Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Já tě potřebuji...

8. 10. 2018 18:33

Je dobře, když je při mši sv. ministrant. Starší forma římského ritu to přímo předpokládala, že kněz má alespoň jednoho ministanta i na soukromou mši u bočního oltáře a několik takových mší sv. jsem zažil i v této době, ale o tom nebude tento článek. 

Chci, aby to bylo takové svědectví, jak získává Pán učedníky a jak také ministrant může být zavolán do služby k oltáři. 

Ano, i já jsem byl zavolán a dělám to už minimálně 30 a půl roku. Ano, jsem takové pozdní ministrantské povolání, ale znám i mnohem pozdnější a stejně tak mnohem dřívější - mnozí ministrují dosud, třeba Marek ze Zábřeha je trochu mladší, než já, otec rodiny a vzpomíná, že ministroval od svých čtyř let. Přiznám se, že toto mu závidím, protože to tvrdit nemohu, mě už bylo lehce víc, než 10, když jsem začal.

Za tu dobu jsem byl u mnoha začátků ministrantů, které byly skutečně pestré - od těch, které přivedli rodiče do sakristie až i k těm, kteří přišli sami se svou touhou, či je poslal kněz nebo ještě někdo jiný nebo i k těm, které jsem ke službě zavolal já sám slovy: "Já tě potřebuji."

Mě, tedy, dovedla maminka, protože jsem toužil, ale stálo to za to - dodnes si ten okamžik pamatuji, jen nevím, kolik přesně mi bylo, ale muselo to být 10, protože to bylo těsně před mým prvním svatým přijímáním. Na jiném místě to rozepisuje tento blog, nebudu se proto tím více zabývat, ostatně pro to to také nepíši.

Ve Václavově jsme byli taková ministrantská parta sousedů, já jsem byl vždy nejstarší, ale nebyl jsem první, kdo začal ministrovat - byl jsem předběhnut, takže si pamatuji až začátky svých sourozenců a dalších sousedů.

Až jsem ve teprve 14 letech začal ministrovat ve farním kostele ve Svébohově a i tam jsem patřil mezi věkově nejstarší a služebně nejmladší ministranty, tam jsem začal oslovovat kluky v kostele, aby se k nám přidali. Kdyby to nefungovalo, tak bych to nedělal, ale nikdo mou nabídku neodmítal a většinou tak začali. Dokázal bych je i jmenovat, ale dalo by to moc práce.

Když jsem začal studovat v Luhačovicích, tak jsem tak byl osloven mým nejlepším kamarádem Radkem, protože si mě všiml a stali jsme se opravdu dobří přátelé a věrná ministrantská dvojka, nadělali jsme i pár lotrovin (v 15 mě teprve začínala puberta, kterou jsem nijak problematicky nevnímal). Taky tam jsme podobně oslovovali kluky jen tak sedící v lavici.

Po studiu jsem začal vést spolu s Vojtou ministranty v Jedlí. Ještě během studia jsem tam začal ministrovat. Po smrti posledního pana faráře, který mě křtil, když byl farářem i ve Svébohově, se ministrantská parta tam obměnila a bylo potřeba s nimi pracovat. Tehdy asi a pak i na Antiochii se ve mě prohloubila láska k ministrování a liturgii. Také tam jsme kluky oslovovali a zvali je na ministrantské schůzky.

Nedlouho potom jsem začal vést ministranty v Zábřeze a pak i v děkanátu a když byla Antiochia, tak jsem často sháněl a zval kluky i tam, byť jim to často moc dlouho nevydrželo, ale má pozvání do kostela či k ministrování brali vážně. Nikdy jsem po nich nechtěl potvrzení o křtu, ale často jsem je vyhledával pro to, že u oltáře jsou přece blízko Pánu Ježíši. Viděl jsem také, že pomáhání knězi u oltáře je baví.

Nezanedbatelná kapitolka mé ministrantské historie je také, že jsem byl po 4 roky pastoračním pomocníkem v Rychnově na Moravě. Tam ministranti nebyli mnou získáni, více méně se o to staral duchovní otec farnosti, já jsem s nimi jen pracoval, jak bylo v mých silách.

Když jsem pak přišel do Drahotuš, ještě nějakou dobu jsem fungoval o některých víkendech za měsíc, později pak za několik měsíců až pak vůbec, protože to nešlo (mezi Drahotušemi a Zábřehem je skoro 100Km), ale nějakou dobu se dařilo držet alespoň ministrantský víkend 1x za rok.

V Drahotuších bylo mé fungování na více rovinách, nejen, co se týkalo ministrantů. Byl jsem však překvapen, že právě tady jsem občas na mou výzvu uslyšel ne, které se někdy změnilo ano, ale některé jsem fakt nepřesvědčil, že je potřebuji, až mě to mrzí dosud. Nicméně u většiny, z nichž někteří už neministrují se mě to přece jen podařilo. Ale drahotušské "neúspěchy" mě trochu ukáznili a více jsem kluky začal vyhledávat, až už jsem je potřeboval opravdu, protože se mě nechtělo ministrovat samotnému a bylo to dobře.

Ministrování je služba pro kluka, který má rád Pána Ježíše a těší ho to. Chce to, protože je mu blízko a taky proto, že je potřeba, že ho Pán volá a proto se neostýchám někdy zavolat a někdy i na celý kostel: "Já tě potřebuji."

Pořád si tímto způsobem nějak ministranty získávám, ale více do toho zvu Pána. A někdy je potřeba připravit i ty ministranty.

Tak třeba v Potštátě letos slavili 700 let města a potřeboval jsem místní ministranty na pontifikální mši a to tak, že všechny, protože pontifikální mše sv. potřebuje nejlépe alespoň 9 ministrantů, ale kde je brát v Potštátě?

Protože jsem si byl vědom jejich potřebnosti, nebál jsem se je oslovit jménem i přes náš farní informační list pro naše 3 farnosti. Všimli si toho a celou tu zprávu si pamatovali lépe, než já. Napsal jsem je tam opravdu jmenovitě včetně toho, koho jsem teprve chtěl učit ministrovat. Bratranci a posléze i tatínek přišli na schůzku s tím, že synka omluvili, že ještě nepůjde, ale...

Protože ho znám už od malého miminka, myslím, že jsem mu byl i na křtu a zcela určitě na svatbě jeho rodičů, tak to začal dědeček, pan kostelník nejprve se zhasínáním svící, pak jsem se s ním domluvil, že půjde při mši sv. alespoň zvonit, když tam budu sám a nacvičili jsme si to, ale k tomu už nedošlo,...

Protože na jeho svátek jsem na mši svaté nebyl vůbec, tak ho dědeček vzal k celému ministrování a už následující neděli ministroval opravdu rád.

Ten týden (resp. minulý týden, tj. od 1.10.2018) to byl už druhý po prvé ministrující ministrant.

Den před tím v Partutovicích jsem spěchal na mši svatou, která za 1 minutu měla začínat a viděl jsem v kostele rodinu se čtyřmi dětmi. Nějak jsem se neudržel a vykřikl: "To bude dnes ministrantů!" A hned jsem se s nimi dal do rozhovoru. Maminka tedy rozhodla, že mi pošle nejstaršího, který se na to moc těšil. A bylo to skutečně vidět. 

Před tím jsem je neviděl, přijeli na mši sv., kterou měli jako rodina domluvenou z jiné farnosti. Ale na první pohled bylo vidět, že je to klučík orientovaný, že ví, co se má dělat, že to má vzorně odkoukané a divil jsem se, že ministroval po prvé. Moc se mu to líbilo a mě také. Nabídl jsem mu, že kdykoli sem přijedou, může ministrovat. Byl z toho nadšený a maminka také. Nicméně vím, že ve své farnosti bude muset ještě chvíli počkat, protože pan farář bere ministranty až od první třídy. Naštěstí už to nebude dlouho trvat, protože už je předškolák a určitě se těší na své první ministrování ve farnosti.

A na včerejšek si o. Radek domluvil mého žáčka Štěpána. Nebude to první můj žáček ministrant, ač z těch, co jsem učil mě ne všichni řekli ano. A jsem rád, že i on řekl ano, chtěl a líbilo se mu to. 

Takže tento týden byl mimořádně úspěšný - během pěti dnů 3 povolání ministrantů. Ale potřebujeme víc. Potřebujeme a chceme potřebovat ministranty. Možná někteří z nich povýší, někteří budou třeba dobrými otci rodin (za těch 30 let už někteří jsou) a pro každého má Pán připravený úkol.

Milý ministrante, Pán Tě potřebuje! Neboj se a pojď!

  

Zobrazeno 1700×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

O tomto článku už jsem přemýšlel celý týden, ale impulz mi dala tato výzva: https://www.signaly.cz/ministrantiolomouc/prispevek/754210

JiKu

Je to pěkné. Lajknul jsem to. Moc se mi to líbí. Už po mnohokráte opakuji, takové lidi, jako je VVRH potřebuje církev jako sůl.

Nicméně ve mě hlodá zvědavost:
Přijde mi to takové genderově nevyvážené. Co VVRH a ministrantky?

Vojtěch Hýbl (VVRH)

To by bylo na další článek blogu, ke kterému teď nemám motivaci. Nicméně Vaším příspěvkem se mě dostala, tak o tom ještě popřemýšlím, jak to šetrně napsat. Vývoj v této věci byl krutý, mj. také proto, že nejsem žena. Tak se o to pokusím už proto, že vyhýbat bych se tomu neměl. Zasadím to asi do stejné rubriky. Možná jste si povšimnul, že jsem se tady tomu vyhnul zcela záměrně. Biřmovacím jménem jsem Radim, tak to napíši k výročí svého biřmovacího patrona. Ale jo, půjde to.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Daleko méně snadnější je s tím oslovit lektory, aby četli čtení před lidem. Tam občas následují výmluvy a někdy značně opodstatněné jako 1. Já neumím číst, 2. mám trému číst před lidmi, 3. Zapomněl jsem si své brýle, 4. mám slabý hlas... Když však se někdo takový číst odhodlá, může to mít různé důsledky: 1. Je to opravdu hrozné a věřící z toho nic nemají, ani ten lektor, 2. Je to opravdu hrozné a věřící to chápou, mají z toho užitek oni i lektor, 3. Není to tak strašné, ale víc už číst nepůjde, 4. není to tak strašné a dá se na čtení, 5. Je to dokonce vynikající, jen se nechtělo, 6. Když se nechce, je to horší, než, když se nemůže...

dromedar

"Ministrování je služba pro kluka, který má rád Pána Ježíše a těší ho to. Chce to, protože je mu blízko a taky proto, že je potřeba, že ho Pán volá"

Blbost. Ministrování je služba pro kluka, který má rád ministrování. Chce to, protože všichni kluci z farnosti, nebo protože bude mít ve skříni v sakristii vlastní mundůr, bude důležitej, a protože se z přidržovače ručníčku dá povýšit na polejvače, pak na zvonečkového signalistu a jednou možná dokonce na pyrotechnika (operátora kadidelnice).

Vojtěch Hýbl (VVRH)

dromedar: Ano, i to může být ten důvod, ale je potřeba učit tomu, co je správné. Rád ministrování je z počátku, ale to je potřeba prohlubovat.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

dromedar: Má-li to být mé svědectví, tak za sebe jsem nikdy neministroval proto, že mám rád ministrování, dokonce mě to ani nikdy nenapadlo (že ministrování může být koníček jsem poznal až teprve ze Signálů). Na počátku byla touha být tam a dělat to, co ti kluci u oltáře. Velmi brzy jsem však přišel na to, že oltář (ne ministrování) mě přitahuje - ovšem v těch letech bych to takto neformuloval a záhy na to, že mě tato služba naplňuje jako služba Bohu (tak jsem to vždy formuloval) a rovnici ministrant = sloužící jsem znal snad (už vzhledem k nedostatku ministrantské formace) od 12 let a ministranty, které jsem tak zavolal jsem k tomu vedl vždy od jejich počátků, tj. zhruba od 1. třídy i dřív.

dromedar

Správné je (přiměřeně věku) vědět, co je mše svatá a rozumět smyslu toho, co při ní jako ministrant páchám (protože jsou to často ryze symbolické úkony, jejichž smysl není modernímu člověku zřejmý).

"má rád Pána Ježíše" a "chce mu být blízko" je ve sféře, která je mimo pedagogův dosah a jenom pedagog bez špetky vkusu a taktu se tam přesto pokouší vloupat. Nanejvýš je možné ukázat cestu (cizím, popř. vlastním) příkladem.

dromedar

(Psali jsme současně.)

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Má rád Pána Ježíše se předpokládá minimálně od 3. třídy ZŠ, kdy je to podmínka přijímání svátosti eucharistie. Dítě je tomu tak i vyučováno a přirozeně by to měl prožívat při přijímání. Na mnohých dětech je opravdu vidět, že mají rádi Pána Ježíše a proto se dá o tom i takto svědčit.Na dobrých ministrantech toto pozoruji velice často. Pak je ještě otázka puberty, kdy ono "má rád" se posune do jiných rozměrů.

dromedar

"Pak je ještě otázka puberty, kdy ono "má rád" se posune do jiných rozměrů."

???

Vojtěch Hýbl (VVRH)

To není snění, to je realita puberty. Může být nadšený ministrant, který potom skončí.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Posunutí do jiných rozměrů "má rád," je nicméně velmi zdravé pro víru. Víra se také s věkem posunuje pokud možno do větších hloubek a pokud ne, tak je to velký průšvih, když potom třeba vysokoškolák má víru jak z mateřské školky.

Ale teď k důležitějšímu. JiKu jsem dnes slíbil, že napíšu také o ženské otázce ministrování. Bude to takové pokračování tohoto článku s názvem, pokud mi to Signály dovolí, "Já tě potřebuji, i když jsi holka," ale nebude to dnes, protože tříbím myšlenky a musel bych dnes napsat asi 3 články. Napíšu tedy jeden ke sv. Radimovi a ten slíbený a ještě další ne méně důležitý, který ovšem bude svým způsobem navazovat na tento tok bude snad v neděli a z kraje týdne.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Jen částečná odpověď pro JiKu stran VVRH a holky se skrývá zde: https://vvrh.signaly.cz/1305/25-let-ministrantske-sluzby-aneb, ale přece jen si to zaslouží poctivý článek - i za těch 5 let se hodně změnilo, když změna je vlastně každý den.

Zobrazit 15 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio