Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Kostel není divadlo ani hřiště, je to místo, kde přebývá Láska sama

Signály na mě poslední dobou vůbec nejsou hodné.

Nutí mě psát, co chci, ale jinak, protože někdo nahodí téma, o kterém jsem chtěl psát něco jiného, mě to zaujme a napíši to, co chci, jen trochu jinak. Nad tímto jsem původně přemýšlel jen s tím, že to napíši do svého deníku katechety, jak dnes děti chodí na hřbitov či do kostela a jak je jim tam nakonec hezky. 

Jiný článek na Signálech mě však dovedl k úplně jinému důrazu a tak se nakonec dostanu i k tomu, co jsem nadhodil v odstavci 1. a co jsem nakonec napsal do nadpisu v rozporu s tímto článkem výběru blogů:https://katusi.signaly.cz/1811/nechodim-do-skolky-chodim-do-kostela a možná na podporu jedné z odpovědí v tomto blogu z výběru ze stejného dne: https://ferenc.signaly.cz/1811/deti-v-kostele. Odpověď na ten palčivý problém však nechci hledat jednoduše, zda děti ano nebo radši klid ani v tom, jaký jsem byl já dítě v kostele, neboť bych se možná sám divil, že chodím do kostela a ještě do předních lavic. 

Tak mě pomůže rozjímání evangelia neděle minulé a neděle následující. V minulé neděli Ježíš na popud zákoníka řekl dvě nejdůležitější přikázání lásky a zákoník to doplnil, že je to důležitější, než oběti a dary. Neděle následující zase Marek pěkně zkritizuje zákoníky, jak rádi chodí na přední místa honosně oblečeni a jak bohaté dary dávají do pokladnice v chrámě, zatímco chudá vdova dala všechno, co měla.

Když jdu na mši svatou, jdu tam za Kristem a celou dobu jsem na setkání s Kristem.

Co je to kázání? Proti setkání s Kristem je to úplná prkotina a někdy i snůžka řečí, když mi to zrovna nesedne nebo mě s něčím otravuje soused. Mše svatá ovšem není jen o kázání, mám se soustředit na celou a když někdo naruší mou soustředěnost, není to jeho problém, ale můj. Kdo je můj bližní? Bližní mě přece vede k Bohu. A co nás může odloučit od lásky Kristovy?

Napadá mě spousta vět z Písma a taky dnešní drámo z evangelia, když bychom slavili posvěcení Lateránské baziliky a četlo se od Jana, jak Ježíš vyháněl kupce z chrámu. K čemu je chrám? To nám Ježíš ukazuje zcela úplně a dokonale, všechny výtržníky vyžene a všichni jsou dospělí. A oni se ho ještě ptají, jakou mocí to smí dělat.

A někdo se tady zabývá tím, zda děti do kostela ano nebo ne a zda je kostel kostelem nebo mateřskou školkou.

Když někdo chodí do kostela jako do divadla si poslechnout kázání nebo kněze, tak to raději půjdu do divadla na nějakou kvalitní divadelní hru a nikdo mě nebude rušit. Do kostela nemusím chodit jenom na mši svatou. Sv. Dominik Savio se klidně modlil i před zamčeným kostelem. Jen, když uvídím kostel z dálky, už se mohu modlit.

Ale jak je možné, že mě v kostele někdo může rušit při modlitbě? Když vím, že jdu na společnou modlitbu, musím počítat s tím, že tam nebudu sám, bude se mnou nějaký bližní, kterého mám milovat jako sebe a Boha nade všechno. Bližní tam je, miluji ho ať je jaký je a miluji ho jako sebe a Boha nade všechno a tak se na něj soustředím.

A když náhodou zlobím já, a pastorační asistent taky umí zlobit u oltáře, i když je mu 40, vím, že mě Bůh miluje a že musím mít ohled na všechny, které Bůh taky miluje, takže nebudu zlobit tolik, abych překážel bližnímu, kterého mám mít rád jako sám sebe.

Když se začnu rozčilovat, ztratím trpělivost, ztratím nervy, pak mi v chrámě nemůže být dobře, ale je to jenom moje vina, že jsem si neuvědomil, kde jsem.

