Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

K výročí biřmování

25. května 1996 v Zábřeze o vigilii Seslání Ducha Svatého v nočních hodinách jsem byl biřmován.

O biřmování jsem slyšel ještě jako školák, avšak to slovo jsem neznal z hodin náboženství a myslel jsem si, že jde o nějaké svěcení, při kterém dostávám nové jméno podobně jako řeholníci. Do vlastního biřmování jsem na žádném nebyl ani jako ministrant, protože ve Svébohově ještě nebylo a v tom čase jsem ministroval skoro výhradně doma nebo od 8. třídy ve Svébohově (jen 1x v Zábřeze a 1x ve Veverské Bítýšce při svátostném požehnání na počátku svých ministrantských let).

O mém vlastním biřmování se začalo mluvit, když mi bylo 13 let (v čase biřmování bych měl už asi čerstvě 14). Byl jsem tehdy dost poddajný a neměl jsem nic proti, ale jsem velice rád, že pan farář, nejlepší jakého jsem v Zábřeze zažil, dnes už v Pánu zesnulý P. Bedřich Jagoš, ač byl plný dobroty a já jsem v něm měl pevnou důvěru, s velikým překvapením řekl rozhodné NE, je na to příliš mladý. Dosud jsem mu za to velmi vděčný, protože jako dobrý farář věděl, co dělá a já tehdy nevěděl, o čem je biřmování.

Církev a vůbec křesťanská víra mě stále fascinuje tím, že ač už mi je 41, téměř denně objevuji něco nového a krásného a vím, že do konce svého času neobjevím zdaleka všechnu lásku, kterou nám Kristus poskytuje a ke které nás vyzývá.

Když o 2 roky později se mluvilo o dalším biřmování, byl jsem na střední škole v Luhačovicích a domů dojížděl někdy jen 1x měsíčně, nedokázal jsem si představit, jak bych pravidelně týdně dojížděl domů na přípravu, kolik bych toho musel dávat navíc a vůbec se mi nechtělo. Nového pana děkana jsem se snažil mít rád a měl jsem ho upřímně rád vždy, ale velmi často jsem si s ním nedokázal porozumět, do té doby jsem nepoznal kněze - cholerika, jakým pan děkan byl (a to ani v Luhačovicích). 

Teď však, když jsem blíže kněžím jakožto člověk, který se zajímá o dění v církvi, musím zcela poctivě říci, že kněží - choleriků je hodně, s každým se dá nějak spolupracovat a pokud své kněžství berou s láskou, jsou to vynikající kněží. Jak jsem totiž zjistil, kněz není Pán Bůh a má své chyby, což jsem si ani po vlastním biřmování moc na mysl - prostě kněz má svěcení k tomu, aby neměl žádné chyby a pokud je snad má, je to můj špatný a hříšný pohled na něj. 

Ne, kněz má chyby jako každý jiný člověk, i papež má své chyby, ale já jako křesťan, kterýžto jsem také hříšník, nemám ty chyby přehlížet, ale mít rád chybujícího, protože ho miluje Pán a protože Pán miluje mě a modlit se za něj. A když je nějaká chyba opravdu vážná, dokázat láskyplně napomenout či dokonce to říci církvi, ale nejdřív o něm hovořit s Pánem. Ale to jsem někam utekl jinam.

Jak jsem říkal teď některým biřmovancům, kteří byli biřmováni letos 12. května v Partutovicích, své vlastní biřmování jsem prožil podobně jako křest.

Můj kmotr Lukáš Marek Jan (evangelista) mě musel na mé vlastní biřmování budit. 

Příprava byla skvělá. Většinou se konala v pátek v noci asi půl roku, spolu se mnou také připravovala moje sestra Ludmila, která v ten samý den přijala biřmovací jméno Dominika, její kmotra byla teta Lída. Bratr Mirek se s námi také připravoval, ale přípravu nedokončil, byl biřmován o několik let později, když chodil se svou budoucí manželkou patrně v olomoucké katedrále, ale své biřmování utajil.

Termín našeho biřmování o. František rozhodl právě na svatodušní vigilii ve 20:30 a poslán byl generální vikář Mons. Erich Pepřík, četla se všechna čtení vigilie, bylo nás 40, takže vlastní biřmování se odehrálo v pozdních nočních hodinách. Přijal jsem biřmovací jméno Radim jako bratr sv. Vojtěcha.

Tento čas se mnou prožívali i moji spolužáci, netajil jsem se tím, že budu biřmován a že se k tomu dělají i zkoušky jako předchuť maturity, byl jsem ve třeťáku. 

Byl to mimořádný den a veliká radost, že stále živě si to pamatuji. Bohu díky za mého kmotra Lukáše, že kterého jsem při středoškolských povinnostech Zapoměl pozvat na biřmování, že naštěstí si to zjistil a rodiče mě to nechali v lehkém napětí. 

Vlastní biřmování bylo jedním z důležitých okamžiků mého života s Bohem, ale více jsem prožil biřmování svých kmotřenců. 

Jako první mě o křestní kmotrovství požádal David, který byl pokřtěn v Třebařově o velikonocích a přijal křestní jméno David Šimon, v roce 2001 mu bylo 10 a za něj bych se měl asi nejvíce modlit. Křestní kmotrovství je skutečně velký závazek před církví i před Bohem. Škoda, že jsem byl jako antiošák tou dobou nadšený evangelizátor a hlavně jsem dosud takový, který nedokáže říci ne. Ale zkuste říci ne tomu, kdo má ve Vás důvěru, že mu budete pomáhat na cestě víry. A jak těžká je zkušenost, když si musíte přiznat, že Vám to nejde a jedině můžete svého kmotřence svěřit do pomoci Boží. Jsem tedy rád, že jsem mu kmotrem a on je mi přítelem, který mě motivuje k usilovnější modlitbě.

O Lidových misiích ve Štítech 2000 členové misijního týmu nabízeli, že se můžeme modlit za konkrétního človíčka z jejich adoptivní farnosti Jeníkov. Dostal jsem tedy Markétu, nikdy jsem ji neviděl a pokud v době, kdy jsem tam byl v r. 2008 se Soluňáky, tak jsem o ni nevěděl, ale denně se za ni modlím.

Jako první mě o kmotrovství u biřmování požádal Tomáš, který byl biřmován měsíc před svými 15. narozeninami v Olomoucké katedrále  v roce 2002 otcem arcibiskupem Janem, přijal biřmovací jméno Natanael a toto biřmování si vybavuji více, než své neboť jsem lépe uslyšel ono "..., přijmi pečeť daru..." a bylo to krásně za bílého dne v plné síle. S ním jsem také sepisoval dopis biskupovi, který se za nás ještě nepsal. Občas se vidíme, je přeci jen z rodiště a jistě na sebe myslíme i v modlitbě.

Z Malé Antiochie znám Vaška, který mě též požádal o kmotrovství a v listopadu 2003 těsně před svými 18. narozeninami byl biřmován ve Slušovicích biskupem Mons. Karlem Herbstem, tehdy pomocným pražským biskupem, jenž před tím byl farářem v nedalekém Fryštáku, člen SDB. Vašek přijal biřmovací jméno Vojtěch skutečně vážně a rád a ne kvůli přátelství, ale kvůli sv. Vojtěchovi. Myslíme na sebe společně a jelikož teď žije a pracuje v Praze, kde potom studoval, již jsme se dlouho neviděli. Nedávno mě povzbudil, že se mě ozval a těším se, že si brzy domluvíme společné setkání nejlépe v Praze.

Od r. 2004 jsem se stal strýcem a brzy na to jsem byl požádán o roli kmotra také ze strany rodiny. Požádal mě můj bratr Martin v lednu 2009, abych se stal kmotrem jeho tehdy novorozeného syna Martina. Na toto kmotrovství jsem si vyžádal speciální kmotrovskou přípravu s panem kaplanem P. Jindřichem Peřinou a pro Martínka rád dělám roli kmotra i strýce a setkáváme se velice často. Mohu říci, že do kostela chodí velice rád a společně se dokážeme modlit, i když doma nemá 100% výuku ve víře, je na mě jako kmotrovi úkol, abych to podle svých schopností doplnil.

Tuším, že ve stejném roce o velikonocích přijal křest Zdeněk Jan v Podhoří a zároveň biřmování od o. Radomíra. Stal jsem se kmotrem narychlo při ministrování velikonoční vigilie, když o. Radomír zjistil, že křestní kmotra není dosud biřmovaná a jelikož se moc nesetkáváme, spíše se setkává s o. Radomírem, plním alespoň svou modlitební funkci.

Rok biřmování 2012 motivoval mnohé i postarší, aby se dali biřmovat. Také moje maminka se dala biřmovat a o slavnosti Seslání Ducha Svatého z rukou otce arcibiskupa Jana přijala biřmovací jméno Jana. Své biřmování rodině netajila, nicméně byl z toho mírný rodinný rozruch a navíc jsem tou dobou byl zavázán ve farnosti jako pastorační asistent a nemohl jsem se toho účastnit, nicméně maminka si vybrala velmi schopnou a zbožnou kmotru a ze svého biřmování se stále těší, byl jsem s ní spojen alespoň v modlitbě.

Také moje teta Maruška, manželka mého strýce a zároveň se v tom roce rozhodla být biřmována a požádat mě o kmotrovství. Biřmování v Prostějově měl o. arcibiskup Jan na podzim toho roku a teta si vzala za patronku sv. Veroniku. Biřmován byl s ní i její syn Radim, který přijal biřmovací jméno Antonín a za kmotra měl Františka, který byl mým prvním vedoucím na Antiochii v Maletíně.

Také ne zřídka jsem byl žádán o pravidelnou modlitbu. O to mě požádali oficiálně táborníci z Malé Antiochie, bratři, kteří prožívali rozvedení svých rodičů, kteří je vychovávali příkladně křesťansky a ač už jsou to dospělí muži (Filip, Dominik, Honza a Vojta. též Honza a Sandra), stále a rád je nesu na modlitbách. Také svého přítele ze studií Radka zmiňuji často před Pánem. 

Když v Drahotuších vznikli evangelizační buňky, také já jsem dlouho hledal svůj oikos - nejbližší, se kterými bych měl kontakt a denně se za ně modlil. Pán mi dal do cesty skvělé kluky, se kterými se rád potkávám a dokáži s nimi o víře zcela otevřeně hovořit byť ji se mnou moc nesdílejí, ale oni sami se rozhodli mi tak vstoupit do života, že se za ně denně mohu modlit - David, Vojta a Roman.

Jako kmotr jsem byl vždy velmi blízko tohoto viditelného znamení neviditelné Boží milosti, ale podobně blízko jsem byl i jako ministrant, kdy jsem se často staral o průběh slavnosti. 

Nebylo to vždycky lehké, ale vždy z toho plynou paprsky Božích milostí. 

Uvědomuji si, že tento článek začíná být dlouhý a tak se teď budu snažit psát stručně. V podstatě denně přijímáme dary od Ducha Svatého, akorát při biřmování si to můžeme více uvědomit a koho chováme v modlitbách, tomu vyprošujeme pomoc Boží a dary Ducha Svatého. Denně se setkáváme s lidmi, za které můžeme prosit a denně v modlitbě prosíme Boha, aby byl naší silou.

Ministrant má tu velkou výhodu, že je blízko dění mše svaté i udělování svátostí a také má často a rád ke svátostem přistupovat. O to se také snažím.

V Luhačovicích, kdy byl biřmován můj kamarád ze studií Radek, biřmovací jméno přijal Jan a Tomáš, vedoucí ministrantů mu byl kmotrem jsem, tuším, neministroval. Biřmování měl o. biskup Josef po tom, co v Zábřeze při svěcení zvonu mu spadla a rozbila se biskupská berla - to bylo asi 2001 - je to taková událost, která se jen tak nezapomene, ještěže jsem tehdy držel mitru.

Jako ministrant jsem byl po prvé s biřmovanci v Rychnově na Moravě a bylo mi dáno, že na to mám vzpomínky spíše stresující. Biřmoval biskup Josef Hrdlička a ještě den před biřmováním jsem vyhledával datum křtu některých biřmovanců a správce farnost vyhledával obřady biřmování až v den biřmování po celém děkanátě, že přijel později, než biskup a spoustu nacvičených věcí se komplikovalo, což s odstupem času byla pro mě skvělá škola, neboť někdy člověk musí zažít i to, jak to vypadat nemá, aby z toho vydedukoval, jak je to správně. Biskup Josef měl skvělé charisma na poslední chvíli vše měnit a vždycky bylo potřeba to kopat důstojně (jak nám říkal jeden dnes již kněz: "Když už něco kopu, tak to kopu důstojně").

Další biřmování jsem ministroval jako pastorační asistent v Partutovicích 2007 a na toto biřmování o. biskup Josef Hrdlička po dnes velmi rád vzpomíná. Já také. Připravené jsme to měli všechno, vč. obřadu, farníci o. biskupa přijali s velikou láskou, jak to ostatně mají ve své historii. Proběhlo to tedy nádherně, jenže jsme pak uložili biřmovací lístky a do matriky biřmovanců jsem to psal, až jsme zjistili, že jsme na to zapomněli před děkanskou vizitací. V dojmu, že biřmování se odehrálo loni, jsem všechny krasopisně napsal s velikým datumem a uvedením roku 2008. Pan děkan byl velmi pečlivý, zápis pochválil, když však viděl rok, byla to nejvýraznější chyba, se kterou se musel podělit s celým týmem pracovníků na děkanství.

Pak bylo biřmování v Drahotuších, které měl o. biskup Josef Hrdlička a z toho máme tu nádhernou výzdobu, kterou jsme pak použili na rok biřmování a letos v Partutovicích.

Na o. biskupa Josefa jsem měl štěstí také při biřmování v r. 2012 v Jezernici a potom i v Loučce u Lipníka tuším 2015 a aby toho nebylo málo, tak také v Pasece, kterou P. Pavel Hödl spravoval z Dlouhé Loučky. 

Otec biskup Josef Hrdlička uměl vždy krásně a láskyplně promluvit.

Mezi tím, tuším v r. 2013 byla dvě biřmování v jeden den a toho se ujal o. arcibiskup Jan. Byli jsme u něj i na návštěvě, abychom co nejlépe připravili tuto slavnost. Vzpomínám na to velmi rád, bylo to hektické a krásné a každé jiné. V Potštátě se začalo brzy ráno, měl jsem dostatek ministrantů, dva byli z Polska, z nichž jeden byl Vojtěch (ale po Polsky), takže mezinárodní obsazení a pak bylo posezení s arcibiskupem a biřmovanci. Z Drahotuš pak vím, že se pontifikální mše sv. s kadidlem dá zvládnout v pěti ministrantech - do té doby nás bylo minimálně 9, když moc málo, tak 7.

To jsem vyjmenoval snad všechna biřmování, na která jsem si vzpomněl. Biřmování v Partutovicích, i to letošní, má však své kouzlo a tak dostane i zvláštní, poslední, kapitolu.

Jako zkušený ministrant a pastorační asistent vím, jak probíhá obřad biřmování a nemá mě co překvapit!

Inu, to jsem se podivil, ale překvapilo.

S touto skupinou biřmovanců jsem rád trávil i některé přípravy. Je jich 10 - 4 mládežníci a 6 rodičů z farnosti Drahotuše 2+1 a Partutovice 5+1. Biřmováni byli před necelými 14 dny a tento blog o nich mlčel až do této chvíle. Mohl jsem být na blízku všemu dění a viděl jsem, jak krásné dokázali utvořit společenství. Při těch přípravách se stali vzájemně blízkými a přáteli.

Docela platí, že co se organizuje v Partutovicích je už podle názvu o dobré partě, která se semkne a dokáže udělat dobré dílo. Vůbec jsem se proto nebál o průběh biřmování ani následně o přímý přenos v TV NOE a vůbec se nebojím ani o Noc kostelů, která vypukne už za několik hodin.

Biřmování se tedy slavilo na neděli Dobrého pastýře, 4. velikonoční, 12.5. a byl nám poslán dobrý pastýř, biskup Josef Nuzík. Těšil jsem se na to, bylo připraveno i dost ministrantů a o. biskup si zvolil výborného ceremonáře, pana Prokeše z Jindřichova. Byl jsem tím povzbuzen, protože jsem si byl jist, že se nemůže nic pokazit, když z řad ministrantů nejméně dva známe obřad dokonale. 

Nebudu komentovat promluvu otce biskupa ani nic z posezení či ze mše svaté. Všechno proběhlo spořádaně, dlouho po biřmování jsme si vykládali zážitky, jak Pán žehnal tomu dni i celé té slavnosti.

Jen jeden zážitek chci vypíchnout, který leckdo mohl přehlédnout a vůbec není důležitý, ale pro mě se důležitým stal, abych si pamatoval, že opakování je matka moudrosti a sebejistota je klam. Když jsem si moc jistý, je v tom nějaký háček. 

A opravdu byl: chyběl nám chléb a citron. Nějak jsem pozapomněl, že biskup si po biřmování čistí ruce chlebem, citronem a solí. Pan Prokeš si naštěstí obřad pročítal průběžně, tak na to přišel během kázání. A jelikož také znal Partutovice, vždyť je to soused, ihned mi navrhl řešení, kam jít. Já, že znám Partutovjáky, hned mě napadlo, koho tam poslat, tak se všechno zvládlo bez komplikací a zároveň bylo o čem v jistých kruzích vyprávět.

A tak nebojme se vyprávět o působení Ducha Svatého!

Ale to bych ten blog neměl šanci ukončit. Už jsem toho navyprávěl dost, takže pro dnešek končíme.

   https://www.signaly.cz/fotky/75008

 

 

Zobrazeno 608×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio