Od drahotušské pouti k adoračnímu dni farnosti

Letošní drahotušská pouť byla skutečně skvostná na zážitky:

Na mši sv. jsem byl v 7:00 v Ústí, měl ji pan děkan. Rozebíral, jak se Bůh modlí k člověku jako taková Boží odpověď na Otče náš. Rozhodně není náhodou, že během krátké doby měl velmi oslovující promluvu. Jsem rád, že nám Pán loni poslal tak skvělého děkana. Otec Jiří byl též skvělý, ale otce Janusz je velkým požehnáním pro svou farnost i hranický děkanát.

Při drahotušské pouti slavil mši sv. o. Radomír, ale vzhledem k tomu, že jsem byl se synovcem, rozhodl jsem se právě pro ranní variantu, ať si užijeme pouti trochu víc. Když jsem procházel drahotušskou poutí, velké množství lidí jsem potkal a mnozí se mě ptali na čas mše svaté, jelikož byl po prvé lehce pozměněn, pouze o 15 minut (na 10:15). Pro mnohé se to zdá jako velká změna, ale takových bude určitě přibývat vzhledem k tomu, kolik je Božích služebníků a jak rapidně se tenčí katolická vytrvalost na nedělních bohoslužbách.

Letos bylo také poutní požehnání, které mě zde velmi chybělo. Tak slavná pouť a jen se mší svatou jinde (na hřbitově) a bez odpoledního požehnání! Jsem z kraje méně zbožného, ale odpolední požehnání po pouti je tam stále samozřejmostí. Některé, které jsem potkal,  jsem též radostně mohl pozvat na svátostné požehnání s novoknězem.

Na novokněžském požehnání bylo mnoho lidí. Jako poslední roky byl kostel otevřen celý, jen sakristie uzavřena a klíče od ní na faře, po sléze v kapli sv. Anny a nakonec po dovezení věcí z kaple se nevrátily na původní místo na faru a prostě nebyly. Ten, kdo byl za to zodpovědný si naštěstí ještě na poslední chvíli se zvoněním zvonů vzpomněl a přišel, takže se stihlo udělat i kadidlo a přišlo i pár ministrantů. 

Radimovi jsem říkal, že je zbožnější, než já, neboť jsem neministroval ani na nedělní mši sv., zatímco on byl za 2 dny již 3x u oltáře. Požehnání jsem nevědomky zahájil já, když jsem cestou od klekátka zakopl o zvonek. Varhanice okamžitě začala hrát a průvod se rychle zformoval a šel k oltáři přesně, neboť přesně ve 14:00 jsem o ty zvonky zakopl. Takže, milí ministranti, pozor! Zvonky od oltáře občas zvoní stejně a signál zvonku je spolehlivý k zahájení liturgie.

Kolotočů jsem si moc neužil, jen maximálně hrnčířského kruhu, kde přede mnou o. Radomír úspěšně stvořil misku. Pak mě přemluvili, abych si za to sedl. Měl jsem raději dodržovat 3. přikázání nebo loupežnickou radu: "nepracuj" a neměl si říkat: "To je jen šolichání." Svým počínáním jsem rozesmál mnohé a když už se něco tvořilo, kruh záhadně zrychlil a zmařil veškeré mé snažení. Když už se to opakovalo asi po 5., končil jsem s trpělivostí a veškeré snažení předal dívce, která na to čekala. 

Za nedlouho na to stejně vypukl silný vítr. V 17:30 tak rozehnal celou pouť. Atmosféra byla jako na Titaniku. Do 10 minut byly stánky uklizeny a bouře nás minula, navštívila blízké okolí. Nicméně pouť by i tak se chýlila ke konci.

Den byl tedy naplněn veselím, radostí i velkou únavou, neboť jsem toho hodně nachodil. 

K tomu Božímu humoru mohu přidat ještě drahotušské zapisování na adorační den.

V den pouti byl adorační papír polo prázdný. Avšak než přišel sv. Ignác, na jehož památku ten adorační den je, ač v kostele nenáme žádný jeho obrázek ani sochu, přišlo množství lidí a adorační arch naplnilo svými podpisy, takže v klidu mohu psát tento článek, který už jsem měl stejně připravený i ve variantě, že si budu muset uklečet víc, než je nutno. 

Farníci mě velmi povzbudili svým zájmem, ač tento den nebude mše sv. V čase prázdnin se těžko shání kněz, někteří mají během týdne pohotovost pro 12 farností, i o. Radomír si užívá zasloužilého volna. 

Měl jsem, tedy, tu čest adorační den jako akolyta zahájit krátkou bohoslužbou se sv. přijímáním a výstavem Nejsvětější svátosti oltářní a večer přijde o. Petr, aby přítomným udělil svátostné požehnání. V chytrých liturgických knížkách jsem našel krásné texty, kterými se uvádí pouť za obnovu rodin a kněžská a řeholní povolání, tedy adorace, které se dělají v katedrále. 

Mohl jsem tak nádherně rozjímat, že se těším, až se zas vrátím před Pána a budu mu mít, co říct. Budu u jeho nohou jako Marie, která mu naslouchala a jiné nechám, ať si připraví oběd. Moc se těším, že tento den prožiji s Pánem, že ho mám celý orámovaný modlitbou a prací mezi tím. I to počasí je docela příhodné, k ničemu jinému mě v podstatě nepustí, každou chvíli se spouští déšť.

Zároveň s adoračním dnem dělníci na střeše se chystají sundat starou malou věžičku a jelikož je nad presbytářem, ozývají se časté zvuky této práce. Vypadá to, že v příštím týdnu bude sanktusník sundán a podle něj se vyrobí nový. Následující svatovavřinecké hody farní kostel patrně oslaví jen s jednou věží.

A ještě, aby toho nebylo málo, tak jsem se včera mohl podívat, jak jsme reprezentovali farnost v TV NOE, protože konečně přišla vytoužená DVD. 

Je to zajímavý pohled, dívat se na mši svatou ze záznamu obrazovky, o které vím, jak jsem ji tehdy prožíval. Mohl jsem si to zopakovat a podívat se, co mohlo být lepší a jak to vlastně bylo a také jaký byl náš televizní projev. Vím, že farníci, kteří to sledovali od televizních obrazovek byli nadšení a já jsem sice nebyl nespokojený, ale viděl jsem to v jiném zorném poli. 

A když jsem se tak na to díval, pomalu jsem jejich nadšení i sdílel a říkal si, co bych mohl vylepšit i na svém projevu. Ostatně jsem to také sdílel na Signálech https://vvrh.signaly.cz/1905/farnosti-v-televizi, jako sdílím poslední dobou hodně mnoho věcí, zdá se mi, že až moc. 

Už abych byl zase ve studijním procesu. Předpokládám, že se počet článků za měsíc ustálí na těch předchozích zhruba 4. Teď poslední dobou to vypadá, že každý 3. den tu něco píšu. 

Kéž Anenská pouť i adorační den přinesou farnosti hodně Božích milostí. 

A nejen farnosti, ale i místní církvi - diecézi a celé církvi, jejíž hlavou je Kristus.