Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Když se něco slíbí

DEN PŘED POUTÍ

Tak už se těším zítra na Sv. Hostýn. Zjišťuji, že touto dobou jsem tam za poslední dobu každoročně. Loni mi tak končila duchovní obnova, když začínala velká pouť rodin. Ale vybavil jsem si to, až jsem to slíbil Centru pro rodinu Jitřenka Hranice tou dobou ještě netuše, co mě to bude stát. 

Je to však dobře, že mě tato pouť bude stát více, než jsem čekal.

Čekal jsem, že tam v pohodě, odpočatý po dovolené přijedu a budu na stanovišti sv. Cyrila a Metoděje. Stanoviště bude přichystané a já se budu tak nějak potkávat se spoustou lidí coby postava Metoděje nebo Cyrila, to ještě nevím. Pátek jsem čekal trochu volnější, že na případnou přípravu bude pohoda času. 

Když však píšu tuto vzkazku, nebude to dlouhý, nemám hotovo ještě spoustu věcí a jen vím, co si na zítřek chci nachystat, aby to bylo praktické a dobře to vypadalo. 

Trochu mě časově zaskočil pohřeb v Potštátě, na který jsem musel dojet na kole a přichystat si i nějakou tu řeč. Ukecaný jsem dost, ale pohřební řeč, to není jen tak něco - to musí mít štábní kulturu. Ale co naplat, když to nikdo nechce dělat a původní řečník už to dělat nemůže. 

Výhoda toho je, že jako pastorační asistent, který je věříci profesionál, si to můžu nachystat a nemusím brblat, že nějaký profesionál pohřební řečník má někdy v kostele řeč, která tam vůbec nepatří. 

Můžu klidně říct: "Jsme v kostele Panny Marie a to znamená, že věříme v naději, že smrtí tento život nekončí. Prosím, vzpomeňte na našeho zemřelého bratra v modlitbě alespoň tak, jak to umíte."

Jelikož jsme museli jet na kole, i o. Radomír, spotřebovalo toto rozloučení jednu denní dobu (celé odpoledne) a veškeré povinnosti je třeba dohnat, ale Bohu díky za to, protože tuto oběť mohu dát navíc.

A tak s velkou radostí dokončím svoje povinnosti, doufám, že za 15 minut a začnu se chystat na pouť rodin na Svatý Hostýn. Už teď se moc těším a co teprve zítra...

Co jsem slíbil, splním rád. Pojedu s Boží pomocí a požehnáním.

To byla krátká první část, ta druhá také nebude dlouhá.


 

PUTOVÁNÍ

Do 22:30 včerejšího dne jsem se připravoval na tuto pouť. Připravil si odění a pomůcky pro postavu sv. Metoděje a vyrobil si hezčí mitru, než měl o. arcibiskup na mši svaté. To byla ode mne troufalost.

Volal jsem ještě paní Lence, abychom se domluvili, jak se setkáme a jak tam pojedem. Chtěl jsem původně jet po vlastní ose, ale mohl jsem se svést s nimi autem. 

Dobře, večer jsem zvolil auto, ale ráno po náročné noci, kdy moje namožená noha dala o sobě vědět víc, než dost, ráno jsem se nachystal a řekl si, že přece jen pojedu autobusem, abych nemusel prostát celou velkou mši, protože bych ji asi neustál.

Ale Pán má svoje cestičky, jak přesvědčit ke správné věci. K pouti rodin přece na prvním místě patří mše svatá, kde jsou všichni sjednoceni v tomto úmyslu putovat. Autobus, kterým jsem jel, měl přijet před mší sv. v 9:15. 

Po celou dobu to šlo dobře, na autobusovém nádraží v Bystřici jsem se pomodlil radostný růženec, před tím v Drahotuších ranní chvály. Autobus na Sv. Hostýn byl plný a u hřbitova již přeplněný a na Císařské se zavařil, 3 km před cílem. 

Měli jsme čekat na další, ale pro mě to nemělo smysl, mše svatá už se stejně nestihne. Byl jsem jediný, který nečekal a šel pěšky po silnici. Míjelo mě mnoho aut a autobusů.

