Ty jsi Youtuber? aneb kam pan farář nemůže, nastrčí katechetu

Ano, já jsem... však se podívejte: https://www.signaly.cz/vvrh/videa

Touto otázkou mě překvapili žáčci partutovské školy a musel jsem jim dát adresu. Slíbili, že mě dají odběr a nějaké laiky (z těch budu opravdu nadšený - kdo mě zná, ví). Každopádně jsem nabyl pocitu, že jsem stoupl u nich o nějakou úroveň výš, ač vím, že už tak mě mají rádi víc, než dost, což mi ostatně potvrzují nejen oni, ale i farníci.

Tak trochu vím, jak na to přišli, ale překvapilo mě, že to bylo první, co mi řekli po vánocích skoro dřív, než pozdrav.

Na tento zájem jsem musel reagovat, tak jsem potrvrdil, že mám kanál, ale že je to určitě nebude bavit.

Jsou živí, ale vím, že náboženstvím je moc nebavím, ač i to se mnohdy docela vydaří. Spíše se s nimi bavím při přechodu z oběda do školy či při hrách venku i v rámci školní družiny nebo po škole na faře či na hřišti. Paradoxně o náboženských věcech je pro ně mnohem zábavnější se bavit mimo nepovinně povinné hodiny náboženství a je to pro ně daleko smysluplnější, protože je to jejich zájem.

Bavím se nejen s těmi, kdo chodí do náboženství, ale z každým z nich i se všemi dalšími třeba v autobuse nebo na ulici. Aktuálně, když je sníh, tak jsme se bavili i při stavění sněhuláka a sněhových pevností.

Vlastně se bavím s každým žáčkem, který prošel partutovskou školou, ale vlastně s každým, koho jsem poznal ve škole či o prázdninách, některým už je teď i přes 20, jsou blízcí mému srdci. 

Teď je takové období, kdy mnoho věcí jsem nucen dělat bez pana faráře, protože pan farář měl veselého Silvestra, tudíž prozatím musím dělat víc, než jsem zvyklý a učit také více. Má to své výhody, ale i nevýhody.

Výhoda je právě v tom, že cestuji sám veřejnou dopravou a jsem tak pánem svého času a s mnohými se mohu setkat více a lépe.

Když mě o. Radomír volal o Novém roce, zrovna jsem si neměl kam sednout, ale věděl jsem, že mnoho věcí bude nějakou dobu jinak a že po mě se toho bude mnohem více chtít a v mnohém nebudu běžná šedá eminence, což musím říci, že mi značně nevyhovuje, protože osobní volno musí jít stranou a na to nemám moc nervy a pan farář na svou nižší pohyblivost také ne, takže občas bojujeme s výbuchy, mnohdy velmi nesmyslnými, ale co se dá dělat - prostě realita těchto dní a nová zkušenost.

Zákonem schválnosti je po mě chtěno mnohem více, než kdy jindy a mám-li odhadovat čas, co mi jak dlouho bude trvat, jsem pro to nahlásit kratší čas, takže tím natahuji nervy těm, kteří očekávají, že stihnu ještě mnohem více a rychleji, než jsem to kdy dělal.

Někteří si stále myslí, že nemám co dělat a že mě musejí nějak navíc zaměstnat, když pan farář zrovna nemůže.

A ač to nedělám rád, ukazuji někdy i to, jakou mám radost, že musím řešit něco, co by mohl dělat někdo jiný a mnohem lépe. Sprostý jsem zatím nebyl, ale není vyloučeno, že to přijde taky. Raději to nechtějte zkoušet.

V něčem někdy se mi zdá, že dosahuji na dno a že mít stále přívětivou tvář, protože opak je hřích, je dlouhodobě neudržitelné.

Ale naštěstí přicházejí povzbuzení, sice taková malá, ale přece jsou. Naráz si více vnímám to, co by mě jinak asi tolik nedošlo.

Někdy v něčem naráz nepoznávám sám sebe. Na běžnou otázku "Jak se máš?" běžně odpovídám s velikým optimismem a nadšením většinou "výborně" nebo "žiju". Ale teď jsem byl schopen říci: "Ani se neptejte!" Divíte se, možná, ale to jsem fakt udělal.

Když se někdo ptá na zdraví pana faráře, s humorem říkám, že potom, co odejde od doktora, hned vyjede na běžky a bude aktivně sportovat. Když je málo času, odpovím prakticky: "žije".

Trochu povzbuzení mi vnášejí někteří farníci, jiní zase se mě snaží uvést do reality či vnést do toho trochu humoru. Velkým povzbuzením jsou pro mě všechny děti v náboženství, každého z nich rád vidím a rád s nimi trávím čas a také všechny, které přijdou na faru a chtějí kousek mého času.

Asi je to zapotřebí, ale přišel jsem na mnohem praktičtější povzbuzení a to je v Písmu svatém, v jeho naslouchání, ať je to kdykoliv a také v modlitbě. 

Jen s pomocí Boží se dají zvládat krizovky.

Ano, s pomocí Boží. To si říkám strašně rád a moc mě to povzbuzuje. Prý jsem tím inspiroval i P. Marka Dundu, když měl lidové misie v Partutovicích v r. 2008, ale já sám si toho nejsem vědom, sic o. Marek to tak říká, ale mě to přišlo jako přirozená reakce.