Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Vojtěch na Libici

Když jsem si na nádraží v Hranicích kupoval jízdenku do Libice nad Cidlinou, musela se paní pokladní pro jistotu zeptat: "Kam?" a já ji znovu odpověděl.

Touhu podívat se do této malé vesničky jsem měl už dlouho. Když jsem se pár krát probral ve vlaku cestou do Prahy (těch cest bylo hodně a ne málo jsem jich prospal), povšimnul jsem si zastávky, ve které rychlík nestavil a jelikož jsem věděl, že jde o rodiště sv. Vojtěcha, říkal jsem si, že se tam musím někdy podívat... a minulý týden nazrál ten pravý čas.

Potřeboval jsem kousek dovolené a přemýšlel jsem kde a jak ji strávím. Nechtěl jsem nikde si moc zařizovat ubytování a takové ty složité věci, chtěl jsem si prostě udělat takový odpočinkový den. Zároveň jsem neměl potřebu putovat někde na Sv. Hostýn, Sv. Kopeček či podobná místa, kde jsem byl už nesčetně krát.

Loni ke 40. narozeninám mě tatínek daroval dárkovou knížku o Sv. Hoře. Tak jsem si řekl, že budu putovat právě tam, že si tam udělám ten den a už jsem se na to moc těšil. Jenže pondělí a úterý mělo moc své práce, takže k chystání výletu jsem se dostal až v pozdnějších večerních hodinách v úterý.

Rozjel jsem internet a díval se po různých místech, měl jsem pokušení se podívat také na Antiochii - každopádně ten výlet měl být za Antiochii, jak jsem napsal ve svém předchozím článku a dost mě odradila délka a složitost cesty na místo Antiochie proti času, který bych tam mohl strávit. Když jsem tak promýšlel Sv. Horu, zase mě odradilo, že když budu chtít na mši svatou, budu muset dojet nejpozději na 9:00, což by v to úterý v podstatě znamenalo nejít spát nebo počkat do 17:00, což zase znamenalo nedostat se zavčasu domů. Zlatý Sv. Hostýn, kde je mše sv. v 11:15, ideální čas pro poutníka z dálky. 

Napadla mě tedy Libice a když jsem se podíval blíže na jejich stránky, nemohl jsem přehlédnout v obci velkou úctu k dvěma rodákům - světcům: sv. Vojtěchovi a sv. Radimovi. A nejen to: stálo mi za to se na ty památky podívat ososbně a strávit tam celý den. Zjistil jsem také, že mše sv. tam je v příhodný čas jedině ve středu (ostatně právě o ten den mi šlo) a že cesta tam bude nenáročná, budu se moci pěkně vyspat, v 16 h být na mši svaté a ještě se ve velmi slušných hodinách vrátit kamkoli (do Václavova či Drahotuš). 

Viděl jsem tyto skutečnosti jako Boží pozvání a netušil jsem, že dostanu ještě mnohem víc.

Tento článek píšu skoro po týdnu, aby ta událost nebyla úplně čerstvá a musím říct, že si to tu musím zapsat, pořád to ve mně je. Končím tedy obecné povídání, abych se dostal ke konkrétnímu, co jsem prožil jako Vojtěch či po biřmování také jako Radim na Libici. 

Také počasí bylo k tomuto výletu zcela ideální se vším všudy, řekl bych až moc hezky.

Můžete se podívat na fotky: https://www.signaly.cz/fotky/75846

Po tom, co jsem si vše potřebné vyhledal, šel jsem natěšený spát, abych byl dobře připraven na pouť. Ve středu ráno jsem vstal na naši obvyklou modlitbu se čtením, rozjímání a ranní chvály a po snídani a balení jsem se vypravil na autobus, který z Drahotuš odjížděl v 8:46. 

Potřeboval jsem si poutí trochu odpočinout, tak jsem věděl, že žádné dlouhé trasy chodit nebudu, pouze po poutním místě, kde všechny významné lokality života sv. Vojtěcha jsou v centru dění obce nedaleko od vlakového nádraží i vlastního centra obce. Od místa k místu byly jen jednotky či stovky metrů, takže pobyt na místě asi 4 hodiny byl zcela pohodový.

V Hranicích mi jel rychlík na Prahu. Vědom si toho, že rychlíky ČD jsou velmi často přeplněné, jakoby ČD neměly na větší komfort cestujících, raději jsem si pořídil i místenku sic jsem nic ukazovat nemusel, průvodčí mě za celou cestu nekontaktoval, skoro to vypadalo, že tam žádný nebyl. Vlakem ČD jsem jel až do Kolína, kde jsem přesednul na náhradní autobusovou dopravu do Velkého Oseka a z tama 1 zastávku do Libice nad Cidlinou, směr Poděbrady. 

Z farnosti Poděbrady je poutní místo Libice spravováno a mše svaté jsou tam v neděli v 8:00 a ve středu v 16:00, ale není to tak jednoduché, je třeba si to zřejmě velmi řádně ověřit.

Do Libice jsem dojel po poledni asi o 3/4 na 1. Hned kousek od nádraží byla restaurace, ale spíš mě zajímala místa života sv. Vojtěcha, tak jsem směřoval ke kostelu. Byl vidět hned záhy, co jsem přešel koleje. Protože jsem měl už i hlad, docela jsem tam spěchal s tím, že se tam zastavím a pak si v místním obchůdku koupím něco jednoduchého k jídlu. 

Kostel, který nemám ani vyfocený, což je škoda, mě zklamal, ale nastartoval ve mně jiné, ekumenické, uvažování. Za to k jídlu jsem nemusel být tak skrovný, byla tam dobrá restaurace v kulturním domě s normálním a celkem levným jídlem. 

Když jsem se potom podíval na plán obce, kde byly různé nejdůležitější zastávky, velice mě podivilo, že ač byly v obci 2 kostely na dohled od sebe a také 2 hřbitovy podle plánu (na žádném z nich jsem nebyl a i ty byly jen přes cestu), hřbitovy na plánu byly vyznačeny, fary také (sic evangelická byla celkem daleko od svého kostela), ale kostel ani jeden, pouze kostel sv. Vojtěcha, farní, katolický, byl na všech směrovkách obce. Panoval zde na tak malou obec docela čirý cestovní ruch.

Dalším významným místem, které jsem neměl původně v plánu vidět, ale také obecní značení je významně připomínalo, byla diakonie.

Po dobrém obědě jsem se vydal k faře sv. Vojtěcha, kde je socha sv. Vojtěcha jako místo jeho zasvěcení. Tam jsem se vyfotil a krátce pomodlil. Z vlaku už jsem měl stejně skoro všechno promodlené a těšil jsem se tak na mši sv. a nešpory s kompletářem.

Katolická fara je relativně udržovaná, oba kostely vypadají udržovány stejně, alespoň co se týče zevnějšku, dovnitř jsem neměl tu čest se podívat, evangelická fara je skvostné stavení vedle slavníkovského hradiště.

Velmi mě zaujalo katolické a evangelické spojení právě v této obci, kde je sv. Vojtěch uctíván jako nejvýznamnější rodák. A evangelická fara vedle slavníkovského hradiště, to ve mně asociovalo, že v této farnosti jsou velmi dobré mezi církevní vztahy a netušil jsem, že jsou dokonce ještě lepší, když evangelíci zde jsou nejen ctiteli sv. Vojtěcha, ale také, jak jsem zjistil později, i Panny Marie a katolíky mají skutečně za své bratry v Kristu.

Pak jsem přešel k slavníkovskému památníku i k hradišti, kde se pohybovalo v obědové době několik poutníků a také během doby, kdy jsem se tam modlil hodinky se jich tam pár stavilo. Na místě kostela jsem si tedy zazpíval písničku k sv. Vojtěchu a uvědomil jsem si, že na stejný nápěv není písnička k sv. Radimu, kteréhož také ctím a proto se o nějaký výtvor pokusím - nějaké zkušenosti už v tom mám...

"Z rodu Slavníků slavného,

bratře Vojtěcha milý,

průvodce jeho věrného,

v radosti plný síly.

Tys naší věčnou ctí

v Kristově království,

Radime, muži Boží. ..."

A ještě další sloky se dají udělat, ale na to je čas do památky sv. Radima, dříve 25. srpna, v současném kalendáři 12. října.

Libicí protéká krásná řeka Cidlina a kousek od slavníkovského hradiště je soutok této řeky s Labem - vede tam hojně využívaná cyklostezka.

Potom jsem si koupil zmrzlinu, protože bylo horko a pomalu se chystal na mši svatou. Byl ještě čas a tak jsem šel po turistické cestě směrem k nádraží, abych nasál trochu krajiny. Asi by se mi tam velmi líbilo a myslím si, že Libici rád ještě navštívím, protože to stojí fakt za to. 

Pak už byl čas na ten největší zážitek, mši svatou. Pořád sice píši o mši svaté, ale teď už to pomalu odkryji. Ne, že bych byl rád, že nakonec po všem ověřování na internetu nebyla, ale...

Do poslední chvíle jsem tajně doufal, že mše svatá vyjde na kostel, protože, jak jsem zjistil, zcela nově, se střídal kostel a diakonie. Když jsem však šel kolem kostela, už tam byla cedulka,že mše svatá je v diakonii. Potkal jsem také mládežnice s jejich otcem, které podle rozhovoru šly na mši do diakonie, zatímco otec se chystal do Poděbrad. 

Do mše bylo dost času a bylo mi divné, že holky míří jiným směrem, než podle mě měla být diakonie. Ale ony jsou místní, tak to přece musí vědět, třeba mají zkratku, ale nešel jsem za nimi, šel jsem hledat diakonii po svém, až jsem se nakonec musel stejně zeptat, tak jsem se zeptal jedné paní, která na kole směřovala tamtéž, takže bylo jisté, že na společenství přijdu včas.

První pocity ve mně vzbuzovalo, jak bude vypadat mše svatá v diakonii, v ekumenicky vybavené kapli. Nemohl jsem být přehlédnut. Kaple byla plná nejen klientů diakonie, kteří byli jasně vyhraněného katolického vyznání, ale přišli i evangelíci. Slyšel jsem krásnou hlášku: "Dnes je katolická." Takže zřejmě v diakonii se zase střídá katolická a evangelická bohoslužba.

Každý měl v kapli své místo, tak jsem se musel posadit podle instrukcí na volné místo v 2. řadě u okna. Kaple se plnila až do poslední chvíle. Mezi tím už bylo jasné, že nás nevítá kněz, ale jáhen a že bude jen bohoslužba slova bez sv. přijímání, kterou jáhen Josef z Poděbrad dělá po druhý v životě. 

To byla situace - mše sv. jenom v diakonii, kterou bych jinak asi nenavštívil a ke všemu jen bohoslužba slova, mše prý bude až příště. Zpěvníky, které byly připravené a zpívala se mariánská píseň, jinak se použily všední texty, po nichž jáhen četl kázání, které se mu nečetlo lehce, ale bylo hluboké a pěkné, jak to řekne každý správný katolík, když se ho někdo po týdnu zeptá, co pan farář kázal. 

Hodně mě oslovilo, ale dnes už nevím čím. Možná jsem ho sledoval tím více, jak jáhen dělal neuměle bohoslužbu slova. Bude z něj zajisté dobrý kněz, čím více se za kněze budeme modlit, jen já jsem v něm celou dobu viděl jáhna, který slouží bohoslužbu slova hůř, než já jako laik, který na Antiochii v jistých časech sloužil bohoslužby slova jako na běžícím pásu (ve svém turnusu každý den). Ale řekl nám to předem na rovinu a žádal nás o trpělivost. Někteří však v něm stejně viděli kněze a až spolusestry jim vysvětlili, že mše svatá a svaté přijímání bude příště.

Přišla tam po začátku i paní, které zdůrazňovali, že dnes je katolická, tak odložila evangelický zpěvník a šla s radostí prožívat také bohoslužbu.

Velmi mě oslovila síla a živost tohoto společenství a to nejvíc naplnilo tuto moji pouť. Přestalo mi vadit, že jsem nakonec nebyl na mši svaté, měl jsem velkou radost z toho prožitého společenství, kde probíhalo krásné osobní přijetí. 

Hovořil jsem po bohoslužbě také s jednou farnicí, jejichž jméno jsem si pamatoval ještě celkem dlouho, teď si však nevzpomenu, ale má přízeň na Moravě a z tama kněze, který působí v Kutné hoře. Kdybych se podíval na stránky farnosti Kutná Hora, vzpomněl bych si na jméno té paní zcela jistě. Moje cesta již vedla na nádraží na vlak, který měl jet v 17:15 a již v 17:31 jsem nastoupil na rychlík v Kolíně, který mě zavezl do České Třebové. Z Prahy byl také přeplněný, tak jsem musel až do Nymburka stát.

V Libici na nádraží teprve přišla silná bouřka, která záhy skončila. A tak jsem měl ještě živý kontakt s rodinou, která zrovna někam jela. Pomodlil jsem se tam ještě slavný růženec v jazyce církve.Cesta vlakem do Zábřeha z Nymburka byla už velmi pohodová a v Zábřeze jsem se zkontaktoval s rodinou, že přijedu osmým autobusem domů. V hospodě na nádraží u Velzla jsem ještě stihl dát si slušnou večeři a zbývající dva dny dovolené prožil doma a v pátek se vrátil na faru do Drahotuš, abychom si krásně povykládali o tom, jak bude vypadat náš farní tábor.

Tak, a kam příště? Ještě mě čeká docela dost dovolené.   

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio