Aktivity na vysvědčení

Ať na to nezapomenu, tak na přelomu školního roku zcela náhodně se roztrhne pytel v rubrice deník katechety a zítra si ještě najdu vhodný čas dodat do této rubriky další příspěvek, takže nebude-li se Vám tento líbit, tak si zítra přečtete jiný.

Před koncem pololetí po nás ředitelé škol chtějí, abychom dětem z náboženství napsali známku z nepovinného předmětu, zpravidla eminenter, neboť zas na setkání katechetů nás takto tlačí, že pouhé valde bene odrazuje děti z náboženství, tak ať mají oproti ostatním alespoň jednu jedničku navíc. Vyznamenané to nadchne (jinak bychom jim pokazili vyznamenání) a těm s běžným prospěchem to prospěch vylepší a nejvíc to povzbudí žáky propadáky, že alespoň jedna jednička.

Nicméně je spravedlivé, aby si tu jedničku přece jen zasloužili a tak je třeba udělat nějakou formou hodinu zkoušení látky za půl roku.

Forem už mám tady víc a tak tím dnes přidám ještě jednu, která se mi velice vyplatila, neboť je to spojené i s jejich oblíbenou zábavou, se kterou mohou normálně i tratit celé hodiny.

Jak to tak však u mě bývá, vzpomenu si, až se ozve ředitelství, že "dnes" potřebuje vyřešit klasifikaci žáků. A tak jsem namáhavě psal jména svých žáčků i s přijmeními a třídou (něco bylo obtížné dohledat - kam jsem vlastně zašantročil ty přihlášky?) a ke všem jsem napsal klasifikaci "1", neboť letos jsem obvzláště v Drahotuších neměl reálný důvod stran spolupráce, kázně i vědomostí napsat komukoliv něco jiného.

Nicméně nechtěl jsem, aby to byla jen tato formalita, tak jsem hned přemýšlel, jak udělat zábavně zkoušecí hodinu. Forma mě napadla velmi jednoduchá a to aktivity všichni proti všem. V aktivitách je popis, pantomima nebo malování, já jsem do toho dodal disciplínu ještě další a to položení otázky a modlitbu. Dětí mám pět, tak jsem je nedělil do skupinek, ale vyřešil pravidla aktivit trochu jinak.

Za normálních okolností je dětí pět, nicméně ještě funguje nemocnost, což byla 1, tedy nakonec 4. Nechtěl jsem z toho však vyloučit nemocnou, tak jsem na tabuli napsal i její jméno. Děti jsem od začátku motivoval, že sice to vypadá jako hra, ale je to dnes o známku z náboženství (zamlčel jsem jim, že tu už mají dávno, resp. asi 2 hodiny zpět, napsanou).

Takže tedy ty Aktivity... 

Než jsme tedy začali hrát, posadil jsem je do jejich lavic každého samostatně a nechal hlasovat o známce pro nemocnou přesně tak, jak mě to udělali moji spolužáci na střední škole, když paní učitelka z propagace literatury byla u mě v naprosto stejné situaci - neměl jsem známku a byl jsem nemocen - tehdy mi třída odhlasovala "2" a já jsem se potom po pololetí musel snažit, aby tomu tak bylo. Začal jsem tedy od pětky. Spolužáci byli přející, nehlásil se nikdo pro. Dokonce ani u dvojky se nikdo pro nepřihlásil a když jsem dramaticky došel k jedničce, naráz všichni prvňáčci zvedli ruku a bylo to jasný.

"Tak jo, Anežka dostala od Vás jedničku a já ji ju rád dám. Ale teď je to na Vás, co dostanete vy. Musíte se snažit." A rozdal jsem všem hrací kostky. Nejprve si tak vylosovali pořadí, ve kterém budou předvádět. Pak házeli kostkou před zadáním úkolu, abych věděl, jaký úkol jim dát. Pod každým číslem 1-6 jsem měl připraveny 3 úkoly. Házeli tedy ještě podruhé, který z těch tří. Trefili-li se do něčeho, co bylo před tím, museli házet znovu. Kdo aktivitu dobře předvedl, měl bod (úkol jsem věděl pouze já) a kdo to uhodl, měl také bod. Než šel na scénu, řekl jsem pouze zda se bude malovat, vysvětlovat či hrát (měla-li být položena otázka či modlitba, nebylo třeba nic vysvětlovat).

Byla to hodina pro všechny velmi zábavná a na konci jsem je mohl slavnostně vyhlásit, že nikomu z nich nedám horší známku než "1", neboť jsem neměl a to ani při tom zkoušení žádný důvod dát nějakou jinou známku.

Takže platí, že kdo chodí do náboženství, má jednu jedničku na vysvědčení navíc.

Ale pozor, to platí jen u nás na Hranicku (a už i já jsem zde dával velmi mimořádně za celých 15 let jen velmi málo, celkem dvě valde bene), v jiných končinách Čech či Moravy toto pravidlo platit nemusí. Před asi 17 lety jsem slyšel nejmenovanou paní katechetku v nejmenované oblasti, která dávala svým žákům na vysvědčení i dostatečnou a jeden nejmenovaný pan katecheta v Hranicích byl přemlouván, aby nedával "3".

Nicméně ve své pověstné přísnosti si na 99% vystačím s touto krásnou jednou známkou.

Když bych musel dát horší, nedám raději na konci školního roku naše krásné originální vysvědčení z náboženství.