Náboženství, při kterém se děti najedí

Ano, obvykle to bývá velmi oblíbená hodina o poslední večeři Páně. V Drahotuších mám tu možnost si to nachystat na faře a tak díky inspiraci našich drahých katechetů, kteří z toho mají každoroční tradici(zde) tuto hostinu rád nachystám pokaždé trochu jinak, ale vesměs se držím scénáře, který jsem si konečně, jak se můžete podívat výš napsal. Aby to nebylo jen u toho, mám z toho i pár fotek.

Jo, tato první fotka není z Drahotuš a je asi jedna z nejstarších. Faru máme taky v Partutovicích a taky se to dá dělat i ve škole, ale přece jen na faře si to člověk může připravit podle svých potřeb. Ve škole zpravidla má možnost jen těsně před vyučováním. 

 Podle účastníků je to z r. 2017, ale hostinu při náboženství jsme měli i loni.

Letos, když se u nás obnovilo spolčátko (můžete se podívat), navrhl jsem rodinám, že mohou udělat takovou zelenočtvrteční tradici a jelikož je to spolčátko pozítří, tak si to společně s nejmenšími taky připravíme. Bude z toho určitě dobrá zkušenost, jak svědčí paní katechetka Maruška, která to doma pravidelně dělá. Rodina se tak dobře nají před velkým pátkem a bude se jim lehčeji držet půst.

Mohu říci, že letos se mi v Drahotuších s dětmi spolupracuje naprosto výborně. Jsou nadšené a dá se s nimi dělat mnoho věcí k radosti naší farnosti.

Toto už je aktuální, letošní. Při vlastní hodině jsem však nefotil, žáci přišly naštěstí všichni.

Aby to nebylo takové nudné, tak letos - minulý týden - v Drahotuších nám to vyšlo velice hezky. Přichystal jsem velkou horní místnost a vše potřebné připravil. Děti to moc bavilo, a jelikož jsme chtěli o Květné neděli po prvé hrát křížovou cestu, přišla se podívat i paní režisérka, se kterou jsem domluvil kostýmy. I pro ni jsem měl připravené místo, neboť to se nechávalo volné pro pocestné.

Zažili jsme tak nádhernou půlhodinu, ale křížovou cestu si nacvičit nějak nestihli. Tak jsem alespoň narychlo napsal dětem zprávu, že se sejdeme hodinu před tím a všechno nacvičíme. Dopadlo to úžasně (zde i s orientačním scénářem) (taky z toho snad budou fotky), ale mělo to pár nevychytávek, na které si příště dám snad větší pozor.

První byla hned při hodině náboženství: Byla to sice úžasná chvíle, jídla i pití bylo dost, modliteb a vysvětlování podobností se mší svatou také. Prvňáci v tom byli vpohodě, protože byli po obědě, kdyžto náš milovaný třeťák ještě neobědval, čímž byl pro něj umocněn zážitek poslední večeře, jenže, jak potom říkala vedoucí školní jídelny: "Jaksi jste zapomněli probrat poslední oběd," neboť ten se mu už nechtělo jíst a naopak já jsem si svou porci snědl, protože jsem nechal jíst děti.

Ta druhá byla právě ta domluva křížové cesty. Počasí nám popřálo, děti také přišly všechny, ale jen prvňáčci. Měl jsem z toho radost až do dnešního náboženství, kdy i náš milovaný nejstarší přišel živ a zdráv a moc ho mrzelo, že s námi nebyl na křížové cestě. Nějak jsem to doplantal nebo jsme se neshodli v termínech, který jsem domlouval: pod termínem příští neděli jsem myslel včerejšek, kdyžto jeho děda až příští neděli potom. A věřte mi, to opravdu zamrzí.

A ještě navíc, když jsme zrovna probírali: "Jak se dělají zázraky anebo zázraky Pána Ježíše."

Tak doufám, že mě to poučí a bude těch nevychytávek míň. Ale jak se znám, stejně pořád nějaké budou. Vždycky se máme v čem polepšit.

Ale velmi důležité je s láskou předávat to, co nám Pán svým životem odkázal. A tak nebojím se toho tím více, když vidím, kolik radosti to s sebou přinese a dá-li Pán, tak se zaseje alespoň nějaké pěkné seménko.

Když nic jiného, tak alespoň to, že nám společně s Pánem bylo dobře a chceme, aby nám bylo dobře i nadále.

A nečekaně ještě pokračuji krátkým zpravodajstvím o tom, jak jsme to prožívali ve spolčátku s nejmenšími. U nich je dobré mít to opravdu připravené a zatáhnout je do vyprávění, při kterém spořádáně děláme to, co se podle Lukášova evangelia ve spolupráci s ostatními evangelisty dělo (není dobré u malých dětí příliš připlétat starý zákon). Děti byly klidné a všechno prožívaly a krásně se dělili mezi sebou. 

Nejprve však si hrály před farou, abych to mohl dochystat přesně podle počtu, kolik nás bylo. Pak jsem je pozval do velké horní místnosti (ve které se spolčátko normálně schází), ale před tím si všichni poslušně umyli ruce. Nohy jsem jim neumýval, jen jsem měl přichystaný lavor s vodou a umyl si ruce před nimi jako hlava rodiny u stolu a řekl jsem, co s tím udělal Pán Ježíš, když mu to donesli k umývání rukou a protože my už víme, že přišel, má také speciální místo pro Spasitele.

Kdyžtak vizte fotky ze spolčátka

Má-li člověk vést průběh hostiny, nestačí přitom fotit, proto není fotka z průběhu, ale ze závěru, kdy už hostina skončila.