Rozhodl jsem se opatrně a pomalu putovat, že to teda stihnu na mši svatou s rodinami a o. arcibiskupem, když už to musí být. Pomodlil jsem se velkou část modliteb, než jsem tam došel a stihnul jsem ještě navštívit knihkupectví a koupit liturgický kalendář. 

Bylo před 10:15, už jsem viděl liturgický průvod na mši svatou a potkal se s pracovníky Centra Jitřenka. Při mši sv. jsem popocházel, aby mě noha tak nebolela, až jsem našel místečko u drahotušské rodiny blízko pódia, kde jsem mohl klečet na jejich dece. 

Mši svatou jsem nakonec prožil velmi nádherně a v další části budou myšlenky kázání o. arcibiskupa. Pozor! Mše svatá není kázání, to je mnohem víc - společenství, které obětuje a přijímá Krista.


 

V našem Infolistu jsem to kázání trochu zkrátil, aby to nebylo dlouhé čtení:

Arcidiecézní pouť rodin

Byl jsem tam a někteří z Drahotuš též. Papež František pozval k prožívání misijního měsí-ce mottem „Pokřtění – poslaní“. Ano, každý pokřtěný je poslaný a kdo si chce víru nechat pro sebe, je sobec. To, a víc řekl o.arcibiskup. Naštěstí nejsme takoví. Vojta 

https://www.signaly.cz/fotky/76055


 

MYŠLENKY OTCE ARCIBISKUPA

Kázání měl o. arcibiskup velmi hezké. Tím by mohl článek pro katolíka skončit, ale zároveň by nic neřekl, s ničím bych se nerozdělil, byl bych sobec. 

No, nebudu to citovat, tak dobrou paměť ještě nemám, ale alespoň to, co mě oslovilo, něco z toho je i staré a mnohé myšlenky z jeho školy jsem slyšel už mockrát - tím lépe se to píše.

Nejprve o. arcibiskup vyjádřil radost z přítomných rodin a hlavně dětí.

Papež František nás vyzval k prožívání misijního měsíce října motem Pokřtění - poslaní. Ano, každý pokřtěný je poslaný hlásat svou víru.

Každý může pozvat k prožívání víry. Když pozveme své přátele, bude nás více. 

Když kluk přivede kamaráda k ministrování, děvče kamarádku do scholy, to je misie! 

O víru bychom se měli dělit. Dítě, když se nerozdělí o sáček bonbónů, je pořádný sobec. Kdo se nedělí o víru, je sobec.

Kristus v evangeliu vyzývá slovesy: Jděte - získávejte - křtěte - učte, přesně v tomto pořadí. 

Nejprve je třeba vyjít, pak získat, pak teprve křtít a potom učit a doprovázet. My však často ani nevyjdeme, čekáme až někdo přijde. Když se hovoří o křtu, kdy křtít či nekřtít, nejsou v tom jednotní ani kněží.

Jedna babička měla velikou starost, že se děti ve škole neučí náboženství. Šla za panem farářem a on ji řekl, že má právo učit náboženství, ale musí mít alespoň 7 dětí. Babička obešla své kamarádky, které měly vnoučata a naráz bylo 8 dětí v náboženství a mohlo se klidně učit.

Kázání o. arcibiskup zakončil, že by mohl ještě mnoho říci, ale nechce, abychom se uvařili na tom slunci.

Toto je jen krátká stať, myšlenky, které jsem si nezapisoval, ale ve mně tak nějak utkvěly. Když to čtete, patrně se nepaříte na slunci, tak si domyslete zbytek tak, aby to vyznalo misijně: "Rodina, tam misie začíná!"

 


 

NA STANOVIŠTI

Na oběd jsem měl zajištěnou bagetu a pití. Nemusel jsem tedy čekat dlouhé fronty v restauraci, obešel jsem si stánky a přišel ve stanovenou dobu na stanoviště, abych se připravil, dozvěděl, co se bude dít a oblékl. 

Oblékl jsem se docela rychle, abych nemusel to dělat na WC, ale ve skrytu stánku. Pod oblečením jsem měl totiž pouze trenýrky, aby mi nebylo příliš vedro. Některé děti, ale jen 2, si mě spletly se sv. Mikulášem a bály se mě. Nicméně i jim jsem nakonec podal ruku.

Naše stanoviště bylo cyrilometodějské a pracovní pomůcky sportovní dráha, kterou obsluhovala pro školáky paní katechetka Maruška, na stánku pak děti, které se na počátku dozvěděly slovo, ono slovo složili v Hlaholici. Ve stánku se také dostávaly razítka a odměny. 

S nejmenšími dětmi jsem se potkával já a pomáhala mi Martina. Měli jsme krabice s hlaholicí a děti měli poskládat předepsaný Proglas v hlaholici. Úkol jsem upravoval podle věku dětí, často rádi pomáhali rodiče či sourozenci to dělali společně, zvládlo to s nadšením i dvouleté dítě.

Za celou dobu jsme se nemohli ani zastavit, odhaduji, že jsem si podal ruku asi se 150 dětmi, z nichž některé jsem s rodiči potkával ještě potom v civilu a pamatoval jsem si, že byli u mně. Oni mě moc tak poznat nemohli, ale alespoň pro tu chvíli jsem je měl zapsané v srdci. 

Celou dobu jsem byl na nohou, dokud jsem komunikoval a musel komunikovat, ani ústa se mi nestíhala zavřít, bylo mi velmi nádherně, ale obával jsem se chvíle, kdy to skončí a začnu si uvědomovat nějakou únavu. Nakonec i ta byla krásná, protože tyto pocity šly jen pozvolna, pořád jsem prožíval atmosféru poutě.

Také mnoho známých z diecéze se ke mně znalo už se svými dětmi. Ano, byly to chvíle radostných setkání. Ani nevím, co bylo na ostatních stanovištích, nebylo kdy si to projít.


 

PO POUTI

Místo do baziliky jsem šel do restaurace. Měly tam plno práce, ale určitě ne tolik, jako kolem oběda. 

Odmítl jsem také možnost odjet autem, neboť jsem se nechtěl vracet do Drahotuš příliš brzo, ale chtěl prožít pouť jako pouť. Lence jsem říkal, že bych byl zase brzo v práci.

V restauraci jsem měl tedy čas se pomodlit a dostat jídlo. Do autobusu zbývalo něco přes hodinu, byl čas. 

Když jsem vycházel z restaurace,  nechtělo se mi moc do baziliky, ale nakonec jsem tam přece jen zašel na krátkou modlitbu. Vždyť to bych nebyl na Hostýně. Křížovou cestu a hrob arcibiskupa už jsem z časových důvodů vzdal a Cestu světla také. Všeho s mírou.

Na zastávce jsem se pomodlil zbytek růžence, na autobusovém nádraží zbytek denní modlitby církve a co se mám jako modlit potom, když už mám všechno přemodlené?

Na faru jsem dorazil na zprávy, jogurt a odpočinkový film a teď v neděli po ránu dokončil tyto řádky. 

Jsem tedy nakonec velmi rád, že jsem to slíbil a dodržel.

Jinak postavu sv. Metoděje jsem si zahrál nejméně po 2. v životě. Před cyrilometodějským výročím jsme měli cyrilometodějský tábor ve Spálově 2012, pak velké drahotušské divadlo Dva mudrci z východu a mezi tím jsem z nich měl zkoušku na fakultě a před tím ještě přednášku na Noci kostelů v Partutovicích. 

V neposlední řadě jsem spolupracoval také se Soluňáky v jejich misiích v Jeníkově v r. 2008. Velmi rád jezdím na Velehrad také za bývalým panem farářem a pozdějším olomouckým arcibiskupem Antonínem Cyrilem Stojanem, který velkou měrou šířil úctu k těmto našim věrozvěstům.

Máte-li čas, podívejte se na videa, ale jsou dlouhé.

Cyrilometodějská:

O misiích ve farnosti:

Humorná scénka z Antiochie:

 

Zobrazeno 210×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio