Jak se vyhnout postu?

Přiznám se, že předvelikonoční půst je pro mě veliké pokání, nikdy se mi do toho nechce. Když je předepsaný, chce to po mně, abych se postil, protože se musím postit. Takový páteční půst, to se dá ještě zkousnout, ale i ten se dá pěkně podle našich národních metod obejít. 

Že se máme postit, je správné a skutečně dobré!

Příklad nám dal sám Pán Ježíš a v Písmu toho o postu najdeme hodně jak ve Starém, tak v Novém zákoně, tak to nebudu rozebírat, protože by to byl dlouhý článek.

Abych se navnadil na půst, napíšu si několik metod, které stejně více či méně úspěšně praktikuji a možná tak získám tu pravou motivaci, abych ten půst pokorně přijal a naplnil k oslavě Boží. Bude to jen několik bodů.

Tak tedy, jak se vyhnout postu?

1. Vymyslíme nějakou slavnost (když je slavnost, nemohu se přece postit)

Slavnost lze vymyslet i z nezávazných památek, že se je rozhodnu slavit jako slavnost. Co na to řekne pan farář, je mi jedno, hlavně že já slavím a zvu k oslavě i ostatní. Může jít třeba i o oslavu zcela neliturgickou, když se to správně odůvodní. Páteční půst můžeme nahradit votivní slavností Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

1A. Vyhledávám různé oslavy všude možně v termínu postu (Když slaví jiní, nemohu se postit)

Když zrovna není doba postní, je tato možnost sice časově náročná, ale celkem přijatelná a nikdo nepozná, že jsem přišel jenom proto, abych se vyhnul postu. Ovšem v době postní křesťan vydá nemilé svědectví pokud se nějakých zábav účastní. Je ideální si zjistit, jestli nějaký kamarád nemá narozeniny zrovna na popeleční středu či velký pátek - to by mě z půstu asi omluvilo.

1B. Spletu si den za nějakou slavnost (Každý jsme omylní, takže sorry, dnes se přece postit nemohu, je neděle)

Když si opravdu v pátek prohlásím, že je neděle a půjdu jako vždycky na mši svatou, nikdo mi nemůže nic říct, prostě čím víc stárnu, slábne mi rozum, berte na mě ohled. Jenže, když přijdu k zamčenému kostelu nebo někoho potkám, jistě mě z mého domělého omylu vyvede a asi se budu muset postit. Kdybych si to fakt spletl, neřešil by to kněz, ale lékař, zřejmě psychiatr.

2. Vykonám pouť (jsem -li poutník, nemusím se postit)

Pouť může být i krátká, přece jen v době, kdy se pohybujeme po kolečkách, může být pro někoho velká vzdálenost i k sousedovi. Soused mě uvidí a třeba hned nepo po chvíli vysloví Boží jméno, takže dojde i ke společné modlitbě. Vykonal jsem pouť, dobře jsme se pomodlili, nemusím se postit.

2A. Přijmu poutníka (Poutníka musím řádně pohostit a jako hostitel nemusím poutníka pohoršovat postem)

Je veliká radost, když někdo přijde na návštěvu a já kvůli němu musím přerušit svůj zbožný půst. Popravdě řečeno jsem se tak půstu nevyhnul, vykonávám ho nakonec s radostí, protože jsem se nechtěl postit, ale nejsem si jistý, že mi návštěva přijde zrovna vhod.

2B. Užívám si pohostinnosti hostitele (Nemohou mi vnucovat půst, to by bylo neslušné)

Hostitel o postním dnu řeší velké dilema, co nabídnout hostovi, který přišel na návštěvu. Měl by mu nabídnout něco dobrého, ale přece jenom, co s tím půstem. Nenavrhne nakonec té návštěvě, že jsou stejně zbožní a tak dostanou jen něco postního? To není zrovna moc bezpečné k vyhýbání se půstu.

3. Samovolně nahradím půst kajícím skutkem (kající skutek je možná forma postu, ale nemusím vydat postní úsilí)

Tak mě napadá velice jednoduše - v době půstu si odřeknu cigarety. Cigaretu si nezapálím a tak mám zajištěný postní skutek. Nebo si nedám dobrou sladkou marmeládu - marmeládu stejně nejím, takže úspěch mého postního úsilí je zajištěn. Odřeknu si televizi, když vím, že tam stejně nic nedávají, ale půst jsem udělal.

4. Nedbám na to, že je teď zrovna půst, budu se postit někdy jindy.  (Tělo si žádá své a Bůh je přece nadčasový)

Jednoduše se to řekne, ale co řeknu těm, kteří vidí, že se nepostím, když oni se postí. Možná řeknu to, co Ježíš Farizeům, ale... raději nad tím příběhem rozjímejte sami a svědomí vám napoví.

Tak to je jen několik bodů (mohlo by jich být mnohem více) a teď doufám, že si to nikdo nepřečte, nikdo se tím neinspiruje nebo ten, kdo si to omylem přečte, tím nebude pohoršen.

Nemám náladu se postit, ale chci se postit z lásky k Ježíši, který se postil a obětoval mnohem víc.

Když mě k tomu vyzývá církev, je to skvělá výzva, kterou rád poslechnu právě proto, že mě to stojí nějaké úsilí. Nechci se postit, když nemusím. Ale chci-li, aby se splnila má prosba, tak modlitba, půst a almužna jsou dobrým prostředkem, jak Pánu ukázat, že jej mám skutečně rád.