Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

"V církvi se pořád něco slaví..." aneb můj pohled na letošní arcidiecézní setkání katechetů

Začnu to podobně jako první svatou zpověď, když mě z ní tehdy v mých skoro 10 letech pan farář zkoušel a já tím rozesmál celou třídu. Pamatuji si to jako dnes a za kněze, který mi dal první sv. přijímání se také modlím: "U sv. zpovědi jsem ještě nebyl, ke sv. zpovědi jdu po prvé." No a tak to bylo i s arcidiecézním setkáním katechetů.

Když jsme to tak probírali na našem děkanátním setkání, kde mě bylo naznačeno, že ač jsem nejmladší a s nejnižším vysokoškolským titulem (pouhopouhý bakalář s čerstvě vydaným a ještě pouhopouhým modrým diplomem a mokrou zcela čerstvou - z loňského listopadu - kanonickou misí), do budoucna povedu jak okresní Bible a my, tak katechety - po pravdě mám spoustu důvodů, proč se mi do toho vůbec nechce a málo proč by to tak mohlo být, je na místě, abych jel na Velehrad na ono arcidiecézní setkání katechetů a zastupoval náš děkanát, v tomto případě rozumějme děkanát Hranice (jinak jsem samozřejmě Zábřežák z farnosti Svébohov podle trvalého bydliště).

Jelikož jsem tušil, že to tak dopadne, podíval jsem se alespoň na plakát, zjistil si program, prostudoval několik e-mailů k tomu a rozhodl se přihlásit, nicméně toto rozhodnutí ještě v té době neuskutečnil. 

Upřímně, na Velehrad jsem se těšil v každém případě, ale termín byl pro mě ne úplně příjemný, tak jsem také říkal, že to vypadá, že budu muset jet, ale opravdu jen na sobotu 2. února.

Pátek je první v měsíci a v neděli se představují děti k prvnímu sv. přijímání, ale tu sobotu klidně dám, neb se v naši farnosti zcela vyjímečně nic důležitého neděje.

Nejvíc jsem se těšil na pana Doc. Dvořáka a jeho Genderovou přednášku. Další přednášející měli být manželé, tak budiž a pak už na tom setkání podle mne nic důležitého nebylo, takže jsem neplánoval ani, že bych tam byl na oběd, přece jen jsem někde chtěl stihnout mši svatou. Už na setkání (děkanátním) mě však kolegyně říkaly, že oběd bych si ještě mohl dát, vaří se tam dobře - tak jsem rád, že jsem se jimi nechal ukecat a potom ještě dalšími e-maily, které mě naznačily, že by bylo vhodné i praktické odpoledne, protože bude setkání zástupců za děkanáty. No, budiž.

Jak to tak bývá u těchto akcí, když se pro to člověk jakkoliv rozhodne, dokonce i s moji mírnou nevolí, Pán mu to mnohonásobně odplatí a to tím více, čím více úsilí to bude stát, takže i z tohoto setkání jsem dostal mnoho dárků navíc, až jsem byl z nich totálně unavený, ale nabitý a šťastný.

Den před setkáním jsem zjistil zajímavou věc: Abych na setkání mohl být jen v sobotu, budu muset obětovat pár hodin spánku, neboť autobus k Velehradu mi jel 4:46 nebo taky 7:07. To druhé by bylo na první pohled příjemnější, ale nestihl bych přednášku Doc. Dvořáka od začátku, takže byl jasný budíček na 3:45 ráno. Tehdy jsem se začal nejvíc těšit, protože brzy ráno vstávám celkem rád a když je to na pouť, tak tím raději. Je to pro mě 100x lepší, než táhnout denní program do stejné doby a potom jít teprve spát. Viděl jsem v té pouti také mnohé požehnání, které si mohu vyprosit.

Jsem spíš ranní ptáče, než noční sova. Ještě jsem ale netušil, že ten den po mě bude chtít obojí. Kdybych to býval věděl, přihlásil bych se už na páteční večer, přece jen první pátek pro laika není totéž, co pro kněze. A to jsem taky netušil, že děti budou většinou nemocné, takže představování se odsune o týden, tudíž ten víkend mohl být na Velehrad klidně celý, ale po pravdě, moc jsem to nechtěl. Ono, když na to přijde, na tom představování dětí také není nutná služba pastoračního asistenta.

Mám rád společenství, ale samotu potřebuju trochu taky a sobotní program nazvaný Společenský večer mě opravdu moc nepřitahoval - kdo ví, kam by se až protáhl a společenské odění nenosím příliš rád a muset být společensky naladěn do nočních hodin - pro mě to byla představa skoro děsivá a kdyby mě někdo viděl unaveného, taky by mě to nebylo příjemné, styděl bych se za to. Proto jsem taky chtěl opustit setkání v každém případě již v sobotu.

Už píšu docela dlouhou dobu a zatím to vypadá, že nic moc pozitivního. Ale tak to rozhodně nebylo, ba přímo naopak.

I když jsem nebyl ten den na mši svaté, byť jsem teoreticky být mohl, ale jak mě často říkala + paní kostelnice z Luhačovic, ještě za časů mého knihkupeckého studia, paní Malíková: "Bůh nemožné věci nežádá." Často mě to povzbuzuje a teď na Velehradě jsem si to připomněl tím více, že těch Božích pozorností už jsem dostal docela dost i tak.

Tím, že jsem tak brzo vstával, bylo i dáno, že jsem tam brzy přijel a to hned na ranní modlitbu. Když jsem se zorientoval, v kanceláři zaplatil oběd a přišel do kaple před časem modlitby, všimla si mě jedna kolegyně katechetka z Centra pro katechezi a přinesla mi vysačku s mým jménem a brožurku s celým programem a možností do ní vpisovat darovanou propiskou. Takových pozorností během dne bylo hodně, hlásili se ke mně kolegové známí i neznámí a měl jsem radost také nejen, že jsem je viděl, ale i byl viděn.

Snídani jsem objednanou neměl, stihnul jsem ji ještě na faře a měl z poloviny dopité kafe, pak už jsem musel šupat na autobus, ale stačila mi. Mohl jsem pak po modlitbě se v kapli pomodlit růženec a být chvíli o samotě, což byl další velký náboj moci se pomodlit růženec sám před Eucharistií v kapli. V rámci ranní modlitby jsme rozjímali evangelium, které připadalo na liturgii toho dne.

Po růženci jsem šel do přednáškové místnosti a s radostí očekával plodnou přednášku, ze které mám mnoho zápisků a vím, co jsem chtěl vědět o genderové ideologii. Pan profesor Mons. Petr Piťha to řekl velice pěkně prorocky, že jsem se těšil na výklad proroctví a ten byl skutečně poctivý.

V programu to vypadalo jako celé přednáškové dopoledne a byl jsem na to tak nastavený. Nicméně jsem očekával, že bude alespoň krátká přestávka na výdech. Byl jsem velmi rád, že byla vyhlášena na půl hodiny. Šel jsem tak do knihkupectví podívat se, co je tam nového a kdyby měli otevřeno i odpoledne, chtěl jsem se tam také vrátit, neb za půl hodiny se toho mnoho projít nestihne. A tam mě čekal další dárek, zrovna tam prodávala Pavlína, moje spolužačka z Teologie, mohli jsme prohodit pár slov - nicméně přestávka pouze půl hodiny.

Na další přednášku jsem došel "salámově" s asi 5 min. zpožděním. Trošičku škoda, protože pozvaní manželé mluvili skutečně poutavě, jako svobodný muž jsem si toho až podezřele moc zapisoval zvláště při pohledu na kolegy, pro které byla nadbytečná i půl stránka na poznámky v brožurce, nicméně já jsem si dělal poznámky na pracovní listy 2. roč. z druhé strany, neboť ty se často kopírovaly a já je až tak moc pro výuku nepoužívám, neb většinou kluci nemají moc velké pochopení pro výtvarnou výchovu a když mají něco vymalovávat "planou nadšením."

Velice mě zaujala myšlenka z přednášky, kterou pronášel zrovna manžel: "Spousta lidí si výchovu plete s chovem."

Ovšem nejen tuto citaci jsem si napsal, napsal jsem si toho ještě mnohem více, inu škoda, že jste tam nebyli, vzhledem k tématu "Jak pomoci rodině" to bylo otevřeno nejen katechetům.

Také do našeho Infolistu jsem napsal citaci z e-mailu takto:  Na Velehradě je arcidiecézní setkání katechetů; Vojta se též zúčastní, ale nemusí sám. „Letošním tématem bude rodina, a proto s sebou můžete vzít také manžele, kamarády či jiné lidi dobré vůle, které si myslíte, že by toto setkání mohlo zajímat, potěšit a povzbudit.“ Bohužel, i přes to, jsem byl nakonec z děkanátu sám.

Po této přednášce bylo několik informací, z nichž vyplynulo, že odpolední čas, který jsem chtěl prožít v návštěvě baziliky a knihkupectví nebude pro mě zas tak dlouhý, aby se to dalo stihnout.

Podíval jsem se, tedy, blíže na program, protože ráno jsem zjistil, že autobus mi jede v 16:00 nebo 18:13 a zvažoval, co bude pro mě lepší, jak to udělat, abych vyhověl potřebám a nemusel se rozkrájet.

Rozhodování bylo hladké: Když pojedu v 16:00, s velkou pravděpodobností nebudu nikde na mši svaté. Když pojedu v 18:13 - vzhledem k tomu, že je sobota, dojel bych až ve velmi pozdních nočních hodinách zpět do Drahotuš, což by pro mě bylo velmi nepříjemné.

Nejsem už zvyklý, že má denní aktivita by měla trvat 20 hodin, ač ještě v r. 2002 si pamatuji, že jsem měl v práci noční, pak víkendovku s dětmi a zase další noční směnu a vydržel tak 56 hodin v kuse. Dneska bych to rozhodně nedal.

Již ve 12:45 bylo setkání zástupců katechetů za děkanáty.

Když pak koloval papír, byl jsem mile překvapen, že je tam napsané i mé jméno, že se se mnou počítá, ač já to tak neberu.

Jsem mladý, nezkušený. Rád děti učím náboženství, rád se s nimi setkávám, mám rád i spolčo katechetů, sdílení se kolegy nad starostmi o děti. Pro mě osobně být dobrým katechetou se rovná tomu: mít rád všechny ty, které mám učit, jejich kamarády i nepřátele, dokázat jim ukázat, že mě na nich záleží a chci jim dělat radost. O to se upřímně snažím a to se také snažím sdílet.

Bavilo se nad mnoha problémy, z nichž mnohé mě skutečně "pobavily", neboť to byly často věci, které já neřeším. Metodika je pro mě věc, která může být velmi inspirativní a je v nich mnoho dobrých nápadů. Ale vždycky to dopadne stejně tak, že na každou hodinu náboženství se musím nějak připravit podle svých schopností a podle dětí, které budu učit a to se často do metodik opravdu nevejde. 

Učím-li děti, které to žijí v rodině, je to úplně něco jiného, než učit děti, které si kostel pletou s hřištěm, protože jinak jsou zvyklé chodit kolem té velké budovy a ani z domu nevědí, co je to za továrnu. Asi jsem to napsal moc tvrdě, ale mnohde je to skutečně realita dneška.

Také přišlo na téma, proč že je nás tak málo na setkání. Názory byly různé, nad mým jedním krátkým příspěvkem, který je v nadpisu se účastníci zasmáli: "V církvi se pořád něco slaví." A u oslav musí být i pan katecheta (to už jsem neřekl). Další, co jsem k tomu řekl, s tím byl zcela oprávněný nesouhlas, jelikož je dobré si vážit užitečného času kolegů katechetů a jejich neúčast na setkání nenazývat "nenadšením."

Byl nám představen nový web pro katechety, kde budeme moci nejen čerpat inspiraci, ale také vlastní inspiraci vkládat, což je výborný počin byť mě v tom chybí trochu kontrola co tam kdo dá, aby to nebyl miš maš všeho možného, jak ostatně můžete vidět v mém deníku katechety, neboť mnoho věcí zde je pro mnoho katechetů samozřejmých a nedůležitých.

Konec konců i tento příspěvek začíná být poněkud dlouhý a ještě vnímám, že nejsem u konce, protože pár podstatných věcí ještě potřebuju napsat. Pokusím se být nadále rychlý.

Za chvíli totiž přijde pan farář a určitě bude chtít jít k počítači a já mu ho teď blokuji.

Abych stihl návštěvu baziliky, rozhodl jsem se odejít po následující přednášce. Byl to čas tak akorát. Vstupy do škol mě zajímaly a byl jsem rád, že jsem si přednášku vyslechl, byť jsem si tentokrát, jako ostatně celé odpoledne, již nedělal žádný zápis. Vidím tento projekt jako velmi užitečný a praktický. Sám chodím do školy velmi rád a bavím se se všemi dětmi, nejen s těmi, které chodí do náboženství. Mnoho dalších ještě chodí na faru či do školy na obědy nebo se s nimi setkám kdekoli a rád si pro ně udělám čas, když mnoho z nich mě osloví.

Z přednášky, která byla opravdu plodná si pamatuji hlavně tento dobře řečený špek, kterým přednášející citovala svého pana faráře: "Raději matka od plotny, než nějaký Uzel."

Na přestávce již jsem se oblékl, naposledy navštívil kapli Stojanova, jak jsem to po celý den dělal v každou volnou chvíli a v naprosté tichosti, bez dlouhého loučení opustil budovu a směřoval už jen do baziliky, kde mě čekalo další překvapení a veliká radost.

Vědom si toho, že asi nestihnu žádnou mši svatou, šel jsem do baziliky hned. Před bazilikou jsem viděl pohřební auto. "Odpočinutí věčné, dej Jí, Pane..." Pochopil jsem, že vstupuji do pohřbu, ale nevěděl, v které části. Když jsem otevřel dveře baziliky, slyšel jsem kněze odříkávat eucharistickou modlitbu. Potichu jsem šel dál a sedl si na místo vzadu, daleko od pozůstalých, přece jen Velehradská bazilika je na rodinný pohřeb poněkud veliká, a zůstal do konce celého obřadu, takže jsem byl v okamžiku sv. přijímání. Vzhledem k tomu, že jsem však přišel až tak pozdě, nechtěl jsem nikoho pohoršit a ke sv. přijímání jsem nepřistoupil ač jsem si to trochu vybojovával a pomodlil jsem se duchovní sv. přijímání s radostí, že jsem mohl být alespoň na části mše sv.

Uvnitř baziliky byl ještě betlém. Jak prošel průvod, chvíli jsem se u něj zastavil. Pak jsem šel do královské kaple, kde je pochováno tělo olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana, u něhož se pravidelně a rád modlím. Byl to také svébohovský pan farář a myslím, že z jeho odkazu farnost dodnes čerpá. Jsem hrdý, že z mé rodné farnosti jsou dva žijící kněží, kteří Bohu slouží. Pak jsem šel ještě do kaple Matky Jednoty a dále k hrobu kardinála Tomáše Špidlíka. Následně jsem již pomalu jako poutník Velehrad opouštěl, byl čas jít na autobus.

Když jsem dojel do Starého Města u Uherského Hradiště, zjistil jsem na nádraží, že nejbližší spoj jede až za déle, než hodinu. Vzal jsem do ruky růženec a pokračoval s tím, že mi to opět vyjde se na první sobotu pomodlit všechny jeho růže. Po cestě do města jsem si koupil něco dobrého k večeři.

Po příjezdu osobního vlaku do Přerova jsem zjistil, že mám opět hodinu čas, tak jsem opět cestoval do města s růžencem v rukou. Byl jsem již rád, že jsem si vybral autobus hned v 16:00, protože o 2h později, byť bych byl na mši sv. při setkání katechetů při možně nevyhovujících přestupech bych dorazil opravdu až ve velmi pozdních nočních hodinách. Už tak cesta zpět trvala skoro 5 hodin, zatímco tam jsem byl za 2 hodiny. Ano, Bůh nežádá nemožné věci, tak jsem za modlitby korunky k Božímu milordenství došel před 9. večerní na faru. 

Před farou jsem se ještě pobavil s mladíkem, který chytal náš internet. Nezval jsem ho dovnitř, neboť jsem byl už unavený a brzy na to jsem šel spát unavený, ale šťastný ze všech těch Božích překvapení, které Pán přichystal mě, jeho neochotnému a brblajícímu služebníkovi. 

 

 

Zobrazeno 195×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Pokud jste se dočetli až sem, zajisté si můžete přečíst kratší verzi: https://vvrh.signaly.cz/1902/setkani-katechetu-olomoucke-arcidieceze-kratsi-verze

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio