Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Jak se bavit se "Svědky"

Na prvním místě si ujasněme, že Svědkové Jehovovy si těžko mohou říkat "křesťané", přesto však je potřeba k nim mít úctu.

To jsem si uvědomil, když po prvé někdy na konci 90. let minulého století navštívili můj rodný dům. Obcházeli celou vesnici nezvykle ve trojici - muž, žena a chlapec, který se jmenoval Tomas. Měl jsem tehdy po maturitě a ani jsem neměl žádný formační kurz, znal jsem z Bible, co jsem znal a myslel jsem si, že znám mnoho, že se můžu s nimi bavit. Do té doby jsem něco o nich slyšel a věděl jsem, že je bezpečně vyženu Nejsvětější Trojicí. Nejvíce mi bylo líto Tomase, který těžko někdy zakusí radost vánoc. Byl to sotva pětiletý kluk. Po celou dobu hodinového rozhovoru mlčel. Měl jsem však k nim úctu a chtěl se s nimi bavit, protože všichni ostatní je vyháněli způsobem naprosto různým, možná i hrůzným, to nevím - já jsem je vyhnat nechtěl. Od té doby jsem tu skupinku neviděl a nevím, zda zůstali Svědky Jehovovými a pokud ano, mohu na ně občas vzpomenout v modlitbě a věřit tomu, že Bůh má své cesty, kterými člověka vede ke spáse. 

Když jsem teď pastorační asistent, občas je potkám na ulici, a jelikož jsem ve vlastní víře už trochu dál, nemám žádný problém se s nimi bavit a to, troufám si říci, mnohem více fundovaně. Mám k nim úctu, ale nejsem ve vleku jejich povídání o katastrofách, Božím jménu, 144 tisících spravedlivých, kůlu místo kříže..., neboť tato jejich témata mě připadají směšná. Poctivě též odmítám nabídku jejich tiskovin, abych jim nedělal zbytečnou škodu. Vím, že toho mají sice dost, ale já si taky nemusím dělat skladiště nečtené literatury. 

Bavil jsem se s nimi už několikrát a skutečně biblicky.

Poslední rozhovor jsem měl s nimi včera, nestihl se dokončit, neboť limit ukončení nebyl vrchol naší věroučné debaty, ale odjezd autobusu zpět do Drahotuš, stáli totiž, jak vždycky stávají, na autobusové zastávce.

Tentokrát jsem viděl nějakou novou literaturu, ne již v jejich rukou, ale na stojanu, u kterého vzorně stáli. Jak jsem zjistil, měli tam schovaný i tablet zřejmě na složitější případy, jakým jsem byl pro ně i já, který jsem si občas připadal jako zkoušející profesor biblické teologie proti dvěma vcelku úspěšným studentům. Jejich znalosti a reakce na mé výzvy byly skutečně příkladné a velmi pohotové. 

Můj kontakt s nimi začal významným pohledem na jejich stojan a po pozdravu klasicky "dobrý den" a jejich aktivní  nabídce novinek ze stojanu mou otázkou: "Jakou má ta kniha autoritu? Bible je přece mrtvá, jestli mi rozumíte." Hned se správně zeptal: "Jak to myslíte?" Načež jsem mu řekl: "Normálně - vy jste přece živý a ta kniha je jen materiál..." "A kdo má vykládat Bibli." Jejich odpověď byla pro mě překvapivá: "Bible se vykládá sama sebou." "A kdo Bibli napsal?" ...

Během rozhovoru mě moc pochválili za moje znalosti, vystřídali mnohá svá oblíbená témata, z nichž jsme se docela zasekli nad prvními lidmi. Zjistil jsem nikoliv překvapivě, že ten příběh berou bez mála jako skutečnost a pokusil jsem se, aby nad tím trochu přemýšleli: "A vy byste se bavil s hadem? To je jako přirozené, že had mluví? Mě jako toto vysvětlovat moc nemusíte, ale řekněte to nevěřícím! To pak by se podivili, čemu to věříte za pohádky."

Sami také se začali bavit nad tím, že k Marii mluvil anděl. "A jak k vám promlouvá Bůh?" Nevím, nemám čich, možná se začali potit, ale co musím velice ocenit, žádné předložené otázce se nevyhnuli a o všem jsme se vcelku pečlivě bavili.

Mezi tím jsem pomalu sledoval autobusy, protože jsem se potřeboval vrátit, ale byli od zastávky cca 10 m, tak mi dalo trochu práci zaostřit na autobus (měl bych navštívit očního lékaře), abych věděl, kam směřuje. Dívat se na hodinky mi připadalo neslušné. Normálně jsem zdravil známé kolemjdoucí a také za nimi přišla kolegině, která je zdržovala od pastorační práce se svými srdečnými pozdravy, mě si moc nevšímala, což ve mě nevzbudilo moc dobrý dojem, ale odešla pak a bavili jsme se dál.

V závěru rozhovoru jsem jim jasně řekl: "Je mnoho věcí, na kterých se můžeme shodnout, ale máme mezi sebou výrazné rozdíly, které nelze popřít." Ano a byli schopni mi je říct a musím uznat, že být zkoušejícím profesorem, musel bych jim dát bez velkých diskusí "A", ale docela mě mrzelo, že jsem to byl já, kdo je vlekl různými tématy a trochu je láskyplně ždímal, přičemž mě nechytlo jejich slovo, abych mohl mít nějakou ochotu je následovat a žít jejich nelehkou víru.

Jsem přesvědčen, že i tato jejich víra je může dovést ke spáse, ale vybrali si širokou cestu, která vede přes velikou propast, která je velmi nebezpečná a zrádná.

Zobrazeno 803×

Komentáře

kacarovi3

I já je viděl postávat na hlavní třídě Šumperka a bylo jich více dvojic. Janovo vidění jsem četl kdysi a na moc věcí bych si ani nevzpomněl. Také jsem dřív s nimi diskutoval, pozval je dál, uvařil jim čaj...Sestra s mámou tam dřív k nim chodily. Také jsem je navštívil v jejich sídle.Strážní věž je jejich osa víry a na sobotním shromáždění ji probírají, čtou z Bible odkazy tam uvedené a všichni je povinně museli hledat. Samé podávání rukou, úsměvy ale jejich nitro dokonale uzavřené pro bližního. Jejich víra je nadřazená lidem a nepotřebují je chápat, jen je důležitý ten jejich obraz víry, ta slíbená spása...

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio