"Dobrý den, pane faráři!"

Dnes se rozbíhá drahotušská pouť ke sv. Anně. Ještě ani pořádně nezačala, však slavnostní mše svatá a svátostné požehnání bude až zítra.

Většinou jsem touto dobou býval na Antiochii, poslední roky však zůstávám v Drahotuších a v sobotu i neděli se několikrát za den projdu po pouti, v jednom z těch dní také se svými příbuznými, letos to bude zítra. 

Občas si o. Radomír, místní pan farář, stěžuje, že není zdraven tak často, jak by se slušelo. Já tuto zkušenost, bohužel, nemám, tak nevím, co mu na to říci.

Nevím, jak se přesně zdraví pastorační asistent, protože se velmi často setkávám s tím, že mám originální povolání a "Dobrý den, pane pastorační asistente" je strašně dlouhý pozdrav. Tak se při setkání většinou zkracuje na "Dobrý den" z mé strany a z adekvátní odpovědí pozdraveného, když je to žena, starší či významnější osoba. 

Naopak, když jsem zdraven, často slyším od dětí adekvátní "Ahoj!", ale také u jiných, i dospělých, ono "Dobrý den, pane faráři." Na to druhé se samozřejmě ohrazuji, pokud mám čas tak učinit, ale někdy, zvláště, když jsem na kole a spěchám, stihnu sotva odpovědět ono slušné "Dobrý den."

A tak čas pouti je pro mě velký čas setkávání a nevím, čím to je, neuniknu pozornosti mnohých a mám co dělat, abych odpovídal správně.

Velmi mě těší, že jsem vnímán, ale nevím, čím si to zasloužím. Jsem jen malý, obyčejný, nenápadný, nedokonalý, nevýznamný tvor.