Když tedy jsem v divadle a ne v kostele, potřebuji klid. Ale když jsem v kostele jako v divadle, chci se bavit scénou modliteb a jinak nepřispívat k tvorbě společenství, pak po právu odejdu z kostela, jako bych byl v divadle.

Když do kostela dávám hojné dary a zapomenu dát sám sebe,...

...pak se nemůžu divit tomu, když ve společenství něco chybí.

Chybím já osobně, je tam jen mé tělo, které neví, co tam vlastně dělá. Odejdu chudý, zatímco chudá vdova, která dala málo, odešla s poctou od Božího Syna.

Na druhé straně kostel taky není sportoviště, kde se jen tak vyřvává, pobíhá sem a tam a vydávají nějaké povely: Stát, sednout, kleknout, jít, zpívat, mlčet.

Děti potřebují znát pravidla, která na tom kterém místě mají fungovat. Jestli je to v kostele, jako na hřišti, budou se chovat jako na hřišti. Ježíš to měl s těmi prodavači dobré, byli dospělí, poradil si s nimi rychle, raději moc nevzdorovali, aby nedošlo k potyčce.

Když by tak v tom chrámě byly malé děti, nevím, jestli by si s nimi hrál na honěnou. V evangeliu na rozdíl od apoštolů je Ježíš s dětmi slazen a ač učedníci matkám zakazují, Ježíš říká jasně: "Nebudete -li jako děti, nevejdete do Božího království."

Dnešní děcka to nemají tak jednoduchý.

Mnozí kostel znají sotva z rychlíku, neví, jak se tam chovat, kde to vlastně jsou. Do divadla taky moc nechodí, nejvíc asi znají hřiště a tak někdy vypadá i škola a někdy nejen o přestávce, jak tak při pastorační návštěvě škol občas pozoruji (nebudu jmenovat časy, abych neprozradil děti ani učitele).

My jsme ve škole museli bývat ticho. Učitel měl důstojnost a byl hoden poslušnosti. Kněz měl důstojnost a byl hoden poslušnosti. Škola byla něco, kde se museli plnit povinnosti a každé neplnění byl průšvih. Když jsme vcházeli do kostela, věděli jsme, kdeže to jsme a co se tam má dělat a bylo, alespoň mě, tam hezky. Když by se ozval pan farář, že jsme zlobili u oltáře, byl by mazec i doma. Nedovolovali jsme si nepřístojnosti. Divadlo jsme po pravdě taky příliš neznali, možná ve škole spíš kino. Ale, když jsme tam vstoupili, nenapadalo nás rušit, vždycky jsme viděli druhého - ale tak bych to tehdy nenazval.

Dneska je učitel často krotitelem divé zvěře. Děti se chodí do školy učit, ale mohou mít své požadavky a potřebují veškeré pohodlí. Do kostela se chodí občasně, nezávazně, mnohé děti se nudí, neví, proč tam jsou, pořád tam něco musí, ale to se jim do dnešní doby nehodí, protože mnohem důležitější je to, co chtějí a co chci já konkrétně. Mám na to nárok, musím to mít. Na hřišti si mohu dělat, co chci a u počítače taky. Skrze počítač mohu komunikovat se sousedem.

Když toto dělají naše děti, je to zcela v pořádku. Ale mnohem větší legrace je, že to dělá naše krásná, hodná, dříve vychovaná naše střední generace. No jo, ale my už na hřiště nemáme, už nejsme děti, abychom si hráli, v divadle se chceme bavit, na hřišti řvát, kostel si chceme prohlédnout jako kulturní památku nebo si zajít na bohoslužbu jako do divadla.

Dneska, když děti učím náboženství a chci je někam vzít, musím si hodně rozmyslet, jestli tu divou zvěř zkrotím, když se mi splaší a jestli se splaší nebo ne podle momentálního počasí ve škole. Ale musím říct, že je dobrý zážitek a ten mám z letošních dušiček, když to v těch dětech po zkrocení objevím - to, že je nakonec baví být v kostele nebo na hřbitově. O tom jsem původně chtěl psát, než jsem napsal těchto skoro 1600 slov k dnešnímu svátku.

Některé fotky z Antiochie dokazují, že se taky umím v kostele odvázat a být živější, ale pořád vím, že jsem na místě, kde přebývá Bůh.

A dětem musím říci, kde jsou a názorně jim ukázat, že je jim tam dobře.

Je to proces tím větší, že 80% dětí, co mám v náboženství, do kostela běžně nechodí, některé dokonce byly po prvé.

Když jsem měl letos první náboženství z dětmi z Partutovic, což je banda šesti živých kluků - 4 prvňáci a dva třeťáci, chtěli se prvňáčci podívat do kostela chlubíc se tím, že tam stejně nechodí. Skvělá motivace: Budu sám se čtyřmi dětmi (třeťáci se zapomněli v družině a sami jít do kostela nesměli bez pedagogického dozoru), z nichž pouze jediného jsem v kostele viděl víc, než pár krát, dokonce jsem byl u jeho křtu. Oni si mě pamatovali z duchovní obnovy ještě, když byli předškoláci Mateřské školy. Když viděli velký klíč, obdivovali ho. Když jsem odemčel, byť jsem jim říkal, jak se mají chovat, vtrhli do kostela jako na hřiště a abych zajistil nějakou kázeň, musel jsem se chovat jako rozhodčí. Pak jsme se naučili kříž a pomodlili, když jsme si před tím trochu živěji proběhli kostel a já jim jen v krátkých větách říkal, co kde a na co je.

Po zralé úvaze jsem se rozhodl totéž udělat pro své drahotušské děti. Byl to krok úplně jiný. Děti se moc těšili a já jsem se musel stydět, že jsem jim prohlídku kostela slíbil na prázdninové pondělí. On se ten článek měl původně jmenovat: "Jak jsem zapomněl na prázdniny" a měl být v deníku katechety, jak jsem psal výše. Teď to, ovšem, musím i zkrátit, už je to moc dlouho. Každopádně hodina nakonec byla o týden později v oktávu dušiček.

Měli jsme přesně naplánovaný čas, protože nás limitoval konec 5. vyučovací hodiny a začátek 6., protože to už si pro děti chodí rodiče, některé musím odvézt do družiny a s Tomášem si vychutnat oběd. Přišli jsme, vysvětlil jsem dětem, jak se chovat a oni do kostela kupodivu nevtrhli a sic měli mnoho zájmů i cestou, v kostele se snažili být uctiví a dělat, co se má. Ten velký rozdíl oproti Partutovicím byl v tom, že polovina dětí do kostela chodí pravidelně s rodiči a vědí, že kostel není hřiště a také mě často vidí u oltáře. Přišli jsme až do předu a povídal jsem jim o svatých v kostele, ukázal jsem jim co a jak v kostele je, podívali jsme se i do zpovědnice. Bylo jim hezky, pěkně jsme se pomodlili a nechtěli končit, takže jsem se rozhodl, že za měsíc návštěvu kostela rád zopakuji a vím, že nebudu muset krotit divou zvěř.

O pár dní dříve den před svátkem všech svatých v Partutovicích slavili svátek duchů, o němž jsem ostatně psal: https://vvrh.signaly.cz/1810/jak-me-deti-zmalovaly . Tehdy rozhodně nebylo počasí na to, abych šel s dětmi na hřbitov, ale to se v tom článku vlastně dočtete.

Partutovické děti mám velice rád, protože jsou velmi komunikativní a komunikujeme spolu často i mimo náboženství,...

...což je mi v Drahotuších či Potštátě podstatně vzácnější. Všechny je znám jmény a nepopírám, že ony znají mě. Vím proto, že náboženství jako předmět mají rády a vědí, že si i zahrají, že je to může bavit. Ale vždycky nějakou dobu trvá, než se trochu zklidní.

A tak o týden později počasí bylo opět hezké a byť jsem měl připravenou látku, která by je určitě taky bavila, rozhodl jsem se, že s nimi půjdu po nácviku divadla na hřbitov. Divadlo nám šlo zas o něco lépe, tím víc jsem byl povzbuzen. Také paní ředitelka chtěla jít s dětmi po nácviku divadla ven a tak jsem si říkal, že bude atraktivnější pro kluky, když taky půjdeme ven na hřbitov.

Atraktivnější to bylo, to jsem si tipl dobře. Jenže ze školy vyletěly jako střely na hřiště, které je cestou. Ve své trpělivosti jsem je krátkou chvíli nechal, ale cíl hodiny jsem neopouštěl, byla by to velká škoda. Po pohoupání na houpačkách jsme pokračovali ke kostelu. Tam je zase možnost schovky. Už jsem byl méně vstřícný vzhledem k tomu, že jsem byl po obědě a nechtěl jsem s náboženstvím mýchat hodinu tělesné výchovy, mé tělo na to není zvyklé. A tak jsem je motivoval, že můžeme ještě stihnout část školní družiny, když budeme pokračovat dál. Sotva jsme přešli cestu, zamířili jiným směrem, k obrázku Panny Marie. Budiž, to jim ještě prošlo. Jsem už tam dost dlouho na to, abych věděl, že tama se dá ke hřbitovu taky. Pak se ještě trochu pohonili po hřbitově a já doufal, že už jim někdy dojdou sportovní schopnosti, protože ty mé už jsou v tahu teď.

Pak už jsem je dal konečně dohromady a povykládal jim, že se budeme modlit za jejich zemřelé, budeme jim vyprošovat nebe, kam sami máme směřovat. Měl jsem velkou radost, že po 15 minutovém běhu se konečně zklidnili a mezi sebou se domluvili, kam se půjdeme pomodlit jako první. Před půl rokem jim zemřela kamarádka - teda o dost starší, než oni, ale všichni ji znali jako skvělou hasičku, měli ji rádi. A tak jsme se tam sešli a společně upřímně modlili. Pak jsme přešli k příbuzným všech kluků a poctivě se u každého hrobu pomodlili.

Když už jsme ponavštěvovali všechny hroby, řekl jsem, že už můžeme do školy. Byli rychlí, ještě jsem stihl říct, že za nimi nebudu běhat a chci je vidět alespoň z dáli. Jeden z nich potkal svou babičku, ta je na chvíli zastavila a bezpečně přešli silnici. Pak jsem se i já zastavil chvíli s babičkou věda, že kluci už bezpečně dojdou na hřiště za paní ředitelkou nadšeni i z toho, že se stihli nejen pomodlit za své zemřelé, ale taky si ještě zahrát fotbal se školní družinou. U paní ředitelky jsem se ujistil, že dorazili všichni raubíři a šel za nimi na hřiště. Ještě mě chtěli zatáhnout do hry, ale neměl jsem vhodnou obuv na běhání.

Inu děti jsou dnes živé a přece je musíme něčemu naučit. Když jdu na posvátné místo, měl bych se setkat s posvátnem a umět do toho zatáhnout i neposlušné děti. Je velmi důležité mít je rád a dokázat být s nimi, i když zlobí. Jsou to jenom děti a v mnohém jsme nebyli jinačí.

V každém případě, jak jsem psal v nadpisu: Kostel není ani divadlo, ani hřiště, je to místo, kde přebývá láska.

 

 

Zobrazeno 1195×

Komentáře

Leňouš

@Vojtěch Hýbl (VVRH): pěkně napsáno...
Pamatuju si, že jako malé neposedné děcko, jsem měla ráda židle a malé lavičky kde byli rodiny s dětmi. Máma mi 1000x vysvětlovala jak se mám v kostele chovat, nepomohl dětský misal, ani hračky nic... A Já mohla vesele do vzduchu kolebat nohama a bouchat do dřevěné lavičky zespodu . Mama nebo sourozenci mi dělali u kolen hezké modřiny, když mi nohy chytali.. Jednou mě máma nechala kolebat celou mši..Možná sem tušila, že nesmím,byla mi dlouhá chvíle.. Doma byl takový tanec s řemenem... A od té doby sem si kolebat nikdy nedovolila... A pan farář v náboženství mi řekl, že si všiml, že už mám nohy v klidu, že je pěkné že už nekolebu a netlucu do lavičky...


Vojtěch Hýbl (VVRH)

Díky za svědectví.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio