Katolík je vetřelec

Když jsem ještě byl student v Luhačovicích, byl jsem jednou na návštěvu u evangelíků a na konci bohoslužby se všichni představovali. Byli to dobří evangelíci z různých končin země. Já jsem toho o nich mnoho nevěděl, jen to, že jsem jediný katolík - inu kdo by tam šel, když už na mši svaté byl a jejich bohoslužby mají do mše svaté daleko. Začal jsem tedy své povídání tak, že se jsem mezi nimi jediný vetřelec a duchovní mě ujistil, že katolíky jako vetřelce neberou. Tuto chvíli si živě pamatuji, i když se už ani nevím, ve kterém jsem byl ročníku, mým motivem k účasti původně byla čistá zvídavost, která časem přerostla v současnou lásku k liturgii. Od té doby mám živý zájem i o liturgie našich spolubratří a při studiu teologie i o ty pohřební. 

Tak jsem předevčírem byl na pravém husitském pohřbu nádherně zpívaném husitskou farářkou s mnohými modlitbami a o životě zesnulého, s mnohými a projevenými city a přáními k životu věčnému. To všechno a ještě mnohem více mi činí radost, že to můžeme sdílet. 

Ale můžeme mnohem víc - můžeme milovat a jít dál. 

Když mě pak Petra, farářka, ukazovala fotky z historie sboru, byl jsem překvapen a vedlo mě to k zamyšlení, že původně v tom kostele měli i mřížku - jaká musela být velká jejich zbožnost, že i když z našeho pohledu objektivně ve své slabosti odpadli. I když se jsme nejednotní, nad mnohým můžeme žasnout. 

Ale je velká škoda, že jako křesťané - katolíci jsme často pronásledováni pro svou víru mezi ostatními křesťany, kteří si tak říkají a potřebují členy, že ne bratry v Kristu, že jsme si soupeři a ne bratry. 

Většiny církví se tato výtka netýká a jsou těmito bratry taky pronásledování, ale škoda těch, kterým je to třeba říct, že tak vlastně sami sebe usvědčují z nevěry evangeliu. 

A toto snad jako naschvál napíšu na svátek sv. Jana Nepomuckého, kterého jako málo Čechů znají lidé na celém světě. A ještě navíc těsně před naší tradiční ekumenickou snídaní.