Je růžencový měsíc, tak tedy něco k růženci, i když to bude dnes příspěvek velmi krátký.
Občas se modlím růženec v čekárně na nádraží. Když jsem takto čekal minulý týden v Hranicích, vytáhl jsem si svůj růženec a staly se dvě věci:
Ta první, které si nešlo nepovšimnout asi při třetím desátku se se mnou začal bavit nějaký mladík na téma, co mi růženec dává. Není ovšem lehké to říkat, když se zrovna modlíte. Sice jsem viděl, že to nemá moc cenu, tak jsem byl k němu velice stručný, protože on byl neodbytný, a nakonec jsem ho odkázal na faru, protože bavit se tam za těch okolností o záležitostech křesťanských zavánělo tak trochu pohoršením, nerad bych soudil momentální stav toho mladíka.
Ta druhá, že jsem si potom povšimnul, že jsem nebyl sám, kdo má vytažené kuličky. Také dvojice vietnamských občanů si vytáhla ty své ne křesťanské a louskali svoji modlitbu. Měli to rychleji, než já, ač tu spojenou šňůrku s korálky měli co do velikosti nejméně stejnou, ne-li větší. Asi jsem jim dal příklad nebo přišel jejich správný čas, já nevím.
V každém případě to byl pro mě další důkaz, že už to, když jen vytáhnem růženec, vydává svědectví o nás. A i proto je velmi dobré modlit se růženec, ale ne jen na prstech, nýbrž na růženci.
Oprav si slovo větnamských na vietnamských.
Díky.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.