který mě z těch "...pisů" šel asi nejlíp, že jsem se ho moc učit nemusel. 

 

S čísly jsem pracoval rád a matematika, fyzika, dějepis i Čeština byly předměty, které mě hlavně kvůli dobrým učitelkám bavili, čímž neříkám, že mé slabší úspěchy v ostatních předmětech byly vinou učitele, ale spíš mé lenosti a neochoty se učit.

 

Ano, komunisté se mají za co stydět! To si pamatuji i já, byť jsem byl ještě malý kluk. 

 

No a "Komunistická strana Čech a Moravy" by zcela správně měla být postavena mimo zákon jako strana otrokářské ideologie, která hanobí národ i náboženství a měla by se stydět za své současné vystupování a postoje. 

 

Také chování pana prezidenta, který je jim velmi příznivě nakloněn, je zcela nepochopitelné a tento prezident by měl být v české historii zapsán jako "ostuda národa". 

 

Nicméně svobodně jsme si jej zvolili a musíme to respektovat, byť za to sklízíme oprávněný posměch typu: "Bojovali jsme za to, abychom mohli demonstrovat!"

 

Ano, ale musíme se učit odpouštět a trpět různá příkoří. 

 

Přát i těm, kteří nám nepřejí a doufat a modlit se, že si vyprosíme dobré politiky. 

 

Ale na to musíme být zbožnější a to se našemu národu moc nedaří. Potřebujeme být dobrými misionáři a ukazovat dobrý příklad našeho života s Kristem.

 

Po revoluci také bylo moderní nejméně do Milénia chodit do kostela a vím, že chodili i učitelé, kteří před tím nebyli náboženským věcem vůbec nakloněni. Mnohem víc lidí i dětí chodilo do kostela a dělaly se dětské mše i májové. Rytmické písničky při dětských mších byly normální.

 

A co se týče Sv. Anežky, mnohem více si pamatuji svatořečení sv. Jana Sarkandera a sv. Zdislavy, na kterém jsem osobně v Olomouci byl a tento zážitek byl také velmi jedinečný na samostatnou kapitolu příběhu.

 

Když byla letos národní pouť v Římě, spoustu těchto vzpomínek ožilo v děkování Bohu za dar svobody. 

 

Před více, než 10 lety jsem děkoval Bohu za svých 30 let, tentokrát jsem děkoval touto poutí za 30 let svobody národa. Jak krásně se to dalo spojit!

 

Také při mši svaté v neděli 17. listopadu se zpívala národní hymna v Drahotuších, v Partutovicích to bylo i s průvodem k památníku, kde po moravské hymně promluvil o. Radomír o sv. Anežce a pan starosta o událostech 17. listopadu 1938 i 1989 měl velmi pěkný projev, který byl opět zakončen státní hymnou. Pan starosta je ode mne o málo mladší, tak mi jeho projev byl i blízký, protože vzpomínal na událost více z pohledu historie, než z vlastní zkušenosti.

 

A v Potštátě byla slavena mše svatá na poděkování za dar svobody náboženské i občanské, na závěr mše svaté zpívána hymna Česká i Slovenská a po té také vystoupila paní místostarostka se svou vzpomínkou na ony dny, kdy to prožívala jako tehdy středoškolačka.

 

No a co teď? 

 

Teď jdeme dál a budeme dál děkovat, protože každý čas je vhodný pro to, abychom Bohu děkovali za jeho dary. A svoboda, že můžeme být sami sebou a ne masou lidí, která se řítí jedním špatným směrem, je veliký dar, protože jsme svobodní k tomu, abychom si vybrali dobře.

 

A k tomuto dobrému výběru, ať nám žehná Pán!

Zobrazeno 77×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio