Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Husitské dožínky

Dnes v evangeliu při řádné nedělní mši svaté bylo zrovna od Lukáše, že nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.

Při mši sv. o. Radomír na začátku kázání to ukázal názorně spolu se mnou a ministrantem Tomem, jak je těžké sloužit dvěma pánům a Tom to velmi perfektně, přesvědčivě ukázal. Reagoval na mé volání, pak i na volání o. Radomíra a bylo vidět, že se nemůže roztrhnout a jít za oběma. 

No a v ohláškách bylo pozvání na husitské dožínky. Bylo myšleno zcela vážně, ač nakonec jsem se přidal s liturgickou zvědavostí jenom já, byť tam bylo zmíněno, že je to poslední letošní bohoslužba v drahotušském husitském kostele.

Když tam půjdu, nebudu sloužit dvěma pánům? 

A teď se budu potit s odpovědí na dnešní evangelijní zvěst. Dobře mi tak.

Musím poctivě říci, že ve sboru se schází velmi málo lidí a přesto si dokážou připravit takovouto slavnost. Nemají na to se vyrovnat nám katolíkům, když nás do kostela přijde zhruba 15x tolik. O to více si cením jejich odvahy hájit vlastní víru a dokázat společně slavit.

Tu oslavu si udělají na první pohled úplně stejně, sic dožínková výzdoba je poněkud skrovnější, přesto však krásná. Bohoslužebných textů sestra farářka Petra použila speciálně pro tu příležitost a vesměs byly také o úrodě. 

Ale je třeba zmínit i tu úrodu duchovní...

Člověk byl povolán, aby dobýval ze země chléb, ale my už nedobýváme - nakoupíme v supermarketu. Tak nějak s mnoha takovými ne začalo dožínkové kázání. 

Po pravdě řečeno mě znělo docela poeticky, což je problém "kazatelského řemesla", jak říkají evangeličtí bratři. Katolickému kázání poetičnost chybí, zaměřuje se často velmi prakticky. Ale fakt je taky ten, že některým kněžím (ne o. Radomírovi, ten má kázání opravdu na úrovni jednoduché, nepoetické a zapamatovatelné - vniknutelné do srdce, jak třeba zrovna na dnešní mši svaté), takže bych ocenil, kdyby se naučili alespoň "kazatelské řemeslo", sic možná jinému katolíkovi se neumělé kázání zajisté může líbit - je to i na vkusu.  

A v druhé půli kázání sestra farářka zmínila kalendář oslav významných osobností, které jsme si v této době, v září, mohli připomenout, u většiny se jen zmínila, protože zabývat se v kázání Janem Žižkou z Trocnova by bylo velmi zajímavé, ale co víme, do nebe to snad nějak doklepal i on a také my jsme povoláni se tam dostat a tyto úrodné plody na Kristově poli potřebujeme k následování (to je můj výklad, sestra farářka to řekla trochu jinak - asi i lépe). Mezi jinými jmenovala sv. Ludmilu, sv. Václava, sv. Jana Zlatoústého, sv. Matouše (od něhož se četlo evangelium) a další, které skutečně se nedalo spočítat prsty jedné ruky, jak sama podotkla.

Ono kázání bylo podstatně obsáhlejší, ale v husitském pojetí nic nesvědčí o tom, že by to byla nejpodstatnější část liturgie, což pro evangelíky je jednoznačně a katolíci vidí podstatu liturgie úplně někde jinde, než v kázání.

Husitská liturgie je podle mě uspořádána do jednoho celku a nemám pocit, že by jedna její část byla důležitější, než jiná - vytváří se tak jeden harmonický tón, ale jako katolík musím tuto harmonii nějak hledat, není mi vlastní.

Svoji účast při bohoslužbě, vědom si toho, že podle některých zcela oprávněných výkladů katechismu porušuji morální (možná spíše disciplinární) zásadu o účasti na jinověreckých obřadech, jsem bral jako podporu jejich shromáždění a účast na jejich vlastní modlitbě a zapojoval jsem se do toho, čemu jsem rozuměl a kde jsem mohl říci své ano i vůči vlastnímu společenství, tj. do jejich "eucharistických" modliteb, textů a postojů jsem se nezapojoval a nerecitoval ani jejich vyznání víry, protože nemůžu sloužit dvěma pánům.

Tedy na otázku "Co tam (v jinověreckém shromáždění) děláte?" bych s klidem a rád odpověděl: "Jsem tam s nimi kvůli Ježíši."

Musím říci, že bohoslužbu jako takovou, bych již nenazval prázdnou, jak jste se mohli dočíst jinde na tomto blogu před několika lety v jednom z nejčtenějších článků a nejvíce komentovaných, které tu mám v této rubrice. 

Budou mít přece jen 100 let církve a obecně je jim třeba přiznat, že původně z katolické církve vyšli a mnoho rituálů mají velmi podobných. 

Avšak odtrhne-li se větev od stromu, musí si vybudovat chtě, nechtě vlastní kořeny, aby mohl žít nový strom a vytvoření kořenů není žádný jednoduchý proces.

Jako původně vyučený knihkupec bych nedělní shromáždění přirovnal k účasti na kulturní akci, která se neustále opakuje a ti, kdo na ni chodí, ji skutečně prožívají s velikou citlivostí a moc se na ni těší, i když vědí, co se bude dít.

Přitom my katolíci i bratři husité hovoří o jednom pánu, kterého uctívají. Ale tato jednota pánů se mezi námi nemůže naplňovat, protože vyrostl nový strom a každý je jiný a na nejenom tyto dva stromy, ale na všechny svítí stejné slunce a padá stejný déšť.

Když jsem sledoval husitskou bohoslužbu pozorně a dobře jsem se v ní již liturgicky orientoval, zpozoroval jsem opravdu v mnohém velikou podobnost, ale přitom také dost výrazných jinakostí vzniklých právě z toho odtržení.

Že je velmi podobný liturgický prostor, je zřejmé. Má "kněžiště" i obětní stůl a místo, kde sedí kněz.

Podobně mohou vypadat i kostely katolické, avšak zpravidla bývají mnohem bohatější a mohou se tak více ukázat na Noci kostelů. 

Také některé husitské kostely byly původně katolické (sv. Mikuláš v Praze) a někdy si husitská církev postavila svoje či koupila synagogu nebo rodinný dům, ale podobnost základního vybavení zůstává.

Katolický prostor je při vlastní liturgii však mnohem vznešenější, protože do liturgie je velmi výrazně vtažen celý Boží lid a kněz nehraje roli moderátora slavnosti, ale toho, který je zástupcem Krista na tom místě. 

Husitský duchovní oblečený do skrovnějšího oděvu si skoro celou práci při bohoslužbě odvádí sám a lidé ho jen doplňují zpěvy ve formě výzvy a odpovědi. Jakoby jejich liturgie tak ztrácí podstatný dynamismus. 

A takových podobných jinakostí najdeme v husitské liturgii hodně. Jak při tom najít podobnosti?

Když jsme vtaženi do liturgie a odhlédneme od rozdílu i třeba v pohlaví a stavu duchovních, nacházíme formálně liturgii velmi podobnou, kdy některé prvky užívají východní katolíci, některé byly v římské liturgii převážně před její liturgickou reformou (ale i po reformě), některé mají možná ještě z jiných společenství a mají samozřejmě i své vlastní prvky - nedá se to v krátkosti tak přesně specifikovat.

A když jsem byl zrovna na těch dožínkách, tak ty mě také liturgicky překvapily svým vlastním pro mě neznámým pojetím, kterému jsem neporozuměl. 

My při eucharistii přece dáváme obětní dary a při nich mohou být přineseny i dary pro chudé. Při dožínkové slavnosti žehnáme úrodu, plody země a lidské práce a děkujeme za ně.

Ale nejsou to oběti za společenství ani symboly toho, že právě tyto dary Bohu obětujeme. 

Musím říci, že mě ty modlitby, ve kterých byly zmíněny plodiny a přinášeny Bohu za někoho či za potřeby společenství, moc neseděly. Ale nakonec byly také rozdány lidem, kteří přišli Bohu děkovat. Po bohoslužbě pak udělali ještě společné posezení. 

Jelikož jsem to neměl ještě pořádně vstřebané, moc jsem se nevyptával a nešťoural, jak to s těmi dožínkovými dary vlastně je. To pojetí mi přišlo poněkud záhadné a nevím, měl bych si to ještě nějak srovnat, nějak se na to doptat.

Ale výsledek formálně byl velmi podobný - sbor ozdobený plodinami, které se potom rozdají společenství. Tedy začátek a konec vypadá na oko skoro stejně.

Sloužíme-li však jednomu pánu, jsou naši spolubratři husité našimi bližními a je třeba se k nim jako k bližním chovat a projevovat jim lásku tak, jak potřebují. Vzájemně se tak můžeme obohatit.

Vím moc dobře, že při výběru církve budu bratry husity skutečně zanedbávat, protože ze svého hlediska mám jasno, kterému pánu chci sloužit - v Katolické církvi jsem  a chci stále být doma.

A teď vím, že se najde spousta těch, kterým se tento článek líbit vůbec nebude a já se jim klidně budu láskyplně věnovat, abych je nezanedbával, když budou slušní.   

Zobrazeno 220×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio