Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Jak jsem prožil 100 let republiky

Prý se církev moc neangažuje v oslavách 100 let naší republiky. Možná to někteří tak vidí, ale není to pravda. Církev byla významně přizvána a odpověděla na to někde i vlastní účastí a liturgií.

Ve farnostech, kde jsem pastoračním asistentem o. Radomír použil orací za národ a slavil mši sv. v bílé slavnostní barvě, když už nemáme ornáty v barvě trikolory, jak vzpomněla varhanice v Partutovicích, ač zrovna tam jsme to mohli liturgicky vyřešit bílo- modrým mariánským ornátem s červenou štólou nahoru, ale pochopitelně se to tak neřešilo, nebylo by to ani estetické.

Snad za dalších 100 let budou ornáty v národních barvách, ale změny v církvi mají vždycky svůj čas. Možná nás za tuto nedbalost prezident postihne podporou zdanění církevních restitucí, ale kvůli tomu nestojí za to si dělat násilí.

Snad v každé obci byl nějaký program, který připomněl toto výročí. Nedalo se k tomu mlčet a církvi také nepřísluší mlčení. A musím říct, že naše farnosti v tomto byly akční.

Nejvíc to bylo vidět v Partutovicích, kde, jelikož nebyl žádný památník obětem světových válek, začali stavět památník k výročí 100 let republiky a na paměť obětí světových válek. Vybrali k tomu vhodné místo před farou a domluvili se s panem farářem i arcibiskupstvím, aby mohli tento záměr dotáhnout do konce. Také zde jsme byli nejvíce zváni k účasti.

Krom toho jsem významně zaznamenal pozvání k 28. říjnu v Drahotuších, kde bych měl možnost se také osobně účastnit, ale účastnil jsem se ve stejný den sic ráno v Partutovicích a pak jsem nedělně odpočíval, takže drahotušský ohňostroj jsem viděl jenom z okna fary. Trochu mě to mrzelo, protože jsem se mohl setkat s mnoha lidmi, ale také jsem vnímal, že si potřebuji odpočinout.

Sledoval jsem tedy zprávy na ČT1, které vlastně nebyly o ničem jiném a byly velmi dobré. Nesledoval jsem však již prezidentské udělování vyznamenání, protože z činů našeho pana prezidenta to vidím spíše jako frašku. Pan prezident na rozdíl od starostů neumí udělat ani kvalitní obřad. Soudím tak z toho, co vidím.

Další výraznou pozvánku jsme měli z obce Radíkov, kde v předvečer výročí měla být v 17:00 mše sv. Obec nás přizvala k žehnání hasičské techniky, kterým oslavy zahájili již odpoledne a pak po požehnání i s námi vyšel průvod k památníku obětem světových válek, který byl až dole v obci. Tam místní hasiči položili věnec, pan starosta pronesl řeč, za kterou by se nemusel stydět ani v kostele, byla velice povzbuzující a hodnotila stav národa před 100 lety a dnes. Občas káplo do papírů, což neušlo naší pozornosti. Po zpěvu národní hymny československé jsme se vydali do KD k pohoštění, které bylo velkolepé, rozhovorům a prohlídce kronik obce, o kterou byl velký zájem. V čase mše sv. byla prezentace a pak šel ještě lampionový průvod.

Po návratu ze mše sv. byl čas zpráv, které byly dle o. Radomíra velice hezké a povzbudivé, nicméně mě napadla myšlenka a musel jsem ji realizovat a s Boží pomocí a povzbuzen oslavami se to, myslím, docela podařilo: tedy toto: jak-ke-me-prisel-jezis

Také naše církve nezahálely a uspořádaly v hranických kasárnách slavnostní bohoslužbu k tomuto výročí, jak jsem o ní psal den po tom: 100-let-republiky-aneb-modlitba-za-narod-v-kapli-sv-barbory-v-hranickych-kasarnach

V Potštátě moc nevím, že bychom byli nějak přizváni k oslavám, ale nemůžeme být všude. Máme přece jen na starosti v celku tří farností 17 vesnic a město Potštát. Oslavili jsme to tedy hned z rána v neděli 28.10. mší sv. v 7:30. Již na Modlitbu za národ o. Radomír vypracoval přímluvy (a díky), které se potom četly na všech mší sv.:Přímluvy k výročí 100 let republiky.doc a na závěr mše sv. byla opět československá hymna hraná na varhany.

Jak jsem napsal výše, to nejvýraznější pozvání bylo z Partutovic, kde to, podle mě, slavili snad i nejdéle a mohl jsem být na celém.

Byl jsem pozván i na slavnostní oběd, kde byl podstatný vzor obce a tak jsem se hned od rána připravil i oblečením. Den před tím se mě po asi 10 minutovém hraní podařilo si po prvé v životě správně uvázat červenou kravatu, což mě velmi překvapilo. Ne, že by se mi červená líbila, ale červená kravata pod modrou mikinou na bílé košili zas tak moc nebyla vidět, ale všichni, co mě znají, si této změny povšimli více, než toho, že jsem se k tomu i oholil a byl přepaden holičkou v Potštátě.

Počasí sice moc nesvědčilo celý den, jak mi i ministrant Zbyněk řekl, že jsem se špatně modlil (hned jsem to svalil na pana prezidenta, který na tuto drobnost jistě zapomněl a ani k tomu církev nevyzval), ale přesto účast v kostele i na samotném aktu byla celkem veliká, což se ostatně od Partutovjáků dá čekat, národní i správnou obecní hrdost mají v povaze (Partutovice od slova parta, alespoň tak si to rádi vykládáme podobně jako + předchůdce o. Radomíra P. Josef Husek Drahotuše jako Drahé duše) .

Když jsem vcházel do kostela na mši sv., která začínala v 8:50, viděl jsem i veškerou květinovou výzdobu u oltáře (nejen věnec) v národních barvách, kostel byl plný, v prvních lavicích myslivci, hasiči a obecní zastupitestvo v plném počtu a na hoře na kůru Partutovjanka, partutovská schola, varhanice a její manžel co by houslista. Nechyběla i další školní mládež a běžní věřící farníci. Jako mešní píseň byla Ježíši, Králi v podání Partutovjanky. 1. čtení četl pan starosta osobně, 2. místostarosta.

Po skončení mše svaté hrály varhany a housle českou národní hymnu a všechen lid aktivně zpíval. Pak vyšel průvod k novému památníku, který byl slavnostně otevřen. Partutovjanka doprovodila průvod pochodovými skladbami. Žáci místní základní školy měli nachystaný program, pan starosta s místostarostou projev, který byl kvůli počasí zkrácen a dokončen potom při slavnostním obědě pod střechou obecního úřadu. Krom povídání o první republice měli žáci nacvičenou písničku Krásný je vzduch, ke které se mnozí občané připojili. Vše završila Partutovjanka československou hymnou, kterou všichni zpívali.

Pak na pozvání pana starosty jsme se přesunuli na obecní úřad ke slavnostnímu obědu, kde byl dočten projev, ta část, která obsahovala zápisky kroniky z časů konce první světové války, první republiky a průběhu druhé světové války. Bylo to velmi zajímavé. Po obědě opět hrála Partutovjanka na obecním úřadě.

Byl to velice pěkně strávený čas, který pokračoval ještě nějakou dobu, jenže ve 13:10 mě jel autobus dolů do Hranic. Krom těchto oslav také byl tradiční bramborový den v místním zemědělském družstvu, takže to slavili opravdu hojně.

Z Hranic jsem pak šel pěšky za modlitby růžence a říkal si, že v Drahotuších mám ještě hodinu a půl čas, resp. raději dvě a půl (alespoň na ohňostroj) na odpočinek, abych se zastavil ještě i na těch drahotušských oslavách. Ale jelikož jsem vstával před šestou, říkal jsem si, že už mi to stačilo.

Tak Bohu díky za těch 100 let, z nichž si pamatuji jenom 40. Těším se, že bychom mohli slavit ještě 150, ale nevím, jestli toho budu svědkem. To nikterak nezáleží na mě. Pán, ať žehná národu!  

Zobrazeno 225×

Komentáře

petr

100 let republiky? Naše republika má 25 let, pokud správně počítám.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Ahoj Petře, česká, to jistě ano, ale toto území, které před tím bylo monarchií, je už 100 let republikou. Z historického hlediska je obojí jen chvilka v moři.

petr

Není 100 let republikou. Bylo do dneška několika republikami. To je historický fakt.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

samozřejmě, ale nikdy před tím republika nebyla

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio