Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Pouť do Polska za sv. Vojtěchem

16. 10. 2019 22:20

Tento článek byl vydán co nejrychleji po pouti (na sv. Hedviku), ale upravuje se až do misijní neděle.

Velkým Božím darem je, že se mi letos dostalo té možnosti navštívit rodnou Libici, kde začala cesta ke svatosti sv. Vojtěcha a o pár měsíců později Hnězdno, odkud plyne proud svědectví o jeho svatém životě a mučednické smrti.

Pouť do Polska v těchto dnech pořádal pan děkan pro své farnosti. Když jsem to shlédl na jejich farních stránkách, musel jsem jet a velmi jsem se těšil a mé těšení bylo naplněno mnohem více, než jsem očekával.

Navštívili jsme tedy 4 poutní místa, na všech jsem byl po prvé - o to víc těšení. Jinak v Polsku jsem byl také 2x ve Vambeřicích a 1x v Krakově, Skočově a Klotzku.

Tak nejprve uvedu všechno stručně,  co jsem napsal dřív i později.

Díky panu děkanovi, o. Januszovi, že zorganizoval tuto pouť, která pro mě byla pokračováním pouti po stopách sv. Vojtěcha. Z našich farností jsem nejel sám, poutě se účastnilo i mnoho známých. Zastávky na všech 4 poutních místech byly sice krátké, ale silné. 

V Hnězdně jsem si více uvědomil, jakým pokladem pro polský národ stále je tento český světec. V Lichni jsem žasl nad tím, jak ze skrovné výzvy Matky Boží k umístění maličkého obrázku postupně vzniklo veliké poutní místo, které je mj. i poděkováním za polského papeže sv. Jana Pavla II. 

Městečko Neposkvrněné – Nepokalanowo dýchalo osobností sv. Maxmiliána M. Kolbeho, úctě k Neposkvrněné Panně Marii a neustálou adorací za pokoj a mír ve světě, která na tomto místě probíhá. 

Ač v Čenstochové jsme měli jen kratičkou zastávku, přesto byla velmi významná tím, že se zde i uprostřed noci naplnila svatyně věřícími z celého města, aby večerní modlitbou (zvanou Apel) naposledy pozdravili Matku Boží. 

To a ještě více si odnáším z této pouti.  

Hnězdno

V pondělí 14.10. po sobotní děkanátní pouti za obnovu rodin, která se konala o sv. Radimu v 5:00 vyjel autobus a za 7 hodin jsme byli v mnou vytouženém Hnězdně. 

Katedrála s ostatky sv. Vojtěcha se mi zdála malá, ale jen na první pohled. Bylo na ni od počátku co fotit a prohlížet, modlitba - modlil jsem se už cestou všechno možné.

Ze slov průvodkyně byla znát velká úcta polského národa k sv. Vojtěchovi a také k Doubravce, kteří jako dva češi byli na začátku polských dějin a v městě prvních pěti králů a arcibiskupa, primase polského.

V katedrále mě hned uchvátil baldachýn, pod nímž byl stříbrný relikviář s ostatky sv. Vojtěcha. Sv. Vojtěch byl podle legendy vykoupen za tolik stříbra, kolik vážilo jeho tělo. Zaujalo mě to natolik, že jsem si sice povšimnul kaple s Nejsvětější svátostí i ostatních kaplí, na které paní průvodkyně upozorňovala, ale poněkud jsem v té katedrále přehlédl katedru a hlavní oltář, což jsem si uvědomil až nějak později, takže na fotkách to neuvidíte.

Také zde jako významnou cennost mají původní vstupní dveře, které jsou jedinými svého druhu. Většinou na portálových dveřích jsou vyobrazeny biblické motivy. Zde však byly obrazy ze života sv. Vojtěcha. 

A až v Lichni jsem si koupil brožurku "Můj patron" - Sv. Vojtěch, kde je sice životopis sv. Vojtěcha v Polštině, ale používané obrázky jsou právě z těchto dveří. Pozdě mě napadlo, že to byla taky příležitost najít nějaký obrázek sv. Radima, protože v té edici bylo kdejaké jméno, od něhož světce jsem ani netušil, nicméně už jsem neměl čas to vyhledávat.

Hnězdno bylo prvním hlavním městem Polska, odehrálo se zde prvních 5 korunovací polských králů a jak je výše, bylo tam i první arcibiskupství. Občas jsme na ulici potkali nějaké králíky, tak to na připomenutí, že Hnězdno bylo město králů a králík je přece malý král.

Sv. Radima, prvního arcibiskupa kupodivu paní průvodkyně neuváděla, tak jsem se musel zeptat, ani pan děkan ho neuváděl.

Paní průvodkyně (a nakonec i pan děkan) měli sice o něm povědomí, neboť právě on byl u založení arcibiskupství jako první arcibiskup, ale nebylo to pro ně nijak moc významné, skoro by to i zatajili. 

Bylo mi však osvětleno, že je to i tím, že jeho ostatky se v Hnězdně nenacházejí a proto v polském národě je ve velké úctě a jako hlavní patron právě sv. Vojtěch, jehož vyobrazení se nachází v sanktoariích docela často. 

Zde jsme zůstali asi 3 hodiny - do katedrály a na krátkou prohlídku města, resp. na kafe a v mém případě na zmrzlinu, a popojeli na další poutní místo, kde jsem pak našel i kapli sv. Vojtěcha.

Památky jsme zde nekupovali, měli je ještě zavřené.

Napsal bych toho asi ještě o hodně víc, ale podívejte se raději na fotky:https://www.signaly.cz/fotky/76524

Licheň

Do Lichně jsme se dostali až těsně před večeří. Od začátku mě to uchvátilo jako malý Řím. Pomalu se už začalo stmívat a tak hodně fotek se faťák učil fotit za tmy - tak mám zachycen vnitřek svatyně. Kalvárie byla velmi hezká a hned ráno jsem se tam chtěl vrátit. Také celý komplex byl velmi dobře zpracován pro velké množství poutníků - bazilika, všechny kaple, pomníky, kostel, hřbitov, venkovní oltář, poutní domy, obchody, parkoviště a vůbec všechno zázemí pro poutní místo světového formátu, ač zas tak moc poutníků tam momentálně nebylo.

Mši svatou jsme měli k mé upřímné radosti (žel ke zklamání některých jiných) pravou polskou v poslední řádný čas v 19 h. Čas před tím až do poslední minuty jsem věnoval prohlídce spodní části baziliky a právě v té poslední minutě nalezl kapli sv. Vojtěcha. Kromě našeho autobusu českých poutníků se mše sv. zúčastnilo asi 10 polských věřících a jejich zpěv byl nádherný. Svaté přijímání jsem, podobně jako zřejmě většina věřících, přijímal v kleče na připraveném klekátku.

Ve 21h pak byl v bazilice Apel - poslední modlitba k Panně Marii, po ní se pak zakrýval milostný obraz. Tato modlitba v poloprázdné bazilice vyzněla velice hezky.

Na druhý den jsem vyšel v 5 ráno a ještě po tmě vylezl na Kalvarii. Mohl jsem si udělat fotky velmi zajímavé a prožil jsem krásné chvíle svaté samoty, ale přes všechnu tmu, kterou jsem prosvicoval mobilní baterkou, jsem neviděl úplně všechno a že jsem přišel doprostřed křížové cesty, došlo mi, že jsem asi vstoupil východem a tak jsem nakonec vystoupil vchodem. Než byla snídaně, stihl jsem pár věcí nafotit za světla a po snídani jsem opět pokračoval se zaměřením na kostel sv. Doroty, kde jsem potom našel obchod s památkami a nakoupil.

Cest zde však bylo docela hodně, tak některé jsem nezáměrně opakoval několikrát, že jsem se ztratil, ale díky tomu jsem našel i krásný betlém, po němž už jsem kvůli stanovenému času směřoval k parkovišti autobusu, o kterém jsem matně tušil, kde se nachází a též jsem věděl, že budu mít čas si jiné památky koupit ve větším obchodě. A jelikož v prvním jsem utratil něco přes 60 zlotých, v dalším jsem asi 30 zlotých platil kartou. 

Autobus pak byl nastartován k odjezdu a návštěvě dalších dvou míst - Nepokalanova a Čenstochové, která nás však čekala jen na krátko v noci. 

Z toho vyplývá, že končím jen pro dnešek, protože teprve nad ránem jsme se vrátili z této pouti a vyprávění bude pokračovat ještě dvěma poutními místy. Tato poznámka platí pro datum vydání a to, co vidíte výše, bylo poněkud ještě kratší (2. nadpis v té době nebyl).

V Lichni mě jal největší úžas nad tím, jak z původně malého obrázku Panny Marie, který byl zavěšen na stromě, se stalo toto obrovské místo modlitby a děkování Bohu.

Stále se mi potvrzuje, že když Matka Boží chce kapličku (v tomto případě dokonce jen obrázek), neskončí to u kapličky, ale vznikne veliké místo, kde je ctěna.

Záběrů fotoaparátu mám z tohoto místa přemnoho, zvláště z místní Kalvárie. Kromě fotek z hluboké noci, které jsou pak i za Čenstochovou, mám odsud i nějaké ty nahrávky z pouti.

Niepokalanowo

Co to za divný název poutního místa?

V překladu to znamená Neposkrvněná. To jsem si uvědomil dříve, než nám to pan děkan přeložil ještě v Lichni, protože jsem to slovo slyšel v modlitbě. V Češtině nepokálet se znamená něco trochu jiného, ale v souvislostí s Pannou Marií mě bylo jasné, co to znamená.

Původně jsem se ptal, proč na tak neznámé poutní místo jedeme a odpověď se mi stala zřejmou, až se začala vykládat historie městečka od začátku zasvěceného Panně Marii sv. Maxmiliánem Maria Kolbem. 

Na této pouti jsem byl naladěn porozumět a Pán mi dal, že vše podstatné jsem rozuměl i v Polštině, takže na modlitby i slova průvodce jsem nepotřeboval překladu. Pan děkan nám vydal také své svědectví, když někteří poutníci bědovali nad včerejší mší, kdy byla jasná česká většina, o tom, jak se učil česky. Rozuměl všemu, i když neuměl mluvit. Naslouchal řeči a porozuměl. 

A tak jsem to měl i v Polsku. A vlastně jsem to prožíval a Pán mi také ukázal, že v modlitbě si všichni křesťané rozumíme. Nejprve, když mě otec Pavel pozval do Říma. Bylo mi tehdy vcelku jedno kudy nás tam provede, měli jsme jen nějaké základní body a jeden z nich pro mě byl být na opravdovské italské mši svaté, i když jsem nerozuměl jazyku. Často, když slyším Italštinu, kterou stále neumím, stává se mi, že rozumím, o čem je řeč. Tehdy také, když jsme měli mši sv. u hrobu kardinála Berana, který je již repatriován, přišla Italka na naši mši a prožila ji také. 

A v neposlední řadě, když jsme byli ve Fatimě, sama paní průvodkyně nám doporučila účast na portugalské mši a bylo to doporučení vskutku skvělé. Doufám, že letos s ní pojedu do Říma, ale ještě k tomu nemám nic vybavené.

Já žel umím mluvit jen striktně česky a to i na Slovensku a byť ten, který se mnou komunikuje, můj jazyk neumí, vždycky se nějak domluvíme. Ale to jen na okraj, zpět k poutnímu místu.

Když jsme tam přijeli, vizuálně se mi to až tak moc nelíbilo, ale uvědomil jsem si, že ty stavby tam jsou jak ze 30. let a celé poutní místo je prosáknuté mučednickou smrtí sv. Maxmiliána M. Kolbeho a velikou úctou k Neposkvrněné Panně Marii. 

Nejprve jsme navštívili muzeum o životě a smrti sv. Maxmiliána. "Jediná cesta z koncentračního tábora vedla do nebe.", pak jsme navštívili kapli, kde je ustavičně vystavena Nejsvětější svátost k veřejné úctě. Velmi mě zaujalo pojetí, že Panna Maria je obrovskou krásnou monstrancí, která drží v rukou svého Syna.

Pak nás čekal oběd a ihned po něm pod bazilikou pohybující se sochy - divadlo vzniklé na poděkování k výročí křtu Polska. Sochy šly dokola kolem Panny Marie a byly významnými postavami polských dějin a jedna z prvních soch byla sv. Vojtěcha. Ale sv. Vojtěch nebyl jediný zmíněný český světec v polských dějinách, byť opět nebyl zmíněn sv. Radim. Tak třeba sv. Hedvika či Klement Maria Dvořák a vrcholem divadla byl sv. Jan Pavel II.

Když jsme trochu meškali s obědem, divadlo končilo těsně před korunkou k Božímu milosrdenství, která se odehrávala v kapli někde u muzea. Než jsme však někteří i já zjistili, kde vlastně budeme mít mši svatou a také si ještě dokoupili památky, korunka už byla pomodlená. 

Po mši svaté, která byla tentokrát v Češtině s polským dovětkem otčenáše, jsme ještě mohli se pomodlit v bazilice, která byla velmi skrovně a krásně vybavena a byl čas k odjezdu na další poutní místo, které tak jak tak jsme měli vidět až v noci.

Čenstochová

Ta bude krátká, sic velikost a zbožnost tohoto místa, nikterak neumenšuje krátkost jeho navštívení a jistě Pán dá, že se někdy do budoucna budeme moci znova na tato místa podívat nebo zakusit krás ještě jiných míst, která Pán obdařuje zvláštní milostí.

Na všech poutních místech i zde je vidět velká úcta k sv. Janu Pavlu II. Čenstochová byl pro mě velký pojem už od mého mládí, ale dostal jsem se zde až nyní, tím více jsem se těšil, i když jsem se až během pouti dozvěděl, že půjde jen o velmi malou noční zastávku. 

Ostatně žádné z navštívených poutních míst jsme neměli šanci procestovat celé. 

Náš svatý Hostýn, jako naše největší poutní místo, proti jedinému polskému poutnímu kolosu je opravdu jen malinkatou kapličkou ke vší úctě k Panně Marii.

V největším poutním místě u nás se řádně slaví v neděli 5, v sobotu 4 a ostatní všední dny 3 mše svaté. Na těch poutních místech jsem viděl počty mší svatých v neděli od nejméně 6 a nejvíce 9 mší, přičemž ještě o pár metrů dál v dalším poutním kostelíku byly třeba 3 mše svaté. Ve všední den a soboty bylo také kolem těch 6 mší svatých.

A co se týče pobožností, které se u nás prakticky zanedbávají, tak jsou běžnou součástí života poutního místa a zdá se velmi samozřejmá dlouhá či ustavičná modlitba před vystavenou Nejsvětější svátostí. U nás jsme vděčni za svátostné požehnání či krátkou, řekněme hodinovou adoraci. 

Na našich poutních místech je snad jen význačný poutní chrám, kolem něj pár kapliček, křížová cesta a možná ještě cesta světla a nějaký poutní dům, restaurace a stánky a snad i nějaké místo na exercicie.

Kromě četných kapliček a kostelíků kolem poutních míst jsou v Polsku standardem i venkovní prostranství ke slavení mše svaté. Tato prostranství mají mnohá poutní místa i u nás. 

Nevím však, zda bych někde v Polsku našel poutní místo bez kostela.  V tom jsme mnohem bohatší, neboť máme některá poutní místa se zničeným kostelem nebo i maličkatá poutní místa, která jsou na základech dřívějšího kostela (např. Klimentek u Velehradu).

Naše farní kostely nebývají často ani tak dlouhé, jak jsou polské chrámy široké.

Velikost našeho největšího poutního kostela, baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě je minimální, ale řekl bych spíše hluboce podprůměrný, poutní standard v Polsku.

Proti polským poutním městečkům jsou naše malá i velká poutní místa pouhou malou osadou.

A boční kaple Panny Marie z Jasné Hory v Čenstochové je větší, než naše běžné děkanské kostely a ještě skoro dvojnásobně velký je hlavní kostel tohoto poutního místa.

To ještě nemluvím o velkém a kvalitním množství obchodů s křesťanskými památkami, které se dalo srovnat snad jen s Fatimou či Lurdami, nikoli kdekoli u nás, v naši krásné české zemi.

A aby toho nebylo málo, tak poutní místa v Polsku jsou obdařena mnoha kněžími, kteří se o ně starají. U nás na velkých poutních místech se jejich množství dá spočítat na prstech ruky a máme i místa, kde kněz pouze dojíždí či se dokonce slaví mše sv. jen velmi občasně a to nejen poutní místa, ale občas i města (nemusím chodit daleko, u nás např. Potštát či Úsov) jsou bez sídelního kněze, naštěstí zatím neznám město bez kostela sic je zcela možné, že v našich podmínkách může být i město bez mše svaté.

Proto také v Čenstochové mě napadlo, že bych měl prosit za povolání, ať Pán povolá dělníky. Ale lístek jsem nepsal, ač ta možnost byla a byla hojně využívána.

No a když jsme šli z parkoviště, vítalo nás velké množství státních vlajek, i naše česká, což svědčilo o mezinárodnosti tohoto poutního místa. Na všech ostatních poutních místech někde viselo několik modrobílých vlajek, pak vlajka Polska a Vatikánu. Na našich krásných poutních místech většinou žádné vlajky nevisí.

Každopádně místa, která jsme navštívili jsou velice pěkně udržovaná a navštěvovaná.

K polské zbožnosti máme co dohánět. Kdybych byl polák, asi těžko bych byl nevěřící. Každopádně i tato polská zbožnost ve vší velikosti velmi povzbudila moji víru. Už se ani tolik nedivím, když se polští kněží diví naší malé zbožnosti. 

U nás se takto diví jen Valaši a to je jen malá skupinka aktivních křesťanů ve svých farnostech.

Vypadá to, že se mi poutní místa Polska líbí až moc. Ale nedivte se, mají velký smysl pro nádheru, o čemž svědčí i oblíbenost poutních liturgických rouch a jejich typicky nádherně křiklavě vybarvené sochy a možná i kvalitnější a levnější hostie, jakožto ani ty ornáty a sochy tu nejsou taky tak drahé. 

Tak, a teď už (21.10.) poslední dovětek

Jsem moc rád, že mohu o té pouti vydávat svědectví nadšení z toho, co všechno jsem viděl. Dnes na společenství v Drahotuších to bylo hodinu a půl povídání na společenství. 

A asi to není všechno... Doufám, že podobně jako Řím či Svatou zemi nebo Fatimu, si budu pamatovat, dá-li Pán, po celý život. Bohu díky!

  

Zobrazeno 1033×

Komentáře

ZelenýBanán

Jaká škoda, že pouť byla uspořádána v termínu, ve kterém si běžný smrtelník nemůže vzít volno. :) Ráda bych to taky viděla.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Neboj, já to ještě dopíšu a dodám fotky a videa

ZelenýBanán

Radši domluv panu faráři rozumnější termín na příště. A na fotky se těším

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Fotky i videa budou ještě dnes a pan děkan je skutečně skvělý, je s Ním docela sranda. Tím však neříkám, že s o. Jiřím nebyla.

